Vstup Andreje Babiše do české politiky, a úspěch, jakého dosáhl hned ve svých prvních sněmovních volbách, je možná momentem, který bude zpětně označován za počátek systémové proměny, nesrovnatelné s jakýmkoli uzlovým bodem českého politického vývoje od roku 1992. Doposud české politice dominovaly klasické subjekty založené na programu, nikoli na charismatu či finančním kapitálu jejich lídra.

Babišův Agrofert na svém webu píše, že je tvořen dceřinnými společnostmi, které poskytují pestrou nabídku průmyslových i maloobchodních produktů a služeb napříč segmenty chemie, zemědělství, potravinářství, pozemní techniky, obnovitelných zdrojů a nově i lesnictví, těžby a zpracování dřeva.

Andrej Babiš je ale také vlastníkem akciové společnosti Mafra, tedy vydavatelství například Lidových novin a MF Dnes. Vlastní rovněž Rádio Impuls. Babiš dále zastává pozici ministra financí a místopředsedy vlády. Je také lídrem Hnutí ANO, tedy druhého nejsilnějšího klubu ve Sněmovně. Už pouhý výčet jeho funkcí je definicí střetu zájmů.

Jedním z nejostřejších kritiků Babišova střetu zájmů je místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek. „Jeden z důvodů, proč tu máme korupční prostředí, o němž nikdo nechce slyšet, je fakt, že osoba Andreje Babiše v sobě nespojuje jen ministra financí a vlastníka Agrofertu, ale je také vlastníkem významného mediálního impéria. MF Dnes měla přece velmi silné investigativní oddělení,“ tvrdí jeden z lídrů opozice.

Kalousek má za to, že pokud by MF Dnes či Lidové noviny nepatřily Babišovi, mohli jsme si před volbami přečíst celou řadu kauz z jeho podnikání. „Jak se dostal k Petrimexu, jak se dostal k Lovochemii, jak mu kamarád Gross zařídil, že mohl státu odprodat zpátky ztrátovou Explosii. Ale i tohle všechno jsme si mohli dávno přečíst, protože to novináři vědí. Jenže změnila se situace. Nejen ta politická, ale i situace na mediálním trhu,“ dodává Kalousek s tím, že někteří hlídací psi demokracie museli odejít, jiní ulehli k plným miskám a přestali hlasitě upozorňovat na rizika.

I podle sociologa médií Jaromíra Volka není v krátkodobém horizontu pochyb o tom, že vlastník Mafra a Impulsu těží z potlačování agend, které by jej nepochybně poškozovaly, pokud by daná média nevlastnil. Volek dodává, že předseda hnutí ANO přitom zatím nemusí použít ofenzivní strategii přímé podpory vlastního hnutí. „Systematický nárůst jeho preferencí naznačuje, že zvolená strategie voličům vyhovuje,“ připomíná Volek.

Tři měsíce od vzniku vlády je sice brzo na formulaci autoritativních závěrů stran proměny politického terénu a reakcí či reformulací strategií, jež si postupně osvojují jeho jednotliví aktéři, přesto už nyní můžeme říct, že jedním z vedlejších efektů vstupu Andreje Babiše do politiky bude, že si jednotlivé politické strany postupně osvojí nějaký jasný názor k mediální politice.

„Mediální politika? Co to je? Já si to nějak nedokážu vydefinovat,“ reagoval v polovině 90. let minulého století tehdejší premiér a předseda ODS Václav Klaus na dotaz týkající se mediální politiky jeho vlády. Mediální expert Milan Šmíd po vzniku Nečasovy vlády v roce 2010 připomněl, že s představou o mediální politice státu na tom byly prakticky stejně všechny vlády po roce 1992.

Jejich programová prohlášení obsahovala v lepším případě pouhé obecné proklamace, v tom horším ani to ne. Mediální politika má přitom jasnou a známou definici: jedná se o praxi politických subjektů vedenou cílem ovlivnit fungování systému masových médií tak, aby to odpovídalo jejich představám o funkci masové komunikace ve společnosti.

„Mediální politiku státu si lidé většinou spojují s regulacemi nebo se zákony, kterými se média musí řídit. Tento přístup je charakteristický i pro českou politickou scénu, která si jinak mediální politiku asi nedokáže „vydefinovat“. Mediální politika jako aktivní činitel vytváření a usnadňování komunikačních možností a zvětšování prostoru pro pluralitní celospolečenskou komunikaci je u nás zatím terra incognita,“ zdůraznil tehdy Milan Šmíd.

Celoevropská petice

TOP 09 se v rámci kampaně před Evropskými volbami připojila k petici za svobodná média. Iniciativa vyzývá Evropskou komisi, aby navrhla právní předpis omezující vlastnictví médií spojené s veřejnou funkcí. Opoziční TOP 09 tak reaguje právě na situaci, kdy je jedním z vlastníků českých médií ministr financí a předseda hnutí ANO Andrej Babiš, vůči kterému se Schwarzenbergova strana soustavně vymezuje.

„Řadu zemí v Evropské unii znepokojuje fakt, že na jejich území dochází k propojování mediální a politické moci. V Evropské unii vznikla už v srpnu loňského roku petice volající po právním předpisu, který by chránil pluralitu médií. K iniciativě se nyní připojuje i TOP 09 a hnutí Starostové,“ uvedla strana v polovině dubna.

Její požadavek je obecný a má dvě varianty. Jako minimum si přeje zakomponovat požadavek plurality, zákazu dominantního postavení, nekompatibility politických a mediálních aktivit, jakož i nezávislost regulačních orgánů do již existující směrnice o audiovizuálních mediálních službách. To by se v případě Andreje Babiše týkalo jeho vlastnictví Rádia Impuls.

Obecně pak iniciativa žádá Komisi o navržení zvláštní směrnice, která by harmonizovala národní zákony pro zajištění plurality médií a nezávislost regulačních orgánů, včetně odstranění konfliktů mezi mediální a politickou mocí. „Obávám se však, že tento požadavek je nereálný, neboť narazí na princip subsidiarity,“ zdůrazňuje Šmíd jednu ze zásadních námitek.

Požadavky petice podporuje i europoslanec za ČSSD Pavel Poc, ve shodě s evropskými sociálními demokraty. „Pokud mediální magnát vykonává úřad v exekutivě, nevyhnutelně nastává problém a všechny proklamace o nezasahování do vlastněných médií jsou falešné. Strach novinářů z propuštění nebo snaha se zalíbit nakonec vykoná svoje. To, že je třeba tento typ konfliktu zájmů ošetřit legislativně, je nabíledni,“ říká Pavel Poc.

Europoslanec z ČSSD se navíc pozastavuje nad tím, že se u nás tématu ujala právě TOP 09. „Iniciativu spustila italská zkušenost s Berlusconim. Komické je, že právě křesťanskodemokratická frakce, která je v Evropském parlamentu případným budoucím domovským přístavem TOP 09, se Berlusconiho hlasitě zastávala,“ poznamenal europoslanec, který svůj mandát letos obhajuje.

Signatáři petice požadují novelizaci stávající Směrnice o audiovizuálních mediálních službách, kterou by se sjednotily národní předpisy, a zlepšila ochrana plurality v médiích. „Nová legislativa je zcela jistě ve veřejném zájmu, protože demokratickou debatu zajistí,“ doplňuje iniciátor české verze petice a poslanec TOP 09 Stanislav Polčák.

V případě, že petici, která by do budoucna měla předcházet právě situacím, kdy je vysoce postavený politik také majitelem důležitých médií, podepíše v EU dohromady jeden milion lidí, bude na ní muset Evropská komise reagovat. Jedná se o aplikaci Evropské občanské iniciativy (viz také text Aleny Zemančíkové, který vyjde v rámci tohoto projektu v pondělí 19. května), zahrnuté v Lisabonské smlouvě.

U zrodu celoevropské petice stála občanská organizace Evropské alternativy a Mezinárodní sdružení novinářů. Aby byla garantována pluralita médií, navrhují iniciátoři přijmout směrnici, která upraví například problematiku koncentrace vlastnictví médií.

Pokud jde o šance celoevropské petice prosadit skutečnou změnu, sehraje podle Jaromíra Volka zásadní roli, jak bude komunikována evropské veřejnosti. Vzhledem k obecné nespokojenosti zvláště u mladších uživatelů internetu v celé EU mediální expert z Masarykovy univerzity přepokládá, že petice nakonec minimální požadovanou podporu získá.

„Obávám se ale, že na půdě Evropského parlamentu bude jednání velmi zdlouhavé a povede k bezzubému kompromisu ve stylu mírného pokroku akceptovatelného velkými mediálními skupinami,“ předpovídá Volek.

„Petici nedávám velkou šanci na úspěch,“ dodává Šmíd a připomíná, že od přijetí Lisabonské smlouvy, která Evropskou občanskou iniciativu zavedla, se podařilo sesbírat jeden milion podpisů jen dvěma iniciativám, které se týkají základních životních situací a potřeb — zákazu potratů a požadavku regulace obchodu s vodou.

„Všechny ostatní iniciativy zatím — pokud je mi známo — ztroskotaly. Nepředpokládám, že pluralita médií zmobilizuje občany Evropské unie natolik, aby v dané lhůtě, to jest do 19. srpna, milion platných podpisů získala. Kromě toho jde o opakovaný pokus, jeden už vloni neuspěl,“ uvedl Šmíd v rozhovoru pro Deník Referendum.

„Shrnuto a podtrženo: podpora uvedené občanské iniciativy má více symbolický a politický význam, ale pokud chceme něco změnit, pak si to můžeme zařídit sami i bez směrnice EU,“ upozorňuje Šmíd. Podle něj je navíc pravděpodobné, že požadavky signatářů petice narazí na princip subsidiarity, iniciativu by tedy měla tak jako tak převzít česká vláda.

Náměstkyně ministra kultury Kateřina Kalistová v rozhovoru pro Deník Referendum nicméně poznamenala, že Evropská unie se zajištěním transparentnosti vlastnické struktury a tím i plurality informací poskytovaných provozovateli rozhlasového a televizního vysílání zabývá.

Na svém jednání 26. listopadu loňského roku zástupci vlád členských států zasedajících v Radě o svobodě a pluralitě sdělovacích prostředků v digitálním prostředí navrhli řadu iniciativ, jak podpořit svobodu médií a jejich pluralitu, jak zajistit nezávislost audiovizuálních regulačních orgánů a jak chránit novinářské zdroje.

Evropská komise se na jejich základě bude věnovat monitoringu v této oblasti a posílí spolupráci mezi regulačními orgány. Zároveň by měla posoudit účinnost stávajících opatření a zváží budoucí kroky.

Jak regulovat média s Babišem v koalici?

Loni na podzim vyhrála předčasné sněmovní volby ČSSD, po sedmi letech tak vznikla vláda, jejíž součástí je dominantní strana levé části stranického spektra. Svízel, hovoříme-li o jakémkoli pozitivním posunu, který by reguloval mediální vlastnictví, spočívá v tom, že součástí Sobotkovy koalice je také hnutí ANO.

Přesto bychom měli sociálním demokratům připomenout, že se po vstupu Andreje Babiše do nejvyšších pater politiky dříve či později ukáže nezbytné mediální reformu provést. Ta přitom není pouze v zájmu nejsilnější levicové strany, jde o víc, o charakter a podobu demokracie v příštích letech.

Připomeňme v této souvislosti nedávný cyklus článků MF Dnes věnovaný Bohuslavu Sobotkovi a kauze OKD, jemuž prakticky nebyl předseda nejsilnější vládní strany schopen čelit. A to přesto, že série článků nepřišla prakticky s jedinou novou informací.

Jinak řečeno, jedním z klíčových úkolů ČSSD je podstoupit možná vůbec neostřejší konflikt ve vládě nikoli na téma kupříkladu daní, nýbrž právě na téma vlastnictví médií. Je totiž evidentní, že se tu deformují základní funkce komunikace v demokratické společnosti, média přestávají sloužit veřejnému zájmu.

Podle sociologa médií Jaromíra Volka navíc ve střednědobém a dlouhodobém horizontu hrozí další propad důvěryhodnosti médií, která budou vnímána stále více jako čistě stranicko-politické nástroje sloužící k marketingu stranických ideí. „Ostatně poměrně masivní propad důvěryhodnosti novinářské profese v posledním desetiletí naznačuje, že se česká veřejnost začíná postupně rozvzpomínat na předlistopadové odmítavé vnímání stranického tisku,“ připomněl Volek.

Ani sociální demokraté přitom doposud nedisponovali ucelenou mediální politikou. A to přesto, že nejpozději od éry Jiřího Paroubka o mediální krajině tu a tam hovoří.

Dnes si ale mnozí evidentně začínají být vědomi, že se stává nutností přikročit k reformě legislativního rámce, který bude určovat povahu terénu, v němž média působí. Zkušenost nás poučuje, že vlastníci médií pochopitelně sledují vlastní zájmy a jsou a budou z logiky věci vždy blíže pravicovým subjektům.

V předvolebním programu sociálních demokratů v kapitole „Člověk“ nejsilnější parlamentní strana píše, že kulturu považuje za veřejnou službu a zavazuje se například k podpoře rozvoje nekomerčních médií. To zdůvodňuje potřebou zvýšit možnost občanů podílet se na veřejné debatě. „Novým zákonem o médiích zareagujeme na společenský a technický vývoj a do stávajícího mediálního prostředí zavedeme tzv. komunitní média,“ uvádí se dále v programu.

Nepřekvapí, že hnutí ANO mělo v předvolebním programu k tématu médií jen jednu větu: „Odpolitizujeme jmenování ředitelů klíčových kulturních institucí a členů mediálních rad.“ Navzdory tomu, že je Babiš vydavatelem dvou deníků, se sociálním demokratům podařilo do koaliční smlouvy vklínit větu, dle které vláda zpřesní po vzoru vyspělých zemí pravidla týkající se koncentrace mediálního vlastnictví.

Kromě toho by ČSSD měla dodržet svůj předvolební slib a prosadit nějakou koncepci podpory menšinových médií tak, aby pluralita zaznívajících hlasů byla co největší. „Média kromě toho, že vydělávají svým majitelům peníze, zajišťují také veřejnou komunikaci obecně, a prostor pro diskutování o věcech veřejných zvlášť, napomáhají sociální soudržnosti a přispívají k udržení kulturní a hodnotové kontinuity, kterou mají šanci ovlivnit,“ poznamenává k potřebě regulovat mediální prostředí Milan Šmíd.

Prosadí vláda nějaké mediální zákony? Anebo přece jen pomůže Evropa?

Jaké jsou tedy plány Sobotkovy vlády? Jak hodlá naplnit slib, pod který se podepsali lídři všech koaličních stran, tedy že zpřesní pravidla týkající se koncentrace mediálního vlastnictví? Konkrétnější odpovědi zatím vláda nedává. Nějaké pohyby jsou přesto patrné.

Ministerstvo kultury má v legislativním plánu na rok 2015 uložen úkol zpracovat a Sobotkově vládě v květnu 2015 předložit návrh změny tzv. mediálních zákonů (zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání, zákona o Českém rozhlasu a zákona o České televizi).

V českém právním řádu se pluralitou informací v rozhlasovém a televizním vysílání zabývá zákon z roku 2001. Náměstkyně ministra kultury Kateřina Kalistová z ČSSD říká: „Uvedená právní úprava byla přijata za podmínek rozvoje médií, které byly technologickým vývojem již v mnoha ohledech překonány. Například omezení vlastnictví licencí k provozování digitálního vysílání se ukazuje jako překážka pro budoucí rozvoj digitálního rozhlasového vysílání.“

Podle Kalistové právě toto bude chtít připravovaný návrh zákona změnit. „Inspirací pro tyto úvahy může být úprava tohoto institutu v některých zemích EU, například v Německu.“ Konkrétní návrhy na změnu příslušné právní úpravy vzejdou z činnosti pracovní skupiny, která se poprvé schází v těchto dnech.

Analytik Milan Šmíd usuzuje, že by česká mediální legislativa potřebovala ucelenou koncepční změnu, která by reagovala na proměny a konvergenci médií v digitálním prostředí.

„Nejsem si jist, zda současná vládní koalice bude schopna tuto reformu provést (například propojit regulátory ČTÚ a RRTV, jak je ve světě běžné, zaměřit se více na regulaci mediálního prostředí než na regulaci obsahu apod.). Nevylučuji některé novely, od nichž si však žádné převratné změny neslibuji,“ uvedl Šmíd.

Podle Volka by měl být v chystané novele velkého mediálního zákona novelizována pasáž týkající se „křížení vlastnictví“. „Vzhledem k tomu, že český mediální trh je velmi malý a je poměrně snadné, aby jeho podstatnou část ovládla silná finanční skupina či jedinec, považuji za veřejný zájem, aby vlastnictví celoplošných médií bylo omezeno na jedno elektronické médium (skupinu) nebo na jednu vydavatelskou skupinu zahrnující celoplošná tištěná média, a to tak, aby tržní podíl jednoho vlastníka ani v jednom segmentu nepřekračoval 49 %,“ uvedl Volek pro Deník Referendum.

Oba Deníkem Referendum oslovení experti se nicméně shodují, že bude nakonec veřejnosti pravděpodobně nabídnuta mírná kompromisní varianta. Podle Volka politická reprezentace každé radikálnější řešení odmítne s poukazem na to, že jakékoliv výraznější omezení vlastnictví je zvláště na malém trhu, jako je náš, ekonomicky riskantní.

To by ve svém důsledku mohlo vést k úpadku celých mediálních segmentů, jelikož by o jejich koupi v redukovaném vlastnickém portfoliu nebyl zájem, což by například mohlo vést k tomu, že by se zhroutil trh s tištěnými seriózními deníky a vznikla by podobná situace jako na Slovensku.

Radikálnější mediální reforma, která by zahrnovala například spolehlivější odstínění regulačních orgánů od politických stran či systémové zvýhodnění veřejnoprávních a nekomerčních médií na úkor komerčních projektů, či dokonce větší veřejné investice do nezávislosti a plurality médií, bude zřejmě nadále čekat na příznivější politickou konstelaci.

Nakonec tak přece jen možná hlavní změny v regulaci médií přinesou evropská opatření proti koncentraci mediálního vlastnictví, i když také o ně se bude na evropské úrovni svádět tuhý zápas. A bude záležet i na ochotě Evropského parlamentu přísnější regulace například právě v oblasti koncentrace vlastnictví vyžadovat a podporovat.