Uprchlické kvóty. A proč ne?

Evropská Agenda pro migraci obsahuje několik nadějných, ale i řadu problematických bodů. Nejen její reflexi přináší Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům.

Evropská komise představila minulý týden svoji tzv. Agendu pro migraci, kterou se snaží reagovat na kritickou situaci zejména na jižní hranici Evropské unie, kde podle střízlivého odhadu Mezinárodní organizace pro migraci přišlo jen ve vodách Středozemního moře o život v tomto roce (!) více než 1500 osob.

Agenda pro migraci obsahuje celou řadu opatření, jako je například ztrojnásobení rozpočtu záchranných operací Triton a Poseidon, kontroverzní návrh na likvidaci lodí převaděčů, budování partnerství s třetími zeměmi s cílem zabránit nelegální migraci nebo budování partnerství se zeměmi původu uprchlíků a migrantů.

Největší pozornost však jednoznačně vyvolal návrh Komise na stanovení závazných kvót pro přijímání běženců podle tzv. distribučního klíče (distribution key), a to pro všechny země Evropské unie, kromě Dánska, Irska a Velké Británie, které mají pro oblast azylu a migrace vyjednánu trvalou výjimku.

Cílem Evropské komise je, aby uprchlické břemeno netížilo pouze několik států Evropské unie, které zaznamenávají v posledních letech rekordně vysoké počty žádostí o azyl na svém území (Německo 203 tisíc azylových žádostí v roce 2014, Švédsko 81 tisíc azylových žádostí v roce 2014, Itálie 65 tisíc, Maďarsko 43 tisíc), ale aby svůj díl solidarity a odpovědnosti nesly také ostatní státy EU, a je jich téměř polovina z unijní osmadvacítky, které naopak zaznamenávají v posledních letech rekordně nízké počty azylových žádostí: Česká republika měla v roce 2014 pouze 1156 žádostí o azyl, v roce 2013 celkem 707, v roce 2012 pak celých 753 žadatelů.

Jinými slovy, Maďaři měli za jediný rok dvakrát více žadatelů o azyl než Česká republika za poslední dekádu. Českými byrokraty tolik kritizovaní Italové zachrání za deset dnů život více uprchlíků než celý náš azylový systém za pětadvacet let jeho fungování.

Maďaři měli za jediný rok dvakrát více žadatelů o azyl než Česká republika za poslední dekádu, Italové zachrání za deset dnů život více uprchlíků než celý náš azylový systém za pětadvacet let jeho fungování. Foto en.wikipedia.org

Evropská komise navrhuje kvóty pro dva typy situací. První je kvóta pro přesídlení (resettlement) ze třetí země do členského státu EU, která by zahrnovala pouze uznané azylanty – tedy osoby prokazatelně v nebezpečí života z azylově relevantních důvodů – pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, politické činnosti nebo příslušnosti k určité sociální skupině.

Zde byl distribuční klíč pro Českou republiku stanoven na 2,63 % z celkového navrhovaného počtu 20 000 uprchlíků v přesídlovacím programu – tedy celkem 525 osob. Tito lidé by pocházeli primárně z oblasti Severní Afriky, Blízkého východu a tzv. Afrického rohu a jejich výběr by byl provázán s regionálními programy ochrany, které chce Unie v těchto oblastech podporovat. Podmínkou pro přesídlení uprchlíka by byl jeho souhlas s přemístěním do konkrétní země a také uzavření závazné smlouvy, že přesídlená osoba bude muset zůstat minimálně pět let v konkrétní zemi Evropské unie.

Druhou je pak kvóta pro relokaci (relocation), tedy přemístění žadatelů o azyl ze země Evropské unie, které je nepřiměřeně zatížena migračními přívaly do jiných zemí EU. Komise hodlá navrhnout aktivaci tzv. nouzového mechanismu podle článku 78 Smlouvy o založení Evropské unie pro ad hoc situaci v tomto roce a představit tak nejdříve dočasný Evropský relokační systém. Na konci roku 2015 pak chce předložit návrh na trvalý mandatorní relokační systém, který by bylo možné automaticky použít vždy v případě masového příchodu migrujících osob.

Klíčová věta v relokačním návrhu EK počítá s tím, že se má jednat pouze o relokaci „žadatelů o azyl, kteří zjevně potřebují mezinárodní ochranu“. Lze tak předpokládat, že nepůjde o hromadnou relokaci statisíců osob – jen v roce 2014 požádalo v EU o azyl 626 tisíc osob, ale jde spíše o přemístění skutečných uprchlíků před válkou či diktaturami typu Sýrie, Eritrey či Somálska.

V loňském roce získalo pozitivní azylové rozhodnutí v EU celkem 185 tisíc uprchlíků, ale cílem relokačního návrhu je pomoci zejména státům nejvíce zatíženým uprchlickými vlnami – tj. především zemím jako Itálie, Malta, Řecko, Maďarsko či Bulharsko. Reálně se tedy dá předpokládat relokace spíše desetitisíců než statisíců osob ročně.

Realita a zkušenost českých zemí
Pro Českou republiku byl stanoven distribuční klíč v poměru 2,98 % z takto stanoveného počtu, tj. při odhadu horní hranice počtu osob, kterých by se relokace týkala, tedy cca 100 tisíc osob, by to znamenalo pro ČR přijmout do azylového řízení ročně zhruba tři tisíce lidí.

Samozřejmě nikde není stanoveno, že všichni tito „noví“ běženci získají v ČR azyl – pěstujeme si cíleně pověst, že je u nás azylová procedura přísná a také dlouhá (náš gruzínský rekordman čeká v azylovém řízení již déle než třináct let (!), úporně též vězníme v detenci v Bělé pod Bezdězem a následně posíláme – podle unijních pravidel – Maďarům nebo Bulharům desítky skutečných uprchlíků z Kuby, Sýrie nebo Iráku). A nikde také není stanoveno, že úspěšní žadatelé o azyl zůstanou po obdržení pozitivního rozhodnutí v České republice.

A zde se dostáváme k jádru problému. V první polovině devadesátých let jsme natrvalo přijali 3500 uprchlíků z Bosny, poté dočasně 1000 uprchlíků z Kosova. Ještě v roce 2001 jsme zaznamenali 18.094 azylových žádostí, v roce 2003 pak 11 400 azylových žádostí. Máme tedy velmi dobrou zkušenost z přijímáním uprchlíků, zejména pak válečných uprchlíků.

Současná politická prohlášení, že naše absorpční kapacita se pohybuje na úrovni 700 osob, jsou tedy spíše úsměvná. Za dvacet let od bosenské války je Česká republika nesrovnatelně bohatší, má mnohem více zkušeností s migrací, má celou řadu schopných úředníků, ale také nevládních organizací typu Organizace pro pomoc uprchlíkům, Sdružení pro integraci a migraci aj. Nespatřuji tedy, ve světle lidských tragédií ve Středozemním moři nepřekonatelný problém v přijetí 525 uprchlíků natrvalo a maximálně tří tisícovek žadatelů o azyl do azylového řízení.

Problémem jsou spíše český rasismus a částečně též pochopitelná islamofobie, které jsou v naší společnosti hluboce zakořeněny. Česká politická reprezentace pak v podstatě v tomto ohledu vzorně reprezentuje obavy a postoje většinové veřejnosti a argumentuje nutností zachovat princip dobrovolného přijímání uprchlíků, přestože nikoho dobrovolně přijmout nehodlá. Přijetí patnácti nemocných syrských dětí s rodinami se řešilo snad rok, vláda jej nejdříve odmítla, pak v lednu tohoto roku schválila a dosud nedorazilo ani jedno z těchto dětí. A dodnes kvůli těmto dětem píší aktivní „hateři“ nenávistné emaily ministerstvu a nevládním organizacím.

Nikde také není stanoveno, že úspěšní žadatelé o azyl zůstanou po obdržení pozitivního rozhodnutí v České republice. Foto The Guardian

Co Agenda neuvádí
Především, celkový počet 20 000 osob na přesídlení do EU je ve srovnání se skutečným počtem asi pětapadesáti milionů uprchlíků ve světě absurdně malý. Turecko nebo Libanon s miliony syrských uprchlíků na svém území se musí nad takto nízkým počtem hořce podivovat. Komise měla uvést, že se jedná pouze o pilotní program, který by měl mít velkorysejší podobu v dalších letech.

Za druhé, pokud nebudou v jednotlivých zemích EU jasně definovány a umožněny legální cesty příchodu ekonomických imigrantů a legální cesty příchodu žadatelů o azyl ze třetích zemí, nelze očekávat, že Agenda o migraci přinese zásadní změnu.

Evropa dramaticky stárne, potřebuje ekonomickou migraci v celé řadě segmentů i české ekonomiky a tato nabídka se musí někde setkávat s poptávkou. V migraci azylové, uprchlické, je zbytečné nutit kupříkladu Syřany k nelegální cestě přes Libyi a Středozemní moře, pokud již dávno mají příbuzné nebo jiné vazby například v Německu nebo Francii. Osoby, které nejsou v potřebě mezinárodní ochrany (azylu) a nekvalifikují se do programu legální migrace, se musí vrátit do země původu.

V relokačním programu by měla Komise zabránit situacím, v nichž by „osoba zjevně potřebující mezinárodní ochranu“ (např. aktuálně u nás Jezídové na útěku před Islámským státem), která prošla strastiplnou cestou přes Egypt, Libyi a Středozemní moře do Itálie, byla donucena k relokaci a dlouhodobému setrvání např. v Rumunsku. Respektování již existujících vazeb uprchlíků v konkrétní zemi EU a následně vzájemné uznávání pozitivních azylových rozhodnutí, jinými slovy svoboda pohybu pro uznaného azylanta v rámci EU, musí být součástí budoucího relokačního programu.

Mnohem větší důraz pak musí být kladen na integrační programy, které nemají znamenat jen stále více povinností kladených na ramena imigrantů, ale v případě unijních zemí střední a východní Evropy především rozsáhlou osvětovou činnost směrem k majoritní veřejnosti.

Autor je ředitelem Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU)

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Konečně text někoho, kdo problematice rozumí Pátek, 22.Května 2015, 09:06:42

V záplavě zpráv a také komentářů o uprchlických kvótách a zoufalých, často se topících běženců ve Středozemí, působí text Martina Rozumka jako doušek vody živé, autor ví, o čem píše. Některé souvislosti jsem pochopil, sebekriticky uznávám, až po přečtení jeho textu, tedy dříve, než jsem sám k tomu napsal komentář do DR.

Text odborníka má naštěstí i politický (společneský) přesah, je i kritikpoun zdejších poměrů. Neodpustím si citaci z jeho textu:
„Problémem jsou spíše český rasismus a částečně též pochopitelná islamofobie, které jsou v naší společnosti hluboce zakořeněny. Česká politická reprezentace pak v podstatě v tomto ohledu vzorně reprezentuje obavy a postoje většinové veřejnosti a argumentuje nutností zachovat princip dobrovolného přijímání uprchlíků, přestože nikoho dobrovolně přijmout nehodlá. Přijetí patnácti nemocných syrských dětí s rodinami se řešilo snad rok, vláda jej nejdříve odmítla, pak v lednu tohoto roku schválila a dosud nedorazilo ani jedno z těchto dětí. A dodnes kvůli těmto dětem píší aktivní ˈhateřiˈ nenávistné emaily ministerstvu a nevládním organizacím.“

Je to ovšem případná kritika české vlády a její významné složky, České strany sociálnědemokratické, která nyní zbaběle, ze strachu před částí voličů, ustupuje od sociálnědemokratických zásad, od respektu k základním právům, od českých mezinárodních závazků a od obyčejné lidské solidarity.

Jednomu v textu Martina Rozumka ale nerozumím. Píše„…částečně též pochopitelná islamofobie…“. V čem je pochopitelná? A rasismus není pochopitelný? Karel Liebknecht říkával, že „antismitismus je socialismem hloupého chlapa“.

Paja_velka_fatra_cb

Pavel Holubec - kdesi v Česku

Výborný text! Díky Pátek, 22.Května 2015, 12:00:44

Mě ta zdejší islamofobie též nepřijde pochopitelná. Dokonce ještě méně než zdejší rasismus.

Obojí mi připadá pouze jako vyjádření strachu. Čeho se však většinová česká společnost vlastně bojí? Islamofobie i rasismus jsou přeci pouze projekce.

Petrasek Milan - penzista

Než se vypořádáme se zdroji strachu většinové české společnosti Pátek, 22.Května 2015, 19:59:40

ještě existuje možnost zmapovat místa, kde jsou občané schopni beze strachu žít obyčejnou lidskou solidaritu.
Kdo by byl schopen se takového projektu nebát....bych se zeptal

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.