Multikulturalismus je spíše nepřítelem kultur

Adam Votruba

Multikulturalismus je bytostně univerzalistickým konceptem, kterému se mají všechny kultury podřídit tím, že zruší hranice prostoru, který považují za svůj a který si chtějí chránit. Obrozenecká národní myšlenka byla přesně opačná.

I.

Rád bych se zmínil o jedné vcelku banální osobní zkušenosti. U vesnice Chudolazy je socha jistého svatého, který je považován za patrona motoristů. Projíždějící auta proto sochu zdraví, aby je na cestách chránil. Dříve se tak dělo troubením, dnes spíše blikáním. Nezdraví ji pochopitelně všichni, jen ti, co o pověře vědí.

Myslím, že na silnici není příliš časté, aby člověk cítil k ostatním motoristům záchvěvy sympatie, spíše tomu bývá naopak. Přesto jsem na sobě mimoděk zpozoroval, že pozdraví-li řidič přede mnou sochu světce, začnu ho vnímat jinak. Je to najednou pro mě našinec, zná to tu, je svým způsobem zdejší…

Možná se vám už stalo, že vás někdo proti očekávání nepozdravil. Potkali jste v domě neznámého člověka, pozdravili jste ho a on prošel kolem mlčky. Pozorovali jste, jaké to ve vás vyvolává pocity? Mimochodem na podobném principu jsou založeny některé psychologické experimenty používané i při názorné výuce. Přirozenou reakcí je vztek, agresivní pocity vůči dotyčné osobě, která nedodržela kulturní zvyklost.

Existuje názor, že podstatným úkolem nejrůznějších drobných rituálů a zvyků je tlumit agresivitu.

II.

Ve 13. století podporoval Přemysl Otakar II. a jiní panovníci kolonizaci českých zemí německými osadníky. Začala se tak využívat dosud neobdělávaná zemědělská půda a státu z toho plynul ekonomický prospěch.

V roce 1945 bylo německé obyvatelstvo z českých zemí za krutých podmínek vyhnáno a mnozí při tom byli zavražděni. Přesto česká společnost jako celek tento akt zatím neodsuzuje. Mnozí ho vnímají jako nezbytný, asi jako když napadený člověk zabije útočníka v sebeobraně. Neměli snad nacisté v plánu český národ zlikvidovat?

Zděděné kulturní identity jsou v pojetí liberálního multikulturalismu pouta, která je třeba permanentně zpřetrhávat v zájmu emancipace a univerzální svobody. Foto Monisha.pushparaj, Wikimedia Commons

Z uvedeného historického vývoje, který není v evropských dějinách ojedinělý, by bylo možno vyvodit ten závěr, že je lépe nepodporovat příliš přistěhovalectví, neboť dosáhne-li určitá etnická skupina výraznějšího podílu na populaci té které země, může to mít destabilizující vliv.

Takové poučení se však neujalo. Vysloví-li dnes někdo myšlenku, že bychom měli zaujímat k přistěhovalectví opatrný postoj a eventuálně upřednostňovat přistěhovalce z kultur nám blízkých, vystavuje se prakticky zákonitě osočení z xenofobie, rasismu či fašismu.

Proti údajné xenofobii se staví představa multikulturalismu, který na jedné straně odmítá restriktivní politiku vůči přistěhovalectví, na druhou stranu ale odmítá i asimilaci nově příchozích. Mají údajně právo ponechat si svou původní kulturu, pokud budou dodržovat zákony země.

Je v tom jistý paradox. Evropské národní státy se staly už povětšinou natolik homogenní, že v nich etnické konflikty příliš nehrozí, natož etnické čistky. Jelikož však takové čistky odsuzujeme, reagujeme v této tak, že děláme vše pro to, aby dosažená národnostní homogenita byla co možná nejvíce narušena. To, co v dějinách nikdy doopravdy nefungovalo, bude muset nyní fungovat, protože my jsme se rozhodli, že je morálně zavrženíhodné, aby to nefungovalo.

III.

Politolog Pavel Barša vymezuje multikulturalismus takto: „Přijímací společnost má právo pouze po přistěhovalcích žádat přijetí základních politicko-právních institucí, nemá však právo po nich žádat opuštění jejich etnických kořenů, zvláštních životních zvyků a náboženského přesvědčení, pokud nejsou tyto zvyky a přesvědčení v rozporu s nejzákladnějšími hodnotami liberálně-demokratického zřízení.“

Tato definice vyvolává řadu otázek i námitek. Co se myslí oněmi politicko-právními institucemi? Zákony? Zákony jsou špičkou ledovce, jen menší částí toho, co reguluje chování lidí v rámci jedné kultury. Právní systém není přenositelný z jedné země do druhé bez ohledu na její tradice právě z toho důvodu, že zákony jsou navázány na kulturní zvyklosti a nepsané normy.

Další nezodpovězenou otázkou je, zda se máme takto tolerantně chovat k již usedlým přistěhovalcům, nebo to znamená, že nesmíme odepřít pobyt či občanství nikomu, kdo o ně stojí a deklaruje, že chce dodržovat naše zákony? Pokud bychom přijali druhou variantu, mělo by to závažné důsledky. Znamenalo by to například, že veřejný prostor, který sdílíme s ostatními členy společnosti, není naším společným majetkem, ale spíše územím nikoho, do kterého má právo vstoupit kterýkoliv cizinec a prosazovat zde své náboženské, národní, kulturní či jiné zájmy.

Pokud naopak uznáme, že je v pořádku uchazeče o pobyt či občanství odmítat, pak je možné přijetí občanství podmínit víceméně čímkoliv, co není lidsky ponižující — tedy i tím, aby příchozí přijali národní identitu hostitelské země.

Příznivci multikulturalismu například uznávají, že důležitou podmínkou občanství je znalost jazyka a připouští, že legitimní součástí integrace je vzdělávání přistěhovalců v příslušném jazyce. Na druhou stranu přiznávají přistěhovalcům právo nadále používat svůj původní jazyk. Obojí je v principu v pořádku. Co to ale znamená pro praxi? Může se stát, že zatímco ve druhé generaci bude právo ponechat si dvojjazyčnost vnímáno jako projev tolerance, v páté generaci se už stane z povinnosti ovládat majoritní jazyk symbol útlaku.

Jednoduše řečeno: Pokud vezmeme za základ našich úvah tezi, že je nepřípustné vyhánět lidi z jejich domovů, pokud si řekneme, že všechny dříve usedlé etnické menšiny jsou u nás doma a mají tu své domovské právo, o to větší zodpovědnost pak leží na rozhodnutí, komu dalšímu je možné poskytnout na tomto území domov.

IV.

Za válečné hrůzy 20. století je často obviňován nacionalismus. Dokonce je mu přičítána vina i na obou světových válkách, ačkoliv jejich hlavní příčinou byl spíše imperialismus než nacionalismus. Zejména jsou však nacionalismu přičítány různé pokusy o etnickou homogenizaci určitého území takovými prostředky, jako je masové vyhánění či vyvražďování obyvatelstva. To pochopitelně motivuje různé antinacionalistické postoje.

Jednak je v moderním diskurzu demaskována samotná nacionalistická ideologie jako lživá. Národ je pouhý konstrukt, který si vymysleli nacionalisté. Známá je věta sociologa Arnošta Gellnera: „Nacionalismus není probuzením národů k sebevědomí: nacionalismus vynalézá národy tam, kde nejsou.“ Podle Gellnera nacionalismus neexistoval před rokem 1789 a do té doby neexistovaly ani národy. Na vysvětlenou je třeba dodat, že Gellner rozlišuje mezi nacionalismem (právo národa na vlastní stát) a prostým šovinismem.

Druhým projevem antinacionalistického cítění je patrná politická snaha oslabit nacionalismus, k čemuž má přispět i evropský projekt a propagace evropské identity: „Nebuďte nacionalisty, buďte Evropany!“ Vedle evropanství je také módní mluvit o Evropě regionů. Evropská a regionální identita, které jsou dobré, mají oslabit národní identitu, která je špatná.

Stojí však za pozornost, že zlo, které je připisováno nacionalismu, existovalo i před jeho údajným vznikem. V našich dějinách nebylo jenom vyhnání českých Němců, bylo zde také vyhnání nekatolíků po bitvě na Bílé hoře. Další příklady, které bychom dnes mohli označovat za genocidu, nacházíme v dějinách od antiky po novověk: vyhnání Maurů z Pyrenejského poloostrova, vyvraždění hugenotů ve Francii atd.

V 18. století se osvícenská Evropa dívala zpátky na tyto temné události s neskrývaným odporem. Část francouzských intelektuálů činila za tyto hrůzy odpovědné přímo náboženství a přiklonili se proto k ateismu. Jiní tvrdili, že jde o náboženský fanatismus, proti kterému je třeba prosadit náboženskou toleranci. Prosadilo se svým způsobem obojí, vyhlazovacích válek se však lidstvo nezbavilo.

Je nanejvýš sporné, že vymýcení nacionalismu či dokonce odmítání národní identity učiní do budoucna lidstvo mírumilovným. Chybí zde klíčová otázka po rozdílu mezi legitimním vlastenectvím a agresivním nacionalismem.

Zatím se ani nezdá, že by multikulturalismus přispěl k národnostnímu smíru uvnitř evropských zemí. Problematické jevy jako národní separatismus, islamismus či podpora extrémní pravice jsou spíše na vzestupu, přestože se učinilo mnoho pro to, aby byly projevy nacionalismu a xenofobie oslabeny.

V.

Demokratický západní model státu se odvolává na koncept společenské smlouvy. Lidé vytvoří státnost tím, že se dohodnou na ústavě. Jak zdůrazňuje britský filosof Roger Scruton, samotnou podmínkou vzniku takové smlouvy je již existence společnosti. Americká ústava začíná slovy: „My lid…“ Scruton k tomu podotýká: „Který lid? No ovšem, my; my, kteří již patříme k sobě a jejichž historická pouta budou nyní přepsána do zákona. Společenské smlouvě můžeme dát smysl jen za předpokladu nějakého takového předsmluvního my.“

Můžeme se na to podívat také tak, že podmínkou existence společnosti a tím i státu je sdílená loajalita. Ta se napájí emocionálními vazbami a vědomím trvalosti závazku, který se týká nejen nás, ale i minulých a budoucích pokolení. Nejednou se objevil názor, že příklon k národu dal sekularizovanému Evropanu náhradní koncept nesmrtelnosti. Jde však hlavně o to, že zodpovědnost za společný prostor souvisí s vizí pokračování a budoucnosti v podobě dalších generací.

Multikulturalismus proti této zděděné loajalitě staví zčásti implicitně a zčásti vědomě ideál svobodně uzavíraných kolektivních identit. Nejenže se mohu kdykoliv rozhodnout změnit občanství, ale zároveň mám právo se hlásit ke kterékoliv etnické či náboženské identitě a brát si z nich, co se mi zlíbí.

Multikulturalismus v tomto ohledu není přítelem kultur, ale mnohem spíše jejich nepřítelem. Kulturní rozrůzněnost, která je podmíněna prostorově, historicky a je výsledkem dlouho trvající evoluce, tato rozrůzněnost je vnímána jako cosi nahodilého, s čím je možné volně experimentovat.

Zděděné kulturní identity jsou v pojetí liberálního multikulturalismu pouta, která je třeba permanentně zpřetrhávat v zájmu emancipace a univerzální svobody. Trochu to připomíná Trockého vizi permanentní revoluce. Multikulturalisté ovšem nečerpají své ideje z trockismu nýbrž z Michela Foucaulta.

Multikulturalismus je bytostně univerzalistickým konceptem, kterému se mají všechny kultury podřídit tím, že zruší hranice prostoru, který považují za svůj a který si chtějí chránit. Obrozenecká národní myšlenka byla přesně opačná: Diverzita kultur je hodnotou. Každý národ má právo ba dokonce povinnost uskutečnit svou specifickou cestu k univerzálnímu lidství, neboť v tom spočívá jeho příspěvek lidskému rodu.

Celý tento spor odkazuje na obecnější nevyslovenou otázku: Byla dřív kultura, nebo člověk? Podle multikulturalismu člověk předchází kulturu, proto její dekonstrukce může člověka osvobodit. Pokud konzervativní myslitelé tvrdí, že multikulturalisté nenávidí svou vlastní kulturu a milují všechny ostatní, pak v prvním bodě nejsou daleko od pravdy, ve druhém se ovšem mýlí.

Jestliže člověk předchází kulturu, pak dává smysl teze, že autentické lidství lze realizovat navzdory kultuře či proti kultuře, ta je totiž jen nástrojem zotročení. Pokud je ovšem kultura podstatou člověka, pak je třeba autentické lidství realizovat skrze kulturu a jiná možnost tu není.

VI.

Důrazem na propustnost hranic, ať už mezi státy či identitami, se multikulturalismus v jistém ohledu podobá ideologii volného trhu. Hranice jsou jen překážkami v uskutečnění svobody. To, že se nástup multikulturalismu časově shoduje s nástupem neoliberalismu, má zřejmě své sociální příčiny, byť jde o myšlenkové směry z opačné části politického spektra.

Krajní podobu volnotržní ideologie představuje libertariánství s jeho požadavkem na úplné zrušení státu. M. Rothbard ke zrušení státu říká zhruba toto: „Zkusme to. Co se může stát? V nejhorším stát vznikne znovu.“

Co se může stát, je zřejmé. Odstraní se překážky násilí, neboť stát si na svém území vyhrazuje na násilí monopol. Uvolněný prostor zaujmou soupeřící mafiánské kliky, z nichž některá zvítězí a vytvoří něco velmi podobného státu. Je to bolestivý proces s nulovými výsledky.

Experiment s dekonstrukcí identit představuje podobně radikální koncept, ač možná na první pohled tak nepůsobí. Otázka po etickém rozměru takového experimentu je dosti závažná. Pro ilustraci se nabízí paralela k jistým psychiatrickým léčebným pokusům, v nichž se měly problémy pacientů odstranit vymazáním dospělé mysli, návratem do infantilního stádia ke stavu tabula rasa lidské duše, která pak měla být přepsána něčím lepším. Chtít vymazat naučené identity je koneckonců podobné jako chtít vymazat socializaci.

V současnosti dochází k tomu, že potomci muslimských přistěhovalců v západní Evropě se nezřídka identifikují s mezinárodním islamismem, jehož konečným cílem je destrukce západního typu státu.

Lze se setkat s názorem, že multikulturalismus měl odpověď na začlenění jejich rodičů při zachování specifické etnicity, identita těchto potomků je však něčím jiným, tady jde o univerzální ideologický koncept přináležitosti ke světové islámské umně, ke které se mohou přiklonit i lidé nemuslimského původu. Tento názor jako by říkal, že jde jen o jakýsi omyl dějin, který se vlastně nedal ani předpokládat.

Domnívám se, že jde ve skutečnosti o jev zákonitý. Pokojné soužití etnických menšin s majoritní společností je možné, dokud mají menšiny důvod respektovat dominanci majoritní kultury. Tento důvod zpravidla zmizí, pokud je skupina natolik silná, aby mohla aspirovat na to stát se politickým subjektem nahrazujícím roli státu.

Nutnost učit se většinový jazyk se v takovou chvíli může stát jařmem, vlastní jurisdikce oprávněným nárokem atd. To, že v takovém případě každý eventuální pokus o restauraci tradičního světa přerůstá v něco jiného, než čím chce být, tj. v moderní politický program a ideologii, to už vyplývá z podstaty věci.

Kromě toho v muslimském světě hraje příslušnost k univerzálnímu společenství věřících dominantní roli, proto se tam nikdy nedařilo prosadit národní myšlenku, byť by mohla přispět ke stabilitě v regionu. Ostatně ani slovanské muslimské obyvatelstvo na Balkáně se nepodařilo přesvědčit, že jsou příslušníky stejného národa jako jejich okolí, s nímž sdílí jazyk.

Představu o tom, že hranice znamenají nesvobodu, je třeba odmítnout. Hranice mezi „my“ a „oni“ nejsou nástrojem útlaku. Národní stát není sice ve všem ideální, ale má jednu přednost. Je to instituce, která dokázala zajistit dlouhodobý mír.

Říká se, že dobré sousedy dělá dobrý plot. Tuto lidovou moudrost by si mohli připomenout ti, kteří chtějí hranice zrušit. Nejsou-li hranice, pak nevím, kde je můj prostor, ať už jako bytosti individuální či společenské. Mohu si sice prostor kdekoliv nárokovat, ale také jsem kdekoliv ohrožen ve své jistotě nároky druhých.

Logickým vyústěním je agresivita, která v ideálním případně vede k nastolení nových hranic, ovšem nikoliv bez újmy. Stanovovat hranice je ostatně biologický princip agresivity. To platí pro vztahy mezi jedinci i mezi skupinami. Lakonicky řečeno: Kdo chce udržet mír, měl by pečovat o respektování hranic.

    Diskuse (53 příspěvků)
    TT
    Tomáš Tožička
    February 5, 2015 v 10.38
    Zajímavé, ale...
    Multikulturalismus má více významů, než písmen. Zásadní otázkou je, zda jsme v rámci hranic skutečně monolitní / majoritní kulturou. Samozřejmě že ne. Pražská kultura je jiná, než severočeská a obě jsou jiné než moravská či slezská. Dříve jsme ani nemluvili stejným jazykem, a kdyby nedošlo k jeho glajchšaltizaci tzv. spisovnou češtinou, bylo by tomu tak dodnes. Jenže establishment potřebuje jednotný jazyk - newspeak, který navíc ukazuje, kdo mluví správně a kdo ne,a je dalším třídícím sociálním prvkem.
    Tak může třídit i různé národy, náboženství a zvyky. Rozmanitost kultur (multikulturalita) je tím, co vede k rozvoji společnosti, zajišťuje společenskou zpětnou vazbu a zamezuje otupělosti. Nic na tom nemění ani to, že že může docházet ke konfliktům. Současný příklad s tzv. Islamismem je klasický příklad hysterie, který jsme viděli v případě židů, německých osídlenců před druhou světovou válkou, násilné konflikty mezi katolíky a protestanty ve Spojeném království, či separatistická hnutí na Iberském poloostrově a ve středomoří.
    Mutlikulturalismus, alespoň v komunitaristickém prostředí, poukazuje na nesmyslnost levicového i pravicového individualismu, z jehož pozic vychází i článek. Společnost chápe jako společenství mnoha společenství, která se navzájem obohacují i přou.
    Uznání kolektivních práv je ovšem nezbytností, pokud nechceme establishmentu dovolit, aby mohl naše komunity rozbíjet, kdykoli to uzná za vhodné (o tom už mluvil E.Rádl).
    Pokud jde o námitku potřeby společného jednotného jazyka, ta se historicky ukázala jako nesmyslná. USA dosud nemají federálně zaveden úřední jazyk a pokusy pravice o zavedení angličtiny (English-Only Act) jsou pravidelně smetány ze stolu. Oficiálně multijazykové národy jako Švýcarsko či Zambie ukazují, že to funguje, a že na rozdíl od svých sousedů dokážou žít v míru.
    Pavel Holubec, urban planner and territorial researcher
    February 5, 2015 v 21.21
    Není pouze usedlý způsob života
    K tomu, co píše autor: "Pokud vezmeme za základ našich úvah tezi, že je nepřípustné vyhánět lidi z jejich domovů, pokud si řekneme, že všechny dříve usedlé etnické menšiny jsou u nás doma a mají tu své domovské právo, o to větší zodpovědnost pak leží na rozhodnutí, komu dalšímu je možné poskytnout na tomto území domov."

    Co však s těmi, co nežijí usedlým způsobem života? Jak jsou do tohoto konceptu začleněni nomádi?

    Právě s tímto usedlým, většinovým pohledem jsem tu před pár dny polemizoval: http://denikreferendum.cz/clanek/19673-nastal-vek-mensin

    Čili: "dobré sousedy dělá dobrý plot" platí pouze pro vztahy mezi teritoriálními entitami a způsoby života, například mezi státy, mezi usedlými zemědělci, mezi vlastníky nemovitostí. Problém je ale v tom, že zde není místo pro entity deteritorializované, neusedlé, nomádské. Což je ale odlišná dimenze diskutované problematiky, která jde jaksi napříč ... nomádi jsou totiž ti, kteří se neopírají o teritorium, ale o kulturu.

    Multikulturalismus, jakkoli za jeho problém považuji jeho "západní" univerzalismus, však existenci nomádů alespoň připouští, čímž alespoň trochu zmírňuje jednu dost velkou slepou skvrnu státně-teritoriálního uvažování a vztahování se k prostoru.
    Honza Macháček, chemik
    February 5, 2015 v 23.48
    Synchronicita
    Je inkluze spíše nepřítelem postižených a Adam Votruba spíše nepřítelem Karla Chlouby? http://denikreferendum.cz/clanek/19681-myslet-inkluzivne

    Mezi vydáním článku Karla Chlouby a článku Adama Votruby vysílal Český rozhlas Kontakt Dvojky http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3308684 s poslancem Jenem Bartoškem, místopředsedou sněmovny, o syrských uprchlících. Když tam tak rozebírali obvyklé otázky, jakou že kulturu si uprchlíci nesou nebo nenesou a přijmou nebo nepřijmou a jak bychom nejlépe měli přistěhovalectví redukovat, náhle jsem prohlédl a uvědomil jsem si: Vždyť oni tu mluví o lidech jako o dobytku.

    Copak jsou lidé stáda krav, o kterých je třeba rozhodnout, kudy které poženeme po prérii a kde která obeženeme ostnatým drátem?

    Pokud jde o multikulturalismus, mám dojem, že Adam Votruba hrubě zanedbal jeho definici. Údajná definice politologa Pavla Barši neobsahuje ani slovo multikulturalismus ani kultura, vypadá spíše jako právní názor na postoj státu k přistěhovalcům založený na Všeobecné deklaraci lidských práv. Naprosto mi v této úvaze schází historický pohled, Adam Votruba se vůbec nezabýval tím, kdo kdy s pojmem multikulturalismu přišel a co kdy kdo a kde pod multikulturalismem myslel, zda o významu toho slova panuje shoda, nebo naopak spory, a jestli je stále stejný, nebo se nějak vyvíjí.

    Zdá se mi, že Adam Votruba směšuje multikulturalismus s universalismem a kulturním nihilismem. Historii příliš neznaje, nevím, nakolik jsou takové zmatené představy v obecném povědomí a praktické politice běžné, případně nakolik se podílely na údajném selhání multikulturalismu, jak je nedávno vyhlásila Angela Merkelová a mnozí jiní. Zaznamenal jsem pouze, že Angela Merkelová mluví o selhání multikulturalismu ve chvíli, kdy už i v Německu začíná být zřejmé selhání kapitalismu.

    Konec konců z německé kolonizace českého pohraniči za Přemysla Otakara II. nevzešly žádné zásadní problémy asi tak šest set let, Palacký psal o dějinách českého národa jako o neustálém stýkání a potýkání se s národem německým, a vůbec tím nechtěl říct, že pro přežití českého národa by mělo být potřeba Němce vyhladit nebo aspoň vystěhovat. Najednou začalo soužití našich národů vypadat nemožné, najednou „multikulturalismus selhal,‟ když hospodářská krize a strach kapitalistů z dělnické revoluce vynesly v Německu k moci Hitlera.

    Národní obrozenci nepečovali o blaho národa vyháněním Němců (a Cikánů a Židů), nýbrž rozvíjením českého jazyka, psaním české literatury, skládáním české hudby, a vůbec tvorbou českého umění. Vlastenectví nikdy nebylo totéž co nacionalismus, nebylo spojováno s etnickým čištěním vlasti. Vlastenectví neboli patriotismus má silnější vazbu k zemi než k národu, a je tradičně vnímáno kladně, zatímco nacionalismus neboli národovectví mají tradičně záporné citové zabarvení, působí dojmem, ne-li vysloveně zlým, tedy aspoň poněkud směšným, malým, omezeným. Láska k národu je ušlechtilý cit, ale musí být spojena s trochou velkorysosti, protože malicherní národovci národ hyzdí, dělají mu ostudu. Žádoucí je též láska k vlasti, která zahrnuje i lásku k sousedům.

    Sám za sebe se k multikulturalismu hlásím, a to, k čemu přesně se hlásím, si sám pro sebe definuji především jako opozici proti monokulturalismu. Chápu multikulturalismus jako přátelské soužití různých kultur, mírové stýkání a potýkání se s druhými. Samozřejmě se to stýkání neobejde bez potýkání, vždycky budou mezi různými lidmi vznikat spory, ledaže bychom z těch druhých nadělali denaturované Druhé, jak říká Slavoj Žižek. Alternativami ke sporům s druhými jsou pouze samota anebo lobotomie. Důležité je přijmout jako základní východisko, že ten Druhý je stejně hodnotný člověk jako já, se stejnými právy, a že mým cílem je přátelské soužití, společné úsilí o vyřešení všech problémů, včetně vzájemných střetů, mírovou cestou. Odmítnout války, vyhánění a vyhlazování.

    Nedomnívám se, že jakékoliv násilí na druhých lidech, uzavírání hranic a deportace ani vynucenou asimilaci nevyjímaje, je vhodným způsobem obrany naší kultury. Ona se mi kultura vůbec nezdá jako něco určeného k obraně, kultura, zdá se mi, je určena k tomu, abychom ji rozvíjeli.

    Všem obráncům kultury budiž varováním scéna z Filmu jako Brno https://www.facebook.com/filmjakobrno s nacistou, který se neustále ohání nutností bránit naši kulturu. Dokumentaristé se ho ptají, co to je ta naše kultura, kterou chce bránit, co z ní zná. Spisovatele? Malíře? Třeba aspoň nějakou písničku? A on nic. Dokonce ho ani nenapadlo jmenovat jako zástupce české kultury Daniela Landu. Tolik se upjal na obranu své kultury, až úplně přehlédl, že žádnou kulturu nemá.
    Eva Hájková, penzistka
    February 6, 2015 v 5.45
    Soused za plotem
    je bezpochyby lepší než soused v naší kuchyni. Snadněji se s ním vychází. Nicméně existují životní situace (povodeň, požár a j.), kdy i souseda v kuchyni je nutno dočasně snést. Vyžaduje to pochopitelně mobilizaci těch nejlepších vlastností v člověku. Je to především zkouška jeho odvahy, trpělivosti, pochopení pro druhé, ochoty pomáhat atd. Prostě morální zkouška, při které každý neobstojí.
    Eva Hájková, penzistka
    February 6, 2015 v 7.3
    Pavel Holubec píše: "nomádi jsou totiž ti, kteří se neopírají o teritorium, ale o kulturu..."

    A kdo jsou potom ti, kteří se neopírají ani o teritorium ani o kulturu?
    Pavel Holubec, urban planner and territorial researcher
    February 6, 2015 v 9.13
    Volní radikálové?
    Eva Hájková, penzistka
    February 6, 2015 v 9.37
    Máte na mysli chemii, pane Holubče?
    :-)
    Radikál je v chemii vysoce reaktivní částice. Vysoká a poměrně nespecifická chemická reaktivita činí volné radikály nebezpečné pro všechny živé struktury. Volné radikály jsou z toho důvodu nespecifickou ale ÚČINNOU ZBRANÍ IMUNITNÍHO SYSTÉMU. Volné radikály mohou v organismu vznikat v důsledku fyziologických (normálních) i patologických procesů (např. v důsledku působení záření) a mohou se podílet jak na fyziologických, tak i na patologických dějích. Dokonce podle typu může být jejich zásah do patologie pro organismus POZITIVNÍ nebo naopak ŠKODLIVÝ.
    Luděk Ševčík, OSVČ
    February 6, 2015 v 11.42
    Já s panem Votrubou souhlasím.
    "Domnívám se, že jde ve skutečnosti o jev zákonitý. Pokojné soužití etnických menšin s majoritní společností je možné, dokud mají menšiny důvod respektovat dominanci majoritní kultury. Tento důvod zpravidla zmizí, pokud je skupina natolik silná, aby mohla aspirovat na to stát se politickým subjektem nahrazujícím roli státu. "
    V tom je velká pravda. A koresponduje to s mým názorem na toleranci. Opakuji: pokud není vzájemná, není žádná.
    Další pro vidím v tom, že vznik států, hranic atd. nebyl nějakým rozmarem, ale politickou nutností, která se osvědčila. Bourat je je možno pouze v případě, že bude na stole lepší, kvalitnější a hlavně prověřená varianta soužití. Experimenty s bouráním zřízení /Afganistán. Irák, Libye/ teď tvrdě platíme. Rovněž byly provázeny krásnými a vznosnými hesly.
    V neposlední řadě je též třeba, aby si ti, kteří si růžově malují multikulturalismus, uvědomili, že všechno něco stojí. Nejen finančně. A že tedy pokud chci asimilivovat, či jen na nějakou dobu do ČR navézt nějaké uprchlíky dosti jiné kultury, tak tím vystavím své spoluobčany zatížení. Zhorším tak kvalitu jejich života a to i přes to, že oni na situaci běženců nenesou žádnou vinu. A tady by měli všichni aktivisté prokázat svou demokratičnost. Tedy buď přesvědčit většinu obyvatel o tom, že multikulturalismus je pro ně výhodný /neboť proč by někdo prosazoval pro spoluobčany nevýhodnou politiku/ a pokud by se to nepovedlo, tak se demokraticky smířit s přáním většiny. Ne po ní poštěkávat, že je fašistická, xenofobní atd.
    JK
    Jan Kovařík, Stavební inženýr
    February 6, 2015 v 12.41
    Poslední dva odstavce pana Ševčíka...
    ... by se daly přeložit jako "Nechme trosečníky utonout, protože pokud je budeme tahat k nám na palubu, nebude na té palubě možno tančit, a to by nám zhoršilo kvalitu života." Snadno se říká těm, kdo nemají díru v lodi.

    Jinak - primárním důvodem konfliktu je vždy zájem jedné společnosti (elity jedné společnosti) ovládnout zdroje na úkor jiné společnosti. Nacionalismus, náboženská nesnášenlivost a jiná splašení davu (tak pěkně zmíněná v článku v odstavci IV.) jsou jen důvody sekundární - jakési mýtické nátěry, jež mají zastřít pochyby o tom, že to ty naše elity myslí dobře. Pohádky, jež mají běžné členy společnosti odnaučit přemýšlet o skutečných záměrech elit.
    Z tohohle hlediska - zkoumat užitečnost či škodlivost multikulturalismu je jen zkoumat další takové vypravování pro masy.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    February 6, 2015 v 13.51
    Cizí kultura?
    Především bych se pozastavil nad autorovým - zřejmě klíčovým - postulátem, že prý multikulturalismus znamená jakési zglajchšaltování, vzdání se vlastní tradiční (etnické) kultury, ve prospěch jakéhosi liberalistického pluralismu.

    V zásadě je multikulturalismus chápán přesně opačně: totiž jako možnost (a právo) přistěhovalců si i ve státech (a národních prostředích), které je přijaly, si uchovat svou kulturní identitu. V tomto smyslu je skutečně sotva možno přijmout autorovu centrální tézi (vyslovenou už v názvu textu), že "multikulturalismus je nepřítelem kultur".

    Na straně druhé nelze popírat, že autor vyslovil mnoho myšlenek, které mají svou značnou závažnost. A je bezpochyby skutečností, že jenom jakýmsi mechanickým, liberalistickým prosazováním či propagováním principu "multikulturalismu" se celý ten komplex problémů vznikajících kolem střetávání různých kultur nijak neřeší.

    Vůbec, celý problém je dosti špatně postaven. Celá otázka se projednává v čistě abstraktní rovině: do jaké míry má dominantní národní kultura akceptovat či tolerovat c i z í kultury (kultury). Čili, ta jiná kultura se tu nenazírá, neposuzuje z hlediska její vlastní kvality, jejího vlastního obsahu - nýbrž právě jenom z hlediska aspektu její j i n a k o s t i.

    A to je právě to, o co se jedná (respektive by se jednat mělo): neustálé zkoumání a poměřování toho, co je z dané kultury hodnotné, přínosné - a co je přízemní, obhroublé, zaostalé, co nelze v žádném případě tolerovat.

    Jenže, kdyby ona - národně dominantní - kultura začala tímto způsobem poměřovat kultury jiné, pak by se nemohla vyhnout tomu, tím samým způsobem poměřovat - a kritizovat - i sebe samu. Což by byl nakonec ten zcela ideální stav; jenže právě do této - skutečně kulturní - práce se nikomu nechce. A tak se nakonec zůstane stát právě jenom u toho zcela abstraktního kritéria: vlastní - cizí...
    + Další komentáře