Když se v březnu sešli na předvolební debatě České podnikatelské reprezentace při EU (CEBRE) kandidáti do europarlamentu se zástupci byznysu, víceméně se shodli. Jedním ze stěžejních témat příštího Evropského parlamentu bude energetika.

Tón debaty byl nicméně spíše ustaraný. „Česká republika si nesmí nechat mluvit do svého energetického mixu a nesmí v této oblasti přenést kompetence do Bruselu,“ přispěla do diskuse například kandidátka za KSČM Kateřina Konečná.

Obavám českého průmyslu a jeho příznivců se nelze příliš divit. Volby, které se v květnu konají, jsou totiž v mnoha ohledech přelomové. Do jediné instituce, která přímo reprezentuje občany Unie, se bude poprvé volit na základě Lisabonské smlouvy a pravomoci europoslanců se tím pádem značně rozšíří. Týká se to i energetiky.

Zatímco dříve byl při tvorbě směrnic spojených s touto oblastí hlas parlamentu spíše formální, nyní se europoslanci stanou plnohodnotnými partnery národních vlád, jejichž zástupci tvoří něco na způsob druhé zákonodárné komory — Evropskou radu.

Do tuzemského koloritu, který charakterizují těžkotonážní, neefektivní a centralizované zdroje energie z jádra a uhlí, dominantní role ČEZu a jedno z energeticky nejnáročnějších hospodářství v Evropě, tak zřejmě bude vůle společného evropského parlamentu intervenovat čím dál razantněji. Co lze od těchto zásahů očekávat?

Zelený europarlament?

Vyznat se v unijních institucích, natožpak v jejich postojích, je pro běžného smrtelníka poměrně herkulovský úkol. Evropský aparát však jako by si to uvědomoval a zdejší transparentnost a informační servis je pro Čecha, zvyklého ohánět se při každém významnějším kontaktu s tajuplnou státní administrativou preventivně „stošestkou“, milým překvapením.

Nemluvě o zástupu evropských think-tanků, watchdogů a dalších občanských organizací, které před Evropskými volbami dolují pro půl miliardy evropských voličů informace, jež by mohli při svém rozhodování ocenit. Velký díl pozornosti přitom tyto organizace věnují právě klimaticko-energetickým otázkám.

Jakkoliv EU patří k tahounům snah mezinárodního společenství o uhlíkovou dietu, postoje jednotlivých evropských orgánů se v této otázce liší, a to leckdy i výrazně. Jak přitom upozorňuje nová analýza celoevropské sítě nevládních organizací Climate Action Network (CAN), ze tří evropských zákonodárných institucí (Evropské komise, Evropské rady a Evropského parlamentu) je to právě parlament, kdo nejsilněji podporuje větší klimatickou akceschopnost.

V uplynulém volebním období se progresivní role parlamentu projevila snad nejvýrazněji při hlasování o energeticko-klimatických cílech Unie pro rok 2030. Návrh, který přišel z Evropské komise — 40% redukce skleníkových plynů a 27% podíl obnovitelných zdrojů — považovali zástupci ekologických organizací za nemístně slabý, a to i proto, že čísla byla pro jednotlivé státy nezávazná. Šance, že by se s takto stanovenými cíli podařilo udržet oteplení atmosféry do konce století pod 2°C, by se podle studií, na něž ekologické organizace odkazují, stala extrémně nízkou.

Parlament vystupoval ze všech tří evropských institucí nejodvážněji. Navrhoval tři závazné cíle — ke 40% poklesu emisí CO2 a 30% podílu obnovitelných zdrojů přidal ještě závazek 40% snížení energetické náročnosti. Hlas dosluhujících europoslanců však byl v té době ještě pouze poradní a rozhodnutí padne, zřejmě v říjnu, od ministrů členských zemí sdružených v Radě. Ta přitom obecně vystupuje velmi konzervativně, zejména vinou opozice zemí střední a východní Evropy, v jejichž čele stojí Polsko a v závěsu za ním — nepřekvapivě — i ČR.

Podobně pozitivně jako při formulaci klimatických cílů lze podle Ondřeje Paška z organizace CEE Bankwatch, která monitoruje ekologické dopady mezinárodních financí, nahlížet na roli Evropského parlamentu při vytváření unijního rozpočtu na roky 2014—2020. Díky přičinění europoslanců se podařilo vyhradit pětinu rozpočtu na opatření spojená se změnou klimatu, a to ať už v oblasti snižování emisí, adaptací, modernizace energetické přenosové soustavy či zemědělství. Evropský parlament také stanovil minimální částky, které mají v rámci dotací z evropských fondů pomáhat přechodu k nízkouhlíkové ekonomice.

Pro český kontext jsou hodny zvláštní pozornosti úpravy, jež se týkají takzvaného Fondu soudržnosti. Tento fond, jenž slouží především k financování velkých investic v chudších zemích EU, bude od nynějška financovat například i zateplování obytných budov.

„Zkažení“ obhájci českých zájmů