Nastal věk menšin?
Pavel HolubecFilosofové Deleuze a Guattari ve své knize Tisíc plošin, která vyšla ve Francii v roce 1980, tvrdili, že se naše doba stává dobou menšin. Můžeme však, pětatřicet let poté, říci, že v době menšin žijeme? Jak vlastně pojmy většina a menšiny chápat?
Ne, není to překlep: většina je jedna, menšiny jsou mnohé. Existuje pouze jeden mainstream, pouze jeden hlavní proud, pouze jeden „nejlepší, vědecký, pravdivý a univerzální“ obraz světa. To alespoň tvrdí většina. Toto totiž definuje její pohled na svět.
Pohledem většinového „my“
Z pohledu většiny je menšinovým cokoli, co se od tohoto pohledu odlišuje. Ne každá menšina ale chápe sebe sama jako menšinu. Jsou totiž malé či bezvýznamné skupiny, jejichž pohled na svět je i přesto většinový — pouze se „dosud“ neprosadil. Většina tedy chápe jiné pohledy na svět jako konkurenční, a proto s nimi bojuje: brání se, útočí, taktizuje, zkrátka, vždy jde o to, dosáhnout vítězství. A to je pochopeno jako převládnutí jednoho, jejího, „toho jediného správného“ pohledu na svět.
Jak vidno, věk menšin zřejmě (ještě?) nenastal. Dokud se totiž na svět díváme většinovým okem, dokud předpokládáme, že jeden svět je možný a že je tu nějaké „my“, které tento pohled sdílí, tak žijeme ve věku většin, ve věku hierarchií a věku nadvlády.