Když se v březnu sešli na předvolební debatě České podnikatelské reprezentace při EU (CEBRE) kandidáti do europarlamentu se zástupci byznysu, víceméně se shodli. Jedním ze stěžejních témat příštího Evropského parlamentu bude energetika.

Tón debaty byl nicméně spíše ustaraný. „Česká republika si nesmí nechat mluvit do svého energetického mixu a nesmí v této oblasti přenést kompetence do Bruselu,“ přispěla do diskuse například kandidátka za KSČM Kateřina Konečná.

Obavám českého průmyslu a jeho příznivců se nelze příliš divit. Volby, které se v květnu konají, jsou totiž v mnoha ohledech přelomové. Do jediné instituce, která přímo reprezentuje občany Unie, se bude poprvé volit na základě Lisabonské smlouvy a pravomoci europoslanců se tím pádem značně rozšíří. Týká se to i energetiky.

Zatímco dříve byl při tvorbě směrnic spojených s touto oblastí hlas parlamentu spíše formální, nyní se europoslanci stanou plnohodnotnými partnery národních vlád, jejichž zástupci tvoří něco na způsob druhé zákonodárné komory — Evropskou radu.

Do tuzemského koloritu, který charakterizují těžkotonážní, neefektivní a centralizované zdroje energie z jádra a uhlí, dominantní role ČEZu a jedno z energeticky nejnáročnějších hospodářství v Evropě, tak zřejmě bude vůle společného evropského parlamentu intervenovat čím dál razantněji. Co lze od těchto zásahů očekávat?

Zelený europarlament?

Vyznat se v unijních institucích, natožpak v jejich postojích, je pro běžného smrtelníka poměrně herkulovský úkol. Evropský aparát však jako by si to uvědomoval a zdejší transparentnost a informační servis je pro Čecha, zvyklého ohánět se při každém významnějším kontaktu s tajuplnou státní administrativou preventivně „stošestkou“, milým překvapením.

Nemluvě o zástupu evropských think-tanků, watchdogů a dalších občanských organizací, které před Evropskými volbami dolují pro půl miliardy evropských voličů informace, jež by mohli při svém rozhodování ocenit. Velký díl pozornosti přitom tyto organizace věnují právě klimaticko-energetickým otázkám.

Jakkoliv EU patří k tahounům snah mezinárodního společenství o uhlíkovou dietu, postoje jednotlivých evropských orgánů se v této otázce liší, a to leckdy i výrazně. Jak přitom upozorňuje nová analýza celoevropské sítě nevládních organizací Climate Action Network (CAN), ze tří evropských zákonodárných institucí (Evropské komise, Evropské rady a Evropského parlamentu) je to právě parlament, kdo nejsilněji podporuje větší klimatickou akceschopnost.

V uplynulém volebním období se progresivní role parlamentu projevila snad nejvýrazněji při hlasování o energeticko-klimatických cílech Unie pro rok 2030. Návrh, který přišel z Evropské komise — 40% redukce skleníkových plynů a 27% podíl obnovitelných zdrojů — považovali zástupci ekologických organizací za nemístně slabý, a to i proto, že čísla byla pro jednotlivé státy nezávazná. Šance, že by se s takto stanovenými cíli podařilo udržet oteplení atmosféry do konce století pod 2°C, by se podle studií, na něž ekologické organizace odkazují, stala extrémně nízkou.

Parlament vystupoval ze všech tří evropských institucí nejodvážněji. Navrhoval tři závazné cíle — ke 40% poklesu emisí CO2 a 30% podílu obnovitelných zdrojů přidal ještě závazek 40% snížení energetické náročnosti. Hlas dosluhujících europoslanců však byl v té době ještě pouze poradní a rozhodnutí padne, zřejmě v říjnu, od ministrů členských zemí sdružených v Radě. Ta přitom obecně vystupuje velmi konzervativně, zejména vinou opozice zemí střední a východní Evropy, v jejichž čele stojí Polsko a v závěsu za ním — nepřekvapivě — i ČR.

Podobně pozitivně jako při formulaci klimatických cílů lze podle Ondřeje Paška z organizace CEE Bankwatch, která monitoruje ekologické dopady mezinárodních financí, nahlížet na roli Evropského parlamentu při vytváření unijního rozpočtu na roky 2014—2020. Díky přičinění europoslanců se podařilo vyhradit pětinu rozpočtu na opatření spojená se změnou klimatu, a to ať už v oblasti snižování emisí, adaptací, modernizace energetické přenosové soustavy či zemědělství. Evropský parlament také stanovil minimální částky, které mají v rámci dotací z evropských fondů pomáhat přechodu k nízkouhlíkové ekonomice.

Pro český kontext jsou hodny zvláštní pozornosti úpravy, jež se týkají takzvaného Fondu soudržnosti. Tento fond, jenž slouží především k financování velkých investic v chudších zemích EU, bude od nynějška financovat například i zateplování obytných budov.

„Zkažení“ obhájci českých zájmů

Rozhodně však nelze tvrdit, že by v europoslancích unisono bilo zelené srdce. Nejvýrazněji se to projevilo v dubnu 2013 při hlasování k opatření, jež by zdražilo uhlíkové povolenky a znevýhodnilo tak nejšpinavější podniky. Cena povolenek, respektive jejich velké množství v oběhu, totiž už nějakou dobu nemotivuje ke snižování emisí a tato situace takřka přivodila kolaps celého trhu s emisemi.

Europarlament návrh Komise zamítnul. Zejména pravicové politické skupiny v čele s nejsilnější frakcí, Evropskou lidovou stranou (EPP), jejíž součástí jsou i české partaje KDU-ČSL a TOP 09, argumentovaly tradičním způsobem — v čase hospodářské krize si nemůžeme dovolit přistřihávat průmyslu křídla.

Skutečnost, že se proti návrhu postavila pravice, je typická i pro další energeticko-klimatická hlasování. Jak doložila studie Švédského institutu pro evropská politická studia (SIEPS), existuje dokonce jen málo dalších politik, při nichž by se europarlament štěpil na levici a pravici takto výrazně. Vzhledem k tomu, že pravice držela v parlamentu většinu, je vlastně překvapivé, že toho levicová menšina dokázala tolik prosadit.

Ač se to tedy z předvolební rétoriky o „hájení českých zájmů v EU“ nezdá, národnost neměla na hlasování europoslanců zdaleka rozhodující vliv. Europarlament je totiž především kolbištěm, kde se odehrává souboj nadnárodních stranických programů. A hájit zde „české zájmy“ dává přibližně takový smysl, jako by se v poslanecké sněmovně hlasovalo především podle toho, kdo pochází ze kterého okresu.

Vnitřní soudržnost evropských stran, zvláště těch početnějších a etablovanějších, přitom v průběhu let spíše narůstá a podle stranické linie se hlasuje přibližně v 90 % případů. Tím si lze vysvětlit, že čeští europoslanci mnohdy přistupují ke klimaticko-energetickým otázkám mnohem vstřícněji než jejich domácí mateřské strany.

K nejzeleněji hlasujícím českým europoslancům tak podle analýzy Climate Action Network náleží vedle ČSSD překvapivě i komunisté. Skoro to vypadá, jako by se čeští europoslanci nechali svými kluby (KSČM patří do frakce Evropské sjednocené a severské zelené levice) trošku „zkazit“.

„Vidím za tím normální lidskou potřebu někam patřit,“ komentuje tento posun Ondřej Pašek. „Nikdo nechce být ve své straně za ufona — a v europarlamentu zapadne do řady, která stojí výrazně jinde než u nás.“ O to více zarazí, že se v předvolebních debatách o postojích evropských frakcí prakticky nemluví.

Od květnových voleb se obecně očekává, že v nich posílí pravice, zvláště pak konzervativní odpůrci federalizace. V environmentálních kruzích proto vzbuzuje značná očekávání, nakolik nové rozložení sil zalomcuje s dosavadním relativně proklimatickým laděním parlamentu, potažmo zda tato instituce dokáže své upgradované pravomoci přetavit ve větší iniciativu při řešení budoucnosti evropské energetiky.

„Tou hlavní výzvou stojící před novým parlamentem budou podle mne otázky společného energetického trhu a konfliktu mezi snahou o koordinaci energetických politik na jedné straně a úsilím mnoha členských států rozhodovat si kompletně o svém energetickém mixu na straně druhé. Obojí nelze zachovat zároveň,“ míní Jiří Jeřábek z Greenpeace.

Otevřenou otázkou přitom zůstává, jak evropskou energetickou debatou ovlivní ukrajinsko-ruská krize. Už teď se zvláště u východoevropských zemí objevuje volání po větší energetické bezpečnosti, zejména po nezávislosti na Rusku.

Nejdále v tomto ohledu zašel polský premiér Donald Tusk, který nedávno na stránkách Financial Times vyzval k založení „Energetické unie“. Jeho představa je nicméně poněkud svérázná —fosilních zdrojů bychom se rozhodně neměli vzdávat, naopak by členské státy měly více spoléhat na těžbu domácího uhlí či břidlicového plynu. Spolupráce by se podle Tuska týkala především nákupu plynu ze zahraničí, proti společnému postupu u obnovitelných zdrojů či energetické úspornosti však Poláci vystupují patrně nejostřeji z celé EU.

bylo po našem, nebo spíše po vůli postsovětských energetických korporací, necháme si tu fosilně jaderný mix (Na horním snímku elektrárna Prunéřov, na dolním Temelín, Foto archív DR).

Jánošíci, kteří si rozumí s průmyslem

Na pozici, kterou zastává Polsko a s ním i většina středo- a východoevropských zemí, se ukazuje hloubka propasti mezi západními a východními představami o směřování energetiky.

Podle Jiřího Jeřábka jsou visegrádské, ale i další takzvané „nové členské země“ proti obnovitelným zdrojům ze dvou důvodů. Zaprvé se jich nedávno většina spálila s přemrštěnou podporou obnovitelným zdrojům, která toto odvětví načas zprofanovala. Zadruhé jde o to, že zdejší velké energetické firmy masivně investovaly do tradičních zdrojů energie a logicky nechtějí o vložené peníze přijít.

V Polsku či Bulharsku jde zejména o uhlí, v České republice, na Slovensku nebo v Maďarsku významnou měrou také o jádro. Energetické kolosy navíc současně většinou zaváhaly s investicemi do obnovitelných zdrojů.

Starosti manažerů bychom nemuseli brát za vlastní, kdyby neměl energetický průmysl výrazný vliv na rozhodování státních představitelů. „Na rozdíl od Západu se u nás politika prakticky nedělá na základě zevrubných analýz ani poptávky veřejnosti, ale výrazně ji ovlivňují postoje byznysu,“ podotýká Jiří Jeřábek.

Charakteristickým příkladem je zmiňovaná diskuse o klimaticko-energetických cílech pro rok 2030. Názorová linie české vlády zde velmi koresponduje s názory Svazu průmyslu a dopravy, velkých firem anebo ČEZ. Vyznačuje se úzkostlivou obavou, aby přísnější klimatická politika za žádnou cenu neuškodila konkurenceschopnosti průmyslu.

Příklad? Poslanec Milan Urban z ČSSD: „V bruselských debatách musíme prosazovat absolutně tvrdě a zcela nekompromisně vytváření konkurenceschopného prostředí pro evropský průmysl.“ Anebo europoslanec Evžen Tošenovský z ODS: „Výsledkem jejich klimatického zápalu by bylo zdražování, nezaměstnanost a samozřejmě zvýšení ceny elektřiny a plynu pro domácnosti.“

Když se v březnu sešli zástupci členských zemí, aby o unijních cílech diskutovali, čeští či polští politici vystupovali v pozoruhodné shodě se skupinou dvanácti velkých elektrárenských firem, tzv. Magritte Group. Ta lobbuje za to, aby evropští politici přijali pouze cíl snížení emisí CO2 o 40 % a vynechali obnovitelné zdroje či energetickou účinnost.

Většina východoevropských politiků navíc vší silou bojuje za to, aby volba energetického mixu stále zůstala výsadním právem jednotlivých zemí. Zázraky v tomto ohledu nesvede ani zmiňovaná příslušnost k europoslaneckým frakcím — podle analýzy Climate Action Network patříme spolu s Maďary a Poláky v klimaticko-energetických hlasováních mezi nejhorší země.

V bruselských kuloárech máme pověst Jánošíků, kteří se snaží všemožným kličkováním utrhnout co nejvíce pro sebe, a zájmy, jež přesahují naše vlastní státní hranice, nás nechávají chladnými.

Nutno nicméně dodat, že výrazný vliv byznysu na politická rozhodnutí není pouze specifikem východní části EU. Evropské instituce jsou prošpikovány lobbisty průmyslových korporací, kteří měli prokazatelný vliv na oslabení návrhu klimatických cílů anebo na to, že se z iniciativy energetického eurokomisaře Güntera Oettingera vyřadila z dokumentů ke klimatickým cílům pro rok 2030 informace o dotacích do fosilních zdrojů.

Nejde o žádné drobné — Evropská komise je vyčíslila v rámci celé EU na 61 miliard eur ročně. Jak přitom ukazuje nejnovější zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC), v globálním měřítku by pouhé odstranění fosilních subvencí vedlo do poloviny století ke snížení emisí o 10—15 %.

Užší prostor pro české „bastlení“

Jeden zrovna nemusí vyrazit někam do putyky, aby dostal příležitost zažít lamentování nad odtržeností evropské politiky od životů „nás, obyčejných lidí“. Vyjádření podobných pocitů patří takřka k místnímu koloritu.

Zakládá se na kusu pravdy: dohledat konkrétní dopady evropských paragrafů na každodennost vyžaduje kombinaci úsilí a fantazie. Přesto lze nakonec objevit řadu důvodů, proč se otázkou, kdo z Čechů a Češek bude v Evropském parlamentu sedět, blíže zabývat.

„Nesouhlasil bych s představou, že ať se v Bruselu připraví cokoliv, státy si to pak ohnou svým směrem. Vliv evropského parlamentu je docela velký. Zužuje manipulační prostor a má poměrně velkou moc kontrolovat, aby si státy jen tak něco ,nebastlily‘ podle sebe,“ říká k tomu Ondřej Pašek.

Zmiňuje se o charakteristickém příkladu — čerpání evropských fondů v příštích sedmi letech. I kvůli zkušenostem s tím, jaké částky jsme schopni na východě ztopit a za zbytek že si s chutí stavíme akvaparky a podobnou mamutí infrastrukturu, si dali evropští zákonodárci se specifikací využití čerstvého balíku peněz důkladnou práci.

Vyžádali si podmínku, aby se peníze investovaly na základě analýzy skutečných potřeb a aby jejich využití přispívalo ke splnění cílů, které si EU formulovala v pěti oblastech: zaměstnanost, výzkum a vývoj, vzdělávání, chudoba a sociální vyloučení — a právě energetika ve vztahu ke změnám klimatu.

Navzdory užšímu vymezení mantinelů však stále velmi záleží na každé zemi, jak evropské fondy využije. Česká vláda chce například na přechod k nízkouhlíkové ekonomice využít sotva desetinu z celkové částky.

Ekologické organizace společně s některými podnikateli proto žádají, aby vláda nalila peníze spíše než do podpory spaloven či teplárenského byznysu do obecních výtopen na biomas a kompostáren či do programů na úspory v obytných a veřejných budovách, jež by doplnily vcelku osvědčenou Zelenou úsporám.

„Programu totiž už léta naprosto zásadně chybí dostatek peněz. Desítky tisíc stabilních pracovních míst, které by program uměl generovat, tak jsou v praxi spíš pracovními místy občasnými,“ dodává k současnému stavu energetický expert z Hnutí DUHA Martin Mikeska.

Zatímco vláda plánuje utratit na úspory v letech 2014—2020 přibližně 25 miliard korun, efektivně by dokázala pomoci klidně i částka třikrát vyšší. Podaří-li se toto úsilí dotáhnout, stane se tak bezesporu i díky tomu, že našim politikům dali europoslanci jasné zadání.