Přijmou evropské národy a vlády postupné převádění pravomocí na orgány EU? A přijmou evropští občané a jejich vlády omezování suverenity vlád států ve prospěch pravomocí EU, regionů, akademických a jiných samospráv, obcí a hlavně občana? Emancipovaný občan je přece konečným suverénem v životě veřejném, tedy politickém.

Jen pomocí solidarity může uspět projekt společné Evropy, tedy trvalého míru především, ale i demokracie a práv člověka i různých menšin, včetně práv sociálních a kulturních. Ne volný obchod a hospodářská prosperita, ale tyto cíle jsou podle mne už od doby maastrichtské smlouvy 1993 základní myšlenkou EU.

Přesah Lisabonské smlouvy

Lisabonská smlouva zrušila zásadu jednomyslnosti Evropské rady (ER), složené z předsedů osmadvaceti vlád, z nichž jen dva (Kypru a Francie) předsedají nejen vládám, ale jsou i prezidenty svých republik.

Evropské radě se u nás říká „summit“, aby se tu Unie neukazovala jako demokratický organismus se svými orgány a pravomocemi. Tato smlouva nově stanovila, že od listopadu 2014 bude ve věcech společné působnosti rozhodovat kvalifikovaná většina 55 % členů rady, zastupujících členské státy, pokud v nich bude žít 65 % obyvatel EU. Blokační menšinu, která může přijetí takového rozhodnutí vetovat, tvoří naopak státy mající více než 35 % obyvatel EU (plus jeden člen ER).

Lisabonskou smlouvu přijala v roce 2009 nakonec i Česká republika, i když Václav Klaus strašil, že se tím sudetským Němcům otevře možnost vést spory při vymáhání jejich údajných nároků na zabavené majetky. Zdejší Ústavní soud ale ukázal, že demokracie (i EU) tu mají tuhý kořínek.

Otravování ovzduší nacionalismem, asociálními úsporami a škrty, a také strach z chudoby vyvolaný krizí ale mezitím posílily postoj vyjádřený slovy „pevnost Evropa“. Tento postoj měli vždy lidé, usilující jen o volný trh a ekonomickou prosperitu unijního prostoru, méně již o demokratický právní stát či o lidská práva.

Už od Maastrichtu ale platí, že ocitne-li se nějaký členský stát v nouzi v důsledku zvýšení počtu státních příslušníků třetích (tedy neunijních) zemí, může ER na návrh Evropské komise (EK) přijmout v jeho prospěch dočasná opatření, a to kvalifikovanou většinou, tedy i proti vůli předsedů některých vlád.

Smluvní solidarita EU se ovšem může týkat i jiných situací, například řeckých dluhů. To se však mnohým politikům z české politické pravice, která je proti prohlubování a rozšiřování společné politiky EU, nelíbí. Přidávají se i někteří novináři s heslem „solidaritu nelze úředně vynutit“. Ano, diskutujme v EU o míře solidarity s lidmi z třetích zemí, a rozhodně také o míře solidarity se zadluženým Řeckem, diskutujme ale i o pomoci běžencům v táborech na Blízkém východě, jak to navrhují ti, kdož chtějí odvést pozornost od topících se zoufalců.

Odmítat ale solidaritu pod záminkou, že ji nelze úředně vynutit, znamená pohřbívat projekt EU, s jehož perspektivou mnozí občané, a to i čeští, žijí už pětadvacet let.

Bylo by sice možné solidaritu úředně vymáhat a jen suše odkázat na tři smlouvy — maastrichtskou, přístupovou (schválenou českým referendem v roce 2003) a lisabonskou (nakonec, v roce 2009 i Českou republikou ratifikovanou).

Dalo by se přitom říct, Česká republika má smůlu, protože před uzavřením Lisabonské smlouvy, tedy před jejím vládním podpisem v prosinci 2007 nevyhlásila výjimku jako Británie, Dánsko a Irsko, tak ať plní svůj závazek. Podle těchto výjimek se solidarita s běženci Británie dnes netýká, Dánsko se může rozhodnout a Irsko už vyhlašuje, že bude solidární. Kdo má za to odpovědnost? Smlouvu podepsali za českou vládu v prosinci 2007 v Lisabonu premiér Mirek Topolánek (ODS) s ministrem zahraničí Karlem Schwarzenberkem (tehdy za SZ). Ve vládě seděli i lidovci.

↗

Lisabonskou smlouvu přijala v roce 2009 nakonec i Česká republika, i když Václav Klaus strašil, že se tím sudetským Němcům otevře možnost vést spory při vymáhání jejich údajných nároků na zabavené majetky. Zdejší Ústavní soud ale ukázal, že demokracie (i EU) tu mají tuhý kořínek. Foto Europarlament

Pohled Evropy

Za horší než úřední vymáhání solidarity ale považuju mediální podporu státního egoismu, jak to nazývají mnozí unijní politici, nejen socialističtí, nýbrž i zelení a křesťanskodemokratičtí, především první místopředseda EK Frans Timmermans a vysoká komisařka pro zahraničí a bezpečnostní politiku Federika Mogheriniová. Ti prý, uvádějí čeští novináři, okřikují ty, kdož si dovolují mít jiný názor než Brusel.

Jenže naléhavost jejich projevu odpovídá významu celého sporu. A sporem je solidarita v EU, zdaleka ne jen uprchlíci z Blízkého východu a Afriky. Jsem rád, že EU má tyto „nikým nevolené bruselské byrokraty“ (tak je označuje i česká ODS hlavně od doby, kdy ji lidé přestali volit).

Timmermans je socialista z nizozemské Strany práce a Mogheriniová z levicové Demokratické strany s komunistickými kořeny. Jsou členy stran, jež se v EP sdružily do socialistické skupiny, oba navíc chodili do různých škol v Itálii a ve Francii, takže mají ke Středozemí blízko. Po solidaritě volá i předseda EK Jean-Claude Juncker z Křesťansko-sociální strany, který také studoval ve Francii, a předseda EP Martin Schulz (SPD), německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier (SPD) a spolková kancléřka Angela Merkelová (CDU).

Na opačném konci solidární škály stojí britská konzervativní ministryně britské vlády Theresa Mayová, která navrhuje běžence i proti jejich vůli vracet do zemí, odkud připluli. Solidární jsou i francouzští vládní socialisté, chtějí přerozdělovat uprchlíky, byť odmítají povinné kvóty. Česká „volnotržní“ pravice, jíž je zdejší veřejnoprávní televize hlásnou troubou (redaktoři ČT mají totiž stejné euroopatrné názory), vítězně vydává francouzské odmítání kvót a hledání jiných způsobů přerozdělování běženců po členských státech EU za odmítání jakéhokoliv přerozdělování.

Z evropských socialistů projevuje nejmenší vstřícnost k solidární pomoci, zdá se, právě ČSSD. Naštěstí s výjimkou sociálnědemokratických europoslanců, kteří se už zbavili českého provincialismu. Nepatří ale v EP i ČSSD do socialistické skupiny?

Česká vláda, v níž sociální demokrati sedí s babišovci a lidovci zatím aspoň trochu napravovala špatnou pověst České republiky z dob dvou Topolánkových vlád, vlády Petra Nečase, úřednické vlády Jana Fischera a z vlády-nevlády Jiřího Rusnoka.

Otevřený odpor vůči solidaritě se zoufalými běženci i se středomořskými státy Unie je opět krokem zpět, který Českou republiku zase vzdaluje od EU, založené na solidaritě a prohlubování společné politiky.