Významné historické osobnosti se obvykle vyznačují tím, že kromě svého reálného života žijí ještě druhým životem, kdy je jim přikládán zvláštní význam. Prostě se stanou symbolem. Kdyby tomu tak nebylo, nebyly by to možná ani tak významné osobnosti. To, že Hus žil a že byl upálen, nemuselo bezpodmínečně s sebou přinést následný historický vývoj v českých zemích. Ale přineslo, protože jeho smrt oslovila mnoho lidí. Nejen bezprostředně po jeho upálení, ale ještě i za dlouhou dobu, dokonce po hodně dlouhé pobělohorské pauze, kdy byl symbol znovu oživen národními obrozenci. Lidé v něm hledali nějaký význam využitelný pro sebe. Pro některé z nich mohl být ten význam více či méně duchovní, někteří možná tohoto symbolu využívali pro méně vznešené cíle. Čas od času přijde někdo s tím, že všechno bylo jinak, že například Hus byl malý a zavalitý, že nebyl žádný liberál a pod. Mohou to být lidé, kteří chtějí symbol zrušit nebo také lidé, kterým záleží na historické pravdě. Ale existuje vůbec nějaká historická pravda, kromě holých událostí - stalo se to a to? Symboly žijí tak dlouho, dokud se k nim někdo hlásí, dokud někoho oslovují. Mohou nabývat různého významu - např. Hus jako symbol měl nejprve význam náboženský, později spíš národní. Vedle toho měl po celou dobu ovšem také význam politický, který by mohl být dnes znovu aktuální. Po pravdě řečeno však nevíme, kolika lidem dnes ten symbol ještě něco říká. A jestli dnes žijí nějací potenciální obrozenci (kteří by ani nemuseli národní), schopní symbol lidem znovu nějak nově přiblížit.

Ještě jedna poznámka. Dnešní doba nepřeje hrdinům. Ne, že by se nenašli lidé, kteří jsou hrdinství schopní. Spíš většině lidí chybí schopnost opravdové hrdinství vnímat. Současní "hrdinové" vypadají tedy úplně jinak. Bohužel.

psal Hus ve svých dopisech z kostnického vězení. Fragment z toho se dostal na prezidentskou vlajku v podobě "Pravda vítězí" zásluhou Masaryka, který se k Husovi programově hlásil, pro Husův důraz na pravdu. Svůj odboj proti Rakousku symbolicky zahájil přednáškou ve Švýcarsku 6. července 1915. V tom smyslu se Hus stal také součástí československé (a české) státnosti. V tom Masaryk navázal na Palackého, který v husitství a v české reformaci viděl vrchol našich dějin, protože jsme požadavkem na reformu západního křesťanství předběhli ostatní Evropu - luterská a kalvínská reformace přišla o sto let později a přitom řada požadavků byla shodná s reformací husitskou a bratrskou, např. zákaz prodávání odpustků, tedy že církev prodává odpuštění hříchů za peníze, či důraz na Písmo, nebo že hlavou církve je Kristus a ne papež - Hus se nakonec odvolal ke Kristu. Po Masarykovi bychom mohli jisté navazování na Husa hledat i u Rádla, Hejdánka, Kosíka či Koháka. Kosík např. svůj slavný článek v Literárních novinách v roce 1968 (nebo už 1969?) nazval "Rozum a svědomí". Husovská i bratrská reformace byla kriticky zaměřená proti bohatství a moci církve, dnes bychom řekli proti korupci církve. Samozřejmě už mluvíme o druhém (symbolickém) životu husitské i bratrské reformace. Také bychom mohli mluvit o sociálních důrazech husitství i bratrství, které byly nadužívány marxisty a komunisty, ale které tam reálně byly. Např. pacifista Přemysl Pitter se hlásil ke křesťanskému komunismu, o tom se ovšem dnes už mnoho nemluví a nepíše. Myslím, že nejen pro protestantské teology a myslitele je zde řada inspiračních momentů, které volají po nové aktualizaci.

Jedná se o Kosíkův projev na IV. sjezdu československých spisovatelů v červnu 1967. (Dlouho před otištěním koloval ve strojopisných kopiích.)

Rád bych reagoval na jednu část začínající: „Jako sympatické .... a končící ..........dejte každému, co je spravedlivé, co komu náleží.“ Podle mě (a podle mé víry) se Hus neobrací v žádném případě k mrtvé autoritě. Písmo, a koneckonců i písmo doktorů církve není mrtvou autoritou, ale hovoří v našem nitru, vstupuje do dialogu s námi a to právě natolik, nakolik je pravdou a nakolik je pravda v nás samých. Pravda, které se dovolává Hus není skutečně názorově pluralitní, ale naopak jednotná jako je jednotný sám Bůh. Poznávat pravdu tedy pro Husa i pro mne znamená poznávat Boha. A Boha takto poznaného nelze zradit pokud nechceme dopadnout jako Jidáš. Totiž s výčitkami a zmaření vlastního života a to i toho duchovního, věčného. Mohl bych se pokusit Husova slova interpretovat asi takto: „co jsem napsal, napsal jsem s čistým svědomím, které jsem očišťoval a konfrontoval se slovy Písma i doktorů církve, dokažte mi, kde jsem se mýlil a já odvolám. Nedokážete-li mi, že se mýlím, nemohu odvolat, neboť bych zradil sám sebe, zradil bych to nejcennější co mám a pro co jsem na světě, můj život by ztratil jakýkoliv smysl.“ Přání „pravdy“ od Husa znamená mj. – dopřejte každému, aby jednal podle svého svědomí. Samozřejmě zjednodušuji, protože pojem svědomí jistě nebyl tím, čím je dnes. Ale to, že k nám cosi nebo kdosi v nitru promlouvá a říká „nezabíjej“, „necizolož“..... bylo stejné tehdy i dnes. Kdyby ze strachu ustoupil už by se stal navždy zajatcem lži. Vše co by od té doby řekl, mělo by platnost jen do doby než by mu někdo pohrozil. A tak by již vlastně vůbec nežil svůj život. Jak by mohl být dále knězem a kázat? Jak by se mohl oženit, mít děti a učit je? Jak by obstál před Bohem? A jak by obstál sám před sebou? (jen tak mě teď napadl film „Poslední pokušení Ježíše Krista“ kde Kristus odmítne kříž, žije „normální“ život aby nakonec urychleně spěchal zpátky na kříž. Prostě jsou chvíle kdy pokud člověk má být člověkem a neztratit sebeúctu a lidský život, musí jej být připraven obětovat. Ta nejcennější a nejopravdovější pravda pravdoucí se objevuje v našem nitru a má větší platnost než celé shromáždění hlav pomazaných. Ať si říká ústřední výbor nebo koncil. Učené spory zda Hus byl heretikem jsou zcela mimo mísu a mají význam pro náš život a pro další generace asi takový jako historické objevy zda měl Ježíš 2 bratry nebo 1sestru nebo žádného sourozence. Zda měl vousy, byl tlustý nebo černý. Mohou zasedat učenci, historikové vytvářet komise, konfese vydávat stanoviska, ale význam Jana Husa je opravdu jinde a celkem jednoduchý a srozumitelný. Již jako dítě jsem věděl, že „Jan Hus se nechal pro pravdu upálit“. A to je celé.