Je tomu 608 let, co se Mistr Jan Hus stal kazatelem v kapli Betlémské, která byla založena o jedenáct let dříve, v roce 1391, v chudinské čtvrti, které se říkalo Betlém, v území, které bylo od nepaměti nejvíce ohrožované velkou vodou, a proto bylo nevhodné k lepším stavebním účelům.

V této oblasti, v domcích či spíše chýších se tísnily celé osady. Právě zde, ve čtvrti nezaviněné bídy zneužívané mocnými Jan Milíč z Kroměříže, nejvýznačnější reformátor své doby, již za Karla IV. zahájil příkladné úsilí o obrodu veřejného i soukromého života.

Jan Milíč sice již roku 1374 umírá v Avignonu, ale ctitelé a spolupracovníci Milíčovi se přes všecko pronásledování dočkali znovuožití střediska českého reformního hnutí — v kapli Betlémské. Její staveniště bylo proto záměrně vyvoleno zde, ve čtvrti nejvíce trpících, oddaných stoupenců učení Milíčova. A nejvýznamnějším kazatelem se tam stal právě před těmi 608 lety M. J. H.

Karel Čapek rád říkával: Snadno hlásáme: jsme národ Husův. Ale jsi ty, člověče, ty sám a osobně, člověk Husův? Víš o něm vůbec něco a zavazuje tě jeho věrnost poznané pravdě? Jeho otázka je dnes ještě naléhavější, protože za posledních dvacet let jsme svědky stále většího popírání významu nejen celého husitského reformního hnutí, ale i samotného M. J. H.

Zvu proto laskavé čtenáře po více jak šesti stech letech chvíli sledovat víru a myšlení Mistra Jana — převyprávět si jedno z kázání, která nám Hus zanechal ve své Postile. Jen převyprávět, neboť tehdejší čeština je nám dnes již téměř nesrozumitelná, a také proto, že je to Husovo kázání strašně dlouhé, jakkoli sám M. J. Hus v předmluvě Postily říká: ...umienil sem pro chválu boží, pro spasenie Čechóv věrných, kteříž žádají vóli boží poznati a plniti, čtenie nedělnie všecka kratičce s boží pomocí vyložiti, žádaje, aby ti, kteříž budú čísti neb slyšeti, byli spaseni.

Protože tehdy samozřejmě nebyl dostupný český překlad Bible, Hus vždy před kázáním přečetl svůj český překlad, jak říkal: založení, aby lidé vlastně věděli, o čem se káže, Hus o tom říká: ...výklad netak sě brzy přijme bez založenie, protož chci vždy prvé čtenie položiti a potom výklad, aby našeho spasitele slovo vždy najviece vznělo, a tak věrným bylo k spasení oznámeno...

Ostatně poslyšme, jak zní alespoň počátek Husova překladu naší perikopy: V ten čas přibližováchu sě k Ježíšovi zjevní hřiešníci a hřiešníci, aby ho slyšeli. A reptáchu mistři a zákonníci, řkúce, že tento hřiešníky přijímá a jie s nimi.

A nyní již tedy k samotnému Husovu kázání. Nejprve podává jakýsi obsah perikopy: Znamenati móžem ve čtení úžitečné obrácenie hřiešných, neb die: „Přibližováchu sě k Ježíšovi zjevní hřiešníci." Druhé, ukrutnú zlost zákonníkóv, že reptali sú na spasitele. Třetie, veliké milosrdenstvie našeho spasitele, že hřiešníky přijímá. Čtvrté, velikú radosť všech angelóv, pro pokánie jednoho hřiešníka.

Hus se nejprve v poměrně dlouhém oddíle vyrovnává s překladem slova publikán, řecky telonai. Překládal z latiny, tam je to přeložené publikanus, my to užíváme běžně, publikán, ale Hus, který vždy kázal politicky, se potřeboval kriticky otřít o tehdejší státní správu a tehdejší poměry vůbec, a tak vykládá, že ti publikáni, jacísi berní úředníci, nemají název od jejich veřejné služby, ale od jejich veřejného hřešení.

Neboť, poslyšme Mistra Jana: Zjevní hřiešníci jsú ti, kteříž držie úřady neb obchody, jenž nebrzo (nebrzo = zřídka kdy) mohú býti bez hřiechu. A tak kupci neb trhovci, rychtáři, katie a biřici slovú zjevní hřiešníci, ač mohú býti dobří, když učinie vedlé božieho přikázanie.

Zjevní hříšníci jsou také, cituji Husa doslova: kurvy, kostečníci, zjevní tanečníci, kněžie, jenž zjevně svatokupčie, obrokóv mnoho držie, stav kněžský prznie a hanbie, lid jiný příkladem svodie. A protože Hus není farizejský moralista říká: Nu hřiešníci! přistupte k Ježíšovi se mnú hřieným, nebť on hřiešníky přijímá.

Ti mistři a zákoníci reptáchu hlavně proto, že v dva bludy sú upadli: v prvý, že sú sě měli za spravedlivé, jsúce pyšní a jinak zlí, v druhý blud, že měli sú Ježíše za hřiešného, an nemóž býti hřiechem od hřiešných v duši zprzněn býti.

Hus si klade otázku, proč se vlastně Ježíš s hříšníky stýkal. Míní, že jednak proto, aby je zachránil, dále aby zahanbil tehdejší moralistické náboženské autority a konečně aby dal svým následovníkům příklad. Ježíš nedbal na kritiku autorit a Hus výslovně zdůrazňuje, že nás Ježíš učí také neposlouchat mocné, pokud nemají pravdu. (Dodnes aktuální, není-liž pravda?) Hus dokonce říká: Milý Kristus najviece jest tresktal mistry, kněží a zákonníky, neb sú byli toho najviece hodni! A obě podobenství o ztracené ovci a ztraceném penízi říká podle Husa Ježíš vlastně jako napomenutí náboženských vůdců.

Ve výkladu podobenství nejprve dlouze Hus podává tehdy obvyklý a nám dnes již cizí alegorický výklad, totiž že 99 ovcí jsou zástupy andělské a ta ztracená je člověčenstvo, pak ale říká velmi moderně: ...očitě to každý den vidíme, že častokrát ti, kteří na sobě hřiéchóv těžkých nevědie, nic zlého nečinie, na cěstě spravedlnosti stojie, avšak k nebeské vlasti pilně nechvátají, ...a často v dobrých skutciech léni bývají, že jisti jsú, že sú velikých hřiechóv sě nedopustili. A ti, kteříž pomnie, že sú co nehodného činili, z bolesti srdečné v milování božiem sě zapalují, u velikých ctnostech prospievají, všech těžkých pótek v svatém boji žádají, ..že sě jim křivda děje, tiem jsú veselí, hořejí žádostí, k nebeské vlasti chvátají, ...protož věččie z hřiešníka obráceného než z stojicieho spravedlivého radosť bývá v nebi. Neb i póvod (póvod = vojevůdce) v boji viece toho rytieře miluje, kterýž po utečení navrátě sě, nepřietele silně tiskne neb tepe, nežli toho, kterýž jest nikdy neutekl a také nikdy nic silně neučinil.

V podobenství o ztraceném penízi Hus zdůrazňuje vedle opět alegorických výkladů (žena je Kristus, svítilna moudrost Boží atd.) radost sousedů z nalezeného peníze. Zákoníkům podle Husa Ježíš říká: Vy by sě měli radovati se mnú, že já hledám hřiešníkóv zahynulých jako žena penieze ztraceného, a již sem mnohé nalezl: a vy pak jako zlé súsědy z toho závidíte a repcete.

Závěrem kázání Hus zdůrazňuje, že naše pokání se musí dít skutkem, nikoli jen slovem a připomíná Kristova slova o nutnosti pokání pro náš život.

Tak tolik Mistr Jan Hus a jeho kázání. Doufám, že se mi podařilo alespoň trochu Vás vtáhnout do toho dobrodružství konfrontace našeho myšlení s myšlením před šesti sty lety.

A hlavně doufám, že se mi podařilo ukázat jedno nesmírně důležité: ta konfrontace dokazuje, že až na drobné jazykové a nevýznamné dobové zvláštnosti je zde pevná, nad slunce jasnější kontinuita myšlení, kontinuita spirituality, kontinuita ducha. V Husově svobodě, v jeho rebelantství, v jeho hlubokém spolehnutí se na pravdu, která vítězí, i když na čas poražena bývá, v jeho pokoře a přitom v samozřejmém sebevědomí omilostněného hříšníka, v jeho demokratičnosti a odmítání prázdných autorit.

Musíme cítit, jak to ryzí, to, co za něco stojí, to prověřené osobním nasazením a zkušeností staletí, jak je to věčné. A jak nádherné je být součástí té nejlepší tradice našeho národa a jak osvobozující vůči dobovým, pomíjivým módám a ideologiím, jakkoli ty ideologie nám starším pohltily třeba většinu našeho života. Ale co je to proti věčnosti? V tom je také Hus nejlepším učitelem — že ta poslední, nejvyšší hodnota není kolotání dějin, strach z dočasných mocipánů či úzkost z lidské zloby, ale že je nadčasová a tak říkajíc odjinud.