Před letošními volbami do Evropského parlamentu se vyrojilo množství dosud nevídaných a neslýchaných politických subjektů, jejichž programem je v evropských politických strukturách popřít evropské politické struktury, nejlépe je zrušit a Unii v dnešní podobě rozpustit a tím si zrušit mandát, o který se nyní ucházejí.

Euroskeptický program pro Evropský parlament je politický počin tak absurdní, že by bylo zbytečné se zabývat těmito subjekty, které sotva získají počet hlasů, rovnající se počtu lidí na kandidátce. Nejchytřejší euroskeptici mají proti Evropě jako argument její demokratický deficit.

Máme prý svou ústavu, která zaručuje suverenitu občanů, kteří rozhodují o složení komor parlamentu a nepřímo o vládě a státních úřadech. Do tohoto procesu a do rozhodování národních instancí nám prý mluví bruselští úředníci.

Jako silný argument pro omezování vnitrostátní demokracie Unií bývá uváděna Evropská rada, jakýsi kolektivní prezidentský orgán EU. Jejími členy s hlasovacím právem jsou prezidenti nebo předsedové vlád členských zemí a bez hlasovacího práva předseda Evropské komise a nověji předseda Evropské rady neformálně označovaný za evropského prezidenta.

Byl by jím oficiálně, kdyby nebyl býval zmařen projekt evropské ústavy. I když rada nemá legislativní pravomoci, přijímala v minulosti velmi zásadní politická rozhodnutí jako rozšíření Unie na Východ nebo přijetí společné měny.

Evropský parlament v novém složení bude mít silnější pravomoci než dosud. Reprezentuje však občany EU jako celek a proto musí být vyvažován Evropskou radou, ve které má každý stát jeden hlas, nejlidnatější a nejrozlehlejší Německo, stejně jako Malta, s počtem obyvatel tvořícím zhruba 0.5 % obyvatel Německa a s územím o velikosti méně než jedno promile území Spolkové republiky.

Česká republika jako průměrně velký členský stát je tedy prostřednictvím Evropské rady zvýhodněno. V Evropském parlamentu má počet poslanců odpovídající počtu obyvatel, po přijetí Chorvatska. Je jich 21.

Pečlivé vyvažování rovnosti členských zemí a jejich velikosti je zřetelné i v dalším orgánu, v Radě Evropské unie, jíž můžeme přirovnat k jakési druhé komoře Evropského parlamentu, i když je tvořena reprezentanty výkonné moci, po jednom z každé země. Zasedají v ní ministři, v jejichž kompetenci je projednávaná agenda.

Rada tedy může zasedat v několika různých složeních současně. To, co je v Evropském parlamentu vyjádřeno počtem poslanců přidělených jednotlivé zemi, je v Radě EU vyjádřenou váhou hlasu, tedy vlastně počtem hlasů pro zástupce z jednotlivých zemí.

Nejsilnější pozici mají čtyři největší země, Německo, Francie, Itálie a Spojené království, každý s 29 hlasy, nejslabší Malta se 3 hlasy. Česká republika stejně jako např. Belgie, Řecko, Maďarsko a Portugalsko má dvanáct hlasů. Projednávaný návrh musí získat složitě konstruovanou většinu zahrnující počty hlasů, počet hlasujících států a žádá-li to některý zúčastněný stát, i počty obyvatel.

Evropský parlament nabývá na síle

Pozvolna sílící pravomoc má Evropský parlament od r. 1979, kdy byl poprvé volen přímo občany, dodnes. Ještě podle Maastrichtské smlouvy z roku 1992 měla Rada EU silnější pravomoc. Podle Lisabonské smlouvy z roku 2007, jíž Česká republika roku 2009 ratifikovala jako poslední, a díky tomu smlouva po dvouletém čekání nabyla platnost, je demokratický a parlamentní ráz Unie posílen, REU a EP, který bude v těchto dnech zvolen, mají zhruba vyrovnané pravomoci.

Evropská komise připomíná vládu. Evropští komisaři, jeden za každou členskou zemi nemají reprezentovat zájmy mateřských zemí, což lze jistě těžko zajistit. Mají každý přidělen rezort.

Ty částečně připomínají rezorty ministrů v členských zemích, jako hospodářství, doprava, energie, rybolov a námořní záležitosti, měna, finance, věda a výzkum, vzdělání, kultura, životní prostředí. Některé agendy jsou specifické: rozšiřování, sousedské otázky členských zemí.