I.

Článek Adama Votruby „Multikulturalismus je spíše nepřítelem kultur“ si podle mě zaslouží, aby se k němu někdo z „multikulturalistů“ vyjádřil. Pro začátek několik dílčích poznámek. Není tak docela samozřejmé, že se balkánské muslimy „nepodařilo přesvědčit, že jsou příslušníky stejného národa jako jejich okolí, s nímž sdílí jazyk“.

Jedním z členů srbské iredentistické skupiny, která provedla sarajevský atentát, byl například bosenský muslim. Ovšem nakonec jednotnou jihoslovanskou identitu navzdory společnému jazyku nepřijali, stejně jako katoličtí Chorvati, pravoslavní Srbové nebo odjinud katoličtí Irové a irští protestanti. Buď ani na ně nacionalismus nefunguje, nebo se potvrzuje stará poučka, že jazyk a etnicita nejsou totéž.

Také není pravda, že se v muslimském světě „nikdy nedařilo prosadit národní myšlenku“, jinak by stále existovala Osmanská říše a s ní chalífát. Žádnou stabilitu to nepřineslo, mimo jiné i proto, že se nacionalisté toužící po autonomii jako obvykle zuby nehty bránili přiznat autonomii národům a menšinám na svém území.

↗

Postoj multikulturalismů ke kultuře je skutečně v něčem ambivalentní, protože hájí kolektivní identity i individuální lidské svobody. Foto Carol VanHook, Flickr

Obavy, že pokud se imigrantům dovolí používat vlastní jazyk, budou další generace považovat jazyk majority za přítěž, jsou takřka s určitostí liché. Problém menšinových jazyků dnes je právě opačný, je obtížné zajistit jejich rozvoj i s institucionální podporou a to mluvíme o tradičně obývaných územích, Bretani, Walesu či Irsku. Současné imigranty těžko něco přinutí, aby se odřízli od ekonomických možností, nabízených majoritní společností.

Problém většiny menšin není v tom, že by byly natolik silné, že by „mohly aspirovat na to stát se politickým subjektem nahrazujícím roli státu“. Požadavek vlastní jurisdikce se vztahuje k úplně jiné situaci, jistý čas se s ní experimentovalo u náboženských minorit v Kanadě, například ortodoxních židů. Jistě to neznamená, že by byli nějakou nepřiměřeně silnou skupinou.

II.

Jako příklad negativního vlivu imigrace uvádí Adam Votruba středověkou německou kolonizaci. Je otázkou, na jakém základě. Sudetská menšina hrála v německém Drang nach Osten jenom zástupnou roli a příčinou konfliktu nebyla přímo ona, ale mocný sousední stát, nacionální a usilující o kulturní a etnickou čistotu.

Naopak si troufám tvrdit, že němečtí imigranti sehráli ve vývoji českého národa mnohem významnější roli, než že „státu z toho plynul ekonomický prospěch“. Bez německé menšiny na našem území by se náš národ patrně vyvíjel úplně jinak a sotva k lepšímu, naše dnešní kultura je výsledkem i tohoto působení. Jistě, různost často plodí konflikty, ale vždy je k tomu třeba, aby se do věci vložil nějaký homogenizátor, který se snaží různost násilnými prostředky odstranit.

Podle Votruby může činnost těchto homogenizátorů nakonec „nikoli bez újmy“ vést k vytvoření nových hranic a dodává, že „stanovovat hranice je ostatně biologický princip agresivity“. Etnické konflikty už prý v Evropě tolik nehrozí proto, že se evropské národní státy staly dostatečně homogenní. Ovšem co znamená „dostatečně homogenní“? Nebyla to náboženská homogennost, která nám přinesla úlevu od náboženských válek a věřím, že to nejsou ani etnické čistky, které vytvářejí harmonickou společnost.

III.

Ve svém hodnocení multikulturalismu operuje Votruba citátem Pavla Barši, což je o jeden citát a jednoho autora víc, než dělá absolutní většina ostatních kritiků. Je ovšem symbolické, že ve skutečnosti se v citátu mluví o společnosti liberální.

Co je skandálního na tom, že multikulturalismus hlásá, že „mám právo se hlásit ke kterékoli etnické či náboženské identitě a brát si z nich, co se mi zlíbí“? Jaký postoj je v takovém případě „nemultikulturní“? Co představuje pro Votrubu kultura, pokud se domnívá, že multikulturalismus je uznáním možnosti volby jejím nepřítelem?

Směšuje se zde loajalita ke státu a loajalita k etnické nebo náboženské identitě, i když v druhém případě se jedná o dvě rozdílné věci už od dob osvícenství. Principem, který nakonec v Evropě zvítězil, není „cuius regio, eius religio“, ale náboženská tolerance a sekularismus. Je to přesně opačná lekce, než kterou by Votruba chtěl, abychom si z etnických střetů vzali dnes.

Zatímco jiní vyčítají multikulturalismu esencializaci etnických kategorií, Votruba jim vyčítá jejich rozmělňování a současně se mu nelíbí, že multikulturalismus nepožaduje po nově příchozích asimilaci. Ve své kritice je mnohem bližší Václavu Klausovi, podle kterého si multikulturalismus „klade za cíl setřít přirozené, staletým vývojem vzniklé rozdíly a odlišnosti mezi národy", než liberálům, kteří ho obviňují z amorálního relativismu a konzervování přežitých konceptů.

Votruba v podstatě přejímá část argumentace pravicových identitárních hnutí, která také hájí právo národů na vlastní cestu. Jenomže v jejich případě se tím zakrývá přání mít volnou ruku při útlaku menšin a disidentů jedné centrální představy kulturní identity.

Paradoxem je, že z naší vlastní kultury by po jejich zásahu zbyl jen okleštěný stín. Je „naše kultura“ kulturou antiklerikální a ateistickou, nebo tradicionalistickou a katolickou? Nese naše národní tradice konzervativní venkov nebo kosmopolitní město? Patří do ní Němci a Židé?

Postoj multikulturalismů ke kultuře skutečně je v něčem ambivalentní, protože hájí kolektivní identity i individuální lidské svobody, chápe se jako pokračování evropské liberální tradice a brání se paušálnímu odmítání tradic mimoevropských.

Podobný postoj ovšem rutinně zaujímáme i ke své vlastní kultuře. Nikdo se nechce vracet ke všemu, co bylo kdysi součástí naší kultury, zbavit se všech hodnot přejatých odjinud, ani odhodit naši identitu jako zbytečné harampádí. Záleží jen na tom, zda máme dostatek empatie, abychom právo na stejný kompromis přiznali i ostatním.

IV.

Svou kritiku multikulturalismu se Votruba příliš nenamáhá zdůvodnit analýzou jeho kořenů. Za jeho primární zdroj se zpravidla pokládá Kanada a členové tamních početných menšin, Skoti, Ukrajinci, kanadští Francouzi, často katoličtí intelektuálové. Těžko bychom zde hledali nepřátelství ke kultuře obecně.

Multikulturalismus je v podstatě snahou o kompromis mezi osvícenskými ideály a romantickou tradicí, mezi liberalismem a nacionalismem. Staré společnosti byly multikulturní, ale nebyly ani nacionalistické, ani multikulturalistické. Teprve zvýšená sociální mobilita a požadavek rovnosti vytvořily poptávku po etnicky pokud možno homogenním státu. Multikulturalismus je pak především reakcí na jeho selhání při vytváření skutečné rovnoprávnosti. Není tedy jen čistě idealistickým projektem.

Jestliže nemůžeme z lidí učinit ideální občany bez přívlastků, ani společenství pokrevních bratrů, pak se jako logická možnost jeví stát, který dává každé skupině důvod, aby ho vnímala jako garanta příznivého prostředí pro vlastní rozvoj. Ani asimilace, ani segregace. Požadavkem multikulturalismu není jen to, aby stát nikomu do kulturní identity nemluvil, ale aby ji uznal a respektoval. Proto také nemá mnoho společného s libertariánstvím, ve kterém nemá kulturní identita ostatních žádnou hodnotu ani žádné nároky.

V.

Na multikulturalismu v podstatě není nic příliš radikálního. V dílech multikulturalismů nenajdeme ani tak radikální vize, jako spíš balancování mezi protikladnými evropskými hodnotami. Paradoxně právě tato obecnost z něj dělá snadný cíl při hledání osudových nepřátel západní civilizace, hlavně díky tomu, že může být spojen s jiným ikonickým nepřítelem, muslimským imigrantem, třebaže reálně imigrace probíhá bez ohledu na momentální ideologii.

Je otázkou, jestli je skutečně tím, o co ve sporu o multikulturalismus jde, imigrace. Samozřejmě chápu význam regulace imigrace, i když jsem velmi rád, že nemusím rozhodovat o tom, jak moc regulovaná musí být. Jistá propustnost hranic ovšem pro mě intuitivně význam hraje. Neumím si představit, že by svět neprostupných hranic stále mohl být svobodný. Koneckonců s dráty obehnanou hranicí jsme už zkušenost měli a svobodou zrovna nevoněla.

Ještě důležitější je pro mě ale to, jak se společnost chová k lidem, kteří už mezi námi žijí a z nichž některé znám osobně. Mezi nejhlasitějšími oponenty multikulturalismu se v současné době setkáme jednak s xenofoby, kteří žijí nenávistí k jedné nebo více odlišných skupin, a na druhé straně s lidmi, řekněme třeba monokulturalisty, kteří jejich nenávist posvěcují jako něco přirozeného, nezměnitelného, biologicky daného. Odlišnost podle nich vytváří konflikty a mělo by jí být co nejméně.

Domyšleno do důsledků, nebýt Židů, nebylo by ani holocaustu, i když se takovému závěru často vyhýbají. Místo toho se brání příchodu každých nových skupin obyvatel. Ovšem jejich argumentace, pokud by byla vzata vážně, by vedla i k rozpadu tradičních společenství. Žádná společnost není dost homogenní, aby se z její části nedal udělat nepřítel, a monokulturalisté tomu tím, že kladou homogenitu jako cíl, napomáhají. Snahu tlumit vzájemné antipatie pak považují za škodlivou a patologickou.

Monokulturalisté přitom opakují argumentaci, která se prakticky nezměnila od dob před sto lety. Už tehdy se mluvilo o nepřizpůsobivých imigrantech, vytlačování tradiční kultury, blížícím se apokalyptickém konfliktu, jenomže těmi imigranty se mysleli východoevropané a středoevropané, Židé a Slované. K násilí přitom skutečně docházelo. Dokonce i relativně nenápadná česká menšina se v Americe dostávala do konfliktů, kdy se střílelo a lidé umírali.

VI.

Votruba zmiňuje osobní zkušenost, že když ve vesnici Chudolazy potká motoristu, zdravícího sochu světce, pocítí k němu sympatii, protože v něm poznává našince. Implicitně dává tuto sympatii do kontrastu s nedostatkem sympatie nebo antipatií k cizincům. „Existuje názor,“ říká Votruba, „že podstatným úkolem nejrůznějších drobných rituálů a zvyků je tlumit agresivitu“.

Když to přeženu, pokud neznáte místní zvyky a nepatříte k nám, do Chudolaz raději ani nejezděte, protože skončíte minimálně s prořezanými gumami.

Celá situace by se přitom dala chápat i jinak. Copak nesvědčí o tom, že si vážíme diverzity i v rámci jednoho státu? Že můžeme žít v Praze a přesto nezapomínat na své kořeny v Chudolazích?

Pokud se dnes mluví o povinnosti příchozích přizpůsobit se domácím, tak se tím jen málokdy myslí to, že bychom se měli za každou cenu přizpůsobovat i my. V Turecku se můžeme setkat s polskými emigranty z 19. století dodnes si připomínající své kořeny. V Americe dodnes existují podobné komunity české. Necítíme nad tím spíše hrdost?

A naopak, nechceme se potkávat i s lidmi z jiného prostředí a srovnávat, v čem jsme skutečně něčím odlišní a specifičtí a co máme společné? Potkávám se u nás se Slováky, Poláky, Romy, Alžířany, Tatary, Etiopany, Italy, Američany i Íránci a proti všem rozšířeným představám jsou to pro mě setkání většinou příjemná. Osobně se mi zdá, že aby v nás odlišný vzhled, zvyky a vůbec vědomí odlišnosti vyvolávala odpor, musíme k tomu být nejprve nějakým způsobem vytrénováni.

A právě k tomu ideologie monokulturalistů spěje. Jenomže výsledek takových snah nemůže být jiný než katastrofální. Jistě nelze tvrdit, že diverzita má jen pozitivní důsledky. Ale je lépe zdůraznit ty pozitivní a věřit, že přes vzájemné rozdíly můžeme pokračovat společně, než je považovat za druhořadé a za neměnný společenský zákon prohlásit nenávist.