Slaví se státní svátek jako připomenutí události, kdy o tomto datu roku 1415 městská rada dnešního badensko-würtenberského města Kostnice ležícího na poloostrově vybíhajícím do Bodamského jezera splnila přání církevního koncilu, který zasedal v tomto městě tehdy druhý ze čtyř roků svého trvání, a nechala upálit Jana Husa, jehož koncil uznal za bludaře a vyloučil ze svátostného společenství římské církve.

Pokud bychom chtěli význam tohoto svátku hodnotit ve smyslu dnes oblíbeného přízemního realismu, vyšel by nám z toho víkend příjemně prodloužený o dva dny zejména pro ty, kdo v červenci a srpnu nemají prázdniny. V často parném a těžkém počasí je příjemné se vykoupat nebo se projít ve stinném lese. Je také možné, že letos někteří, kdo ještě vloni nebo před pár lety trávili letní volné dny na Baleárách či Kanárech, se letos museli omezit na pobyt u rybníku, kterému se z nepochopitelných důvodů říká jezero, a sice Máchovo.

Nepatrný počet našich současníků obnovuje prvorepublikovou husovskou tradici, která se upírala k národnímu a náboženskému mučedníkovi. Čekali bychom to od Sokola, ale jeho vedení se přiklonilo k té straně sporu, která dala Husa upálit.

Hus byl po I. světové válce činěn odpovědným za modernistické a nacionalistické náboženství, které aspirovalo na to nahradit v roli vládnoucí ideologie zprofanovaný římský katolicismus. Bylo slyšet s odvoláním na něj hesla, jako Skoncovali jsme s Vídní, skoncujeme i s Římem. Z raného katechismu nové národní církve (Kalous, Farský, 1922) se žáčci učili odříkávat nové poučky, např., že největšími duchovními osobnostmi lidstva jsou Buddha, Sokrates, Ježíš, Hus, Komenský a Masaryk.

Historici od té doby udělali velký kus práce. Pozice českého národního mučedníka je poněkud zpochybněna mimo jiné i tím, že čeští husité a posléze kališníci byli stejně jako členové radikálnější Jednoty bratrské obou zemských jazyků. Německý reformátor Martin Luther se po stu letech k Husovi výslovně přihlásil jako ke svému předchůdci. Na pražské utrakvistické univerzitě již r. 1521, tedy v samých začátcích luterské reformace, jako host přednášel a v Betlémské kapli kázal tehdy ještě Lutherův spolupracovník, o čtyři roky později ovšem na Lutherův popud popravený Thomas Müntzer.

Historikům se nejeví, že by Hus explicite učil něco protikladného k tehdy definovaným článkům víry římské církve. Ohledně spisů, v nichž byly myšlenky, které mu mohly před koncilem ublížit, posílal Hus do vlasti přání, aby byly skryty. Hájil se tedy ve smyslu moderního práva, které dává obžalovanému možnost použít na obhajobu jakýchkoli prostředků, spíše, než by s plamenem v oku říkal: Ano, toto jsem učil, trvám na tom a neodvolám to.

Jako sympatické se jeví to, že žádal, aby mu koncil kacířský ráz jeho textů dokázal z Písma a „doktorů církve“; jenže to bylo jen odvolání od živé autority k autoritě mrtvé. Přesvědčení, že místo poslušné víry může nastoupit svobodné poznání, nelze Husovi připisovat. Slova „…pravdy každému přejte“ dnes už nemůžeme interpretovat jako požadavek respektu k názorovému pluralismu. Bylo objasněno, že pravdou se zde spíše rozumí spravedlnost, tedy: dejte každému, co je spravedlivé, co komu náleží.

Navzdory rozšířenému omylu je třeba jasně říct, že komise historiků a teologů v posledním desetiletí minulého století pracovala marně, pokud měla podložit Husovu rehabilitaci, tedy prohlášení, že byl koncilem neprávem označen za formálního heretika hodného plamenů. Jan Pavel II. roku 1999 v prosincové audienci pro členy ekumenické a mezinárodní komise řekl řádku zdvořilých vět o českém reformátorovi a vyslovil naději, že tato postava, která dříve rozdělovala, může dnes vést k dialogu.

Odmítnutí stanoviska kostnického koncilu tam nebylo vyřčeno. Papež pouze vyslovil hlubokou lítost nad krutou smrtí způsobenou Janu Husovi a nad následným zraněním mysli a srdce českého národa, v němž to vyvolalo konflikty a rozdělení. Na nižších patrech církevní hierarchie již nezní tak zdvořilá a mírná slova.

Hus historický a Hus legendární tvoří komplexní skutečnost a nelze se divit, že se k Husovi hlásili nebo ještě hlásí protikladné směry. Začít lze u zdejších pravoslavných, kteří v době, kdy šlo ještě reálně o české pravoslaví, měli tendenci Husa spolu s dnes už nepřipomínaným o necelý rok později upáleným Jeronýmem Pražským slavit jako svaté kostnické mučedníky.

Přehlídka pokračuje starokatolíky, kteří v době kdy se stali (po poslední válce) církví českého jazyka, mají vedlejší oficiální název Česká katolická církev pod obojí, a kostnické mučedníky najdeme u dnešního data ve starokatolickém misálu. Liberální národní církev si r. 1971 přidala do názvu slovo „husitská“, které se pak stalo její běžnou stručnou charakteristikou.

Čtyři české protestantské církve se ve svých názvech dovolávají Jednoty bratrské a členové více protestantských církví jsou již od roku 1903 seskupeni v občanském sdružení Kostnická jednota. Dnešní Evangelický týdeník byl po řadu desetiletí vydáván pod poněkud paradoxním názvem Kostnické jiskry.

Náboženského reformátora se na druhém konci spektra dovolává i Vzdělávací nadace Jana Husa, která se definuje jako nepolitická, nekonfesijní, vzdělávací a kulturní instituce, která podporuje rozvoj svobodného a kvalitního vzdělávání jako základu zdravé občanské společnosti založené na principech demokracie, solidarity a zodpovědnosti.

Státní svátek Husovi věnuje i Česká republika, která si v ústavě určuje, že se nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání (srov. Listina základních práv a svobod, čl. 2). V zákoně o církvích a náboženských společnostech č. 3/2002 se to konkretizuje tak, že stát, kraje a obce nemohou provádět náboženskou nebo protináboženskou činnost. (§ 4) Zatím ještě stále sekulární stát tedy slaví 5. července slovanské věrozvěsty a dnešního dne církevního reformátora.

Římskokatolická církev se ovšem pozvolna stává církví státní a uvidíme, jaký vliv to bude mít na červencové svátky. Od r. 2002 na ratifikaci marně čeká smlouva mezi Svatým stolcem a Českou republikou, která svými články 6, 9, 10 a 11 Církvi římskokatolické zaručuje privilegované postavení. Nemá dostatečnou podporu ani mezi pravicovými zákonodárci. Římskokatolický církevní obřad na rozloučenou s Václavem Havlem vloni v prosinci byl označen za státní pohřeb.

Dne 28. září 2011, o státním svátku s oficiálním názvem Den české státnosti pokládala hlava státu za patřičný způsob oslavy účast na římskokatolické svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi. Obřad církve zastupující desetinu obyvatelstva byl nabubřele nazván národní poutí a prezident republiky proslovil na konci mše druhé kázání (oficiálně zamyšlení u příležitosti svátku). První kázání měl olomoucký arcibiskup metropolita Jan Graubner.

Můžeme snad Husem a třeba také Chelčickým a Komenským ospravedlnit přání, aby náš stát zůstal sekulární, neutrální ke všem vyznáním a ke všem nenáboženským výkladům světa, a aby přesto jeho mocenská elita přihlížela k duchovním a etickým hodnotám? Můžeme se dokopat k duchovním kořenům moderního českého státu a najdeme tam podněty proti dnes vládnoucí ideologii síly, chytrosti, úspěchu a vítězství, proti sociálnímu darwinismu a ve prospěch humanismu a občanské odpovědnosti? Obstojí v téhle roli vedle husovské inspirační linie svatý Václav, svatý Prokop, svatý Jan Nepomucký a třeba (druhý, a už oficiálně uznaný) vítěz televizní soutěže o největšího Čecha král Karel IV.?

Už nelze žádným z nich mávat bez pohledu na obsáhlý a nejednoznačný historický materiál, nelze z nich dělat hesla na fangle, ale je přinejmenším možno si nad Husem a ostatními právě v souvislosti se současnou civilizační krizí klást otázky, třebaže odpovědi budou spíše provizorní.