Multikulturalismus, přítel nebo nepřítel?
Jan PokornýJan Pokorný polemizuje s textem Adama Votruby „Multikulturalismus je spíše nepřítelem kultur“. Svou kritiku multikulturalismu se Votruba příliš nenamáhá zdůvodnit analýzou jeho kořenů.
I.
Článek Adama Votruby „Multikulturalismus je spíše nepřítelem kultur“ si podle mě zaslouží, aby se k němu někdo z „multikulturalistů“ vyjádřil. Pro začátek několik dílčích poznámek. Není tak docela samozřejmé, že se balkánské muslimy „nepodařilo přesvědčit, že jsou příslušníky stejného národa jako jejich okolí, s nímž sdílí jazyk“.
Jedním z členů srbské iredentistické skupiny, která provedla sarajevský atentát, byl například bosenský muslim. Ovšem nakonec jednotnou jihoslovanskou identitu navzdory společnému jazyku nepřijali, stejně jako katoličtí Chorvati, pravoslavní Srbové nebo odjinud katoličtí Irové a irští protestanti. Buď ani na ně nacionalismus nefunguje, nebo se potvrzuje stará poučka, že jazyk a etnicita nejsou totéž.
Také není pravda, že se v muslimském světě „nikdy nedařilo prosadit národní myšlenku“, jinak by stále existovala Osmanská říše a s ní chalífát. Žádnou stabilitu to nepřineslo, mimo jiné i proto, že se nacionalisté toužící po autonomii jako obvykle zuby nehty bránili přiznat autonomii národům a menšinám na svém území.
Obavy, že pokud se imigrantům dovolí používat vlastní jazyk, budou další generace považovat jazyk majority za přítěž, jsou takřka s určitostí liché. Problém menšinových jazyků dnes je právě opačný, je obtížné zajistit jejich rozvoj i s institucionální podporou a to mluvíme o tradičně obývaných územích, Bretani, Walesu či Irsku. Současné imigranty těžko něco přinutí, aby se odřízli od ekonomických možností, nabízených majoritní společností.
Problém většiny menšin není v tom, že by byly natolik silné, že by „mohly aspirovat na to stát se politickým subjektem nahrazujícím roli státu“. Požadavek vlastní jurisdikce se vztahuje k úplně jiné situaci, jistý čas se s ní experimentovalo u náboženských minorit v Kanadě, například ortodoxních židů. Jistě to neznamená, že by byli nějakou nepřiměřeně silnou skupinou.
II.
Jako příklad negativního vlivu imigrace uvádí Adam Votruba středověkou německou kolonizaci. Je otázkou, na jakém základě. Sudetská menšina hrála v německém Drang nach Osten jenom zástupnou roli a příčinou konfliktu nebyla přímo ona, ale mocný sousední stát, nacionální a usilující o kulturní a etnickou čistotu.
Naopak si troufám tvrdit, že němečtí imigranti sehráli ve vývoji českého národa mnohem významnější roli, než že „státu z toho plynul ekonomický prospěch“. Bez německé menšiny na našem území by se náš národ patrně vyvíjel úplně jinak a sotva k lepšímu, naše dnešní kultura je výsledkem i tohoto působení. Jistě, různost často plodí konflikty, ale vždy je k tomu třeba, aby se do věci vložil nějaký homogenizátor, který se snaží různost násilnými prostředky odstranit.
Jako laický stoupenec nejen multikulturality, ale i multikulturalismu jsem ocenil odkaz Jana Pokorného na Pavla Baršu, u něhož jsem se často sám inspiroval. Potěšilo mě i autorovo vysvětlení kanadského původu multikulturalismu, který se pak rozšířil hlavně do Skandinávie, Nizozemska, Austrálie a na Nový Zéland. S vládami těchto zemí byla často radost spolupracovat, pokud se třeba v poradních orgánech OSN řešily potíže s uplatňováním univerzálních zásad ochrany lidských práv, zatímco úřady a vlády Velké Británie a Francie, kolébky to ochrany lidských práv, se často pokoušely zastírat, že v jejich zemích se základní práva a demokratické svobody porušují.
Snad nejvíce žalostné byly však postoje USA, také vzhledem k lidskoprávním tradicím americké federace. USA však zůstaly vnitřně demokratické tou měrou, jíž zůstaly multikulturní a nenechaly se zcela ochromit státním (tedy federálním) nacionalismem, tedy představami, že USA jsou světová jednička a prosazování amerického způsobu života a amerických zájmů ve světě „páchají dobro“, často za cenu podpory válečných konfliktů.
Když už je tu citován Pavel Barša, tak ten jednou docela vtipně poznamenal, že u nás nikdy nebyl multikulturalismus, ale byla tu vždy kritika multikulturalismu. Zvláště v tom vynikal Václav Klaus a Miloš Zeman k tomu už má taky pěkně našlápnuto.
Myslím, že to ostatní už docela příhodně řekli Jan Pokorný i Petr Uhl.
Očekávat, že se začnou mít rádi naprosto odlišné kultury, když pro to nejsou vytvořeny žádné podmínky a když tyto kultury praticky proti sobě oficiálně válčí, naprosto nesvědčí o realistickém vidění světa zastánců multikulturalismu. A co se týče tolerance, tak k té by museli zavelet všechny hlavní osobnosti jednotlivých kultur. Až muslimští duchovní zavelí svým ovečkám k toleranci vůči ateistům, začnu nad multikulturalismem teprve uvažovat.
Jsou to skupiny které k sobě zas tak daleko nemají a přesto se už docela slušně nenávidí.
Nepotvrzuje to spíš že problém není ani tak v blízkosti kultur jako v zájmech vrchnosti které je ženou proti sobě?
V dějinách je spousta příkladů kdy žili různé kultury pospolu - brát to jako dnes neřešitelné moc realistické není.
Viděl jsem na vlastní oči, jak vítali lidi z Charity, kteří jim nesli nějaké dary. Hodnější a milejší lidi by člověk těžko pohledal. Škoda jen, že je tihle lidé z Charit nevidí, když se pak vrací opilí z hospod, na něž si, díky darům Charit, mohli ušetřit. Jenže Charity, stejně jako "neziskovky" večer a v noci obyčejně nepracují.
Ostatně děti mívají také rádi pedagogy, kteří jsou k nim milí a hlavně po nich vcelku nic nechtějí. Že jim tohle do života nic nepřinese, nedokáží ještě poznat.
Takhle se podobným srovnáním dostanete k zcela absurdním závěrům - např. jak výborné jsou pro kulturu vůdcovské a šovinistické režimy a adorace vlády silné ruky co se s nepřizpůsobivými cizáky nemazlí..
v ghetu se nakonec chová podobně bílý stejně jak barvený. Přizpůsobení pro soužití totiž není o izolaci vyloučených chudáků co se nemohou bránit aby byl ve "většinové společnosti" klid
... když z toho vyplynou řeči o monokultuře a nezbytných deportacích, pak zakrývají vlastně "sociální rasismus" do kterého by se mohli připlést i jiné než tradiční kategorie (romové muslimové)
A vite ze to ma neco do sebe. Diky vlade vasi strany, se do Ceskoslovenska dostavala jen kvalitni scifi literatura (je to moje hoby). Teprve po osudesatemdevatem jsem zjistil, ze davadesat procent je brak jak je v literature obvykle.
http://www.lidovky.cz/v-nemeckem-braunschweigu-v-obave-z-terorismu-zrusili-masopust-pvz-/zpravy-svet.aspx?c=A150215_132741_ln_zahranici_mmu
Vaše zkušenost je ze zaměstnání. Práce polidšťuje, je tedy s podivem, že levicoví aktivisté bojují za kdejakou hloupost, ale ne za to, aby měli všichni práci. Jednoduchými počty se dá spočítat, že několikset tisíc Slováků, Ukrajinců a pracujících důchodců svým počtem převýší celkový počet nezaměstnaných. Takže ať levice napře sílu k tomu, aby se postarala o práci pro nezaměstnané a leccos není třeba řešit.
Jenže by pak asi zůstaly bez práce všechny ty "neziskovky" a agentury, které pracují se sociálně nepřizpůsobivými a vůbec všichni ti, kteří z jejich bídy mají byznys. Je pak jasné, že si nepodříznou slepici, která jim snáší zlatá vejce a že se tedy nic podstatného nezmění. A každý kritik jejich udržování současného stavu je monokulturalista, sociální rasista, kryptofašista atd. Krásně kvetou, ale je po nich oné.