Uprchlické kvóty. A proč ne?
Martin RozumekEvropská Agenda pro migraci obsahuje několik nadějných, ale i řadu problematických bodů. Nejen její reflexi přináší Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům.
Evropská komise představila minulý týden svoji tzv. Agendu pro migraci, kterou se snaží reagovat na kritickou situaci zejména na jižní hranici Evropské unie, kde podle střízlivého odhadu Mezinárodní organizace pro migraci přišlo jen ve vodách Středozemního moře o život v tomto roce (!) více než 1500 osob.
Agenda pro migraci obsahuje celou řadu opatření, jako je například ztrojnásobení rozpočtu záchranných operací Triton a Poseidon, kontroverzní návrh na likvidaci lodí převaděčů, budování partnerství s třetími zeměmi s cílem zabránit nelegální migraci nebo budování partnerství se zeměmi původu uprchlíků a migrantů.
Největší pozornost však jednoznačně vyvolal návrh Komise na stanovení závazných kvót pro přijímání běženců podle tzv. distribučního klíče (distribution key), a to pro všechny země Evropské unie, kromě Dánska, Irska a Velké Británie, které mají pro oblast azylu a migrace vyjednánu trvalou výjimku.
Cílem Evropské komise je, aby uprchlické břemeno netížilo pouze několik států Evropské unie, které zaznamenávají v posledních letech rekordně vysoké počty žádostí o azyl na svém území (Německo 203 tisíc azylových žádostí v roce 2014, Švédsko 81 tisíc azylových žádostí v roce 2014, Itálie 65 tisíc, Maďarsko 43 tisíc), ale aby svůj díl solidarity a odpovědnosti nesly také ostatní státy EU, a je jich téměř polovina z unijní osmadvacítky, které naopak zaznamenávají v posledních letech rekordně nízké počty azylových žádostí: Česká republika měla v roce 2014 pouze 1156 žádostí o azyl, v roce 2013 celkem 707, v roce 2012 pak celých 753 žadatelů.
Jinými slovy, Maďaři měli za jediný rok dvakrát více žadatelů o azyl než Česká republika za poslední dekádu. Českými byrokraty tolik kritizovaní Italové zachrání za deset dnů život více uprchlíků než celý náš azylový systém za pětadvacet let jeho fungování.
Evropská komise navrhuje kvóty pro dva typy situací. První je kvóta pro přesídlení (resettlement) ze třetí země do členského státu EU, která by zahrnovala pouze uznané azylanty — tedy osoby prokazatelně v nebezpečí života z azylově relevantních důvodů — pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, politické činnosti nebo příslušnosti k určité sociální skupině.
Text odborníka má naštěstí i politický (společneský) přesah, je i kritikpoun zdejších poměrů. Neodpustím si citaci z jeho textu:
„Problémem jsou spíše český rasismus a částečně též pochopitelná islamofobie, které jsou v naší společnosti hluboce zakořeněny. Česká politická reprezentace pak v podstatě v tomto ohledu vzorně reprezentuje obavy a postoje většinové veřejnosti a argumentuje nutností zachovat princip dobrovolného přijímání uprchlíků, přestože nikoho dobrovolně přijmout nehodlá. Přijetí patnácti nemocných syrských dětí s rodinami se řešilo snad rok, vláda jej nejdříve odmítla, pak v lednu tohoto roku schválila a dosud nedorazilo ani jedno z těchto dětí. A dodnes kvůli těmto dětem píší aktivní ˈhateřiˈ nenávistné emaily ministerstvu a nevládním organizacím.“
Je to ovšem případná kritika české vlády a její významné složky, České strany sociálnědemokratické, která nyní zbaběle, ze strachu před částí voličů, ustupuje od sociálnědemokratických zásad, od respektu k základním právům, od českých mezinárodních závazků a od obyčejné lidské solidarity.
Jednomu v textu Martina Rozumka ale nerozumím. Píše„…částečně též pochopitelná islamofobie…“. V čem je pochopitelná? A rasismus není pochopitelný? Karel Liebknecht říkával, že „antismitismus je socialismem hloupého chlapa“.
Obojí mi připadá pouze jako vyjádření strachu. Čeho se však většinová česká společnost vlastně bojí? Islamofobie i rasismus jsou přeci pouze projekce.
Kdo by byl schopen se takového projektu nebát....bych se zeptal