Ne, není to překlep: většina je jedna, menšiny jsou mnohé. Existuje pouze jeden mainstream, pouze jeden hlavní proud, pouze jeden „nejlepší, vědecký, pravdivý a univerzální“ obraz světa. To alespoň tvrdí většina. Toto totiž definuje její pohled na svět.

Pohledem většinového „my“

Z pohledu většiny je menšinovým cokoli, co se od tohoto pohledu odlišuje. Ne každá menšina ale chápe sebe sama jako menšinu. Jsou totiž malé či bezvýznamné skupiny, jejichž pohled na svět je i přesto většinový — pouze se „dosud“ neprosadil. Většina tedy chápe jiné pohledy na svět jako konkurenční, a proto s nimi bojuje: brání se, útočí, taktizuje, zkrátka, vždy jde o to, dosáhnout vítězství. A to je pochopeno jako převládnutí jednoho, jejího, „toho jediného správného“ pohledu na svět.

Jak vidno, věk menšin zřejmě (ještě?) nenastal. Dokud se totiž na svět díváme většinovým okem, dokud předpokládáme, že jeden svět je možný a že je tu nějaké „my“, které tento pohled sdílí, tak žijeme ve věku většin, ve věku hierarchií a věku nadvlády.

Kolik je jedna a jedna? Nepočítaně!

Existuje-li štěrbina do věku menšin, byli to právě Deleuze a Guattari, kteří byli mezi prvními, kdo ji začal systematicky rozšiřovat a zkoumat otázku, jak uchopit mnohost, aniž bychom jí zredukovali na jedno.

Právě proto nelze jednoduše definovat „menšinový pohled“. Takovýto pohled by se totiž stále zakládal na pojmu většina, na tom, že mnohost pohledů lze nějak redukovat či převést na pohled jediný, i když odlišný. Právě operaci převádění jiného na stejné však nesmíme použít. Ani operaci porovnávání — i ta totiž předpokládá nějakou rovinu. Tudy cesta nevede.

Jednoduše řečeno, musíme jít jinudy. Musíme se naučit počítat jinak. Podle těchto filosofů menšiny nedefinuje malý počet, a už vůbec ne prostý aritmetický součet jejich členů, nýbrž vnitřní vztahy k počtu. Menšiny definuje:

„(…) spíše stávání se či fluktuace, to znamená odchylka, jež je dělí od jistého axiomu tvořícího redundantní většinu. (…) Tím odlišujícím je skutečnost, že v případě většiny tvoří vnitřní vztah k počtu celek, konečný nebo nekonečný, ale vždy spočitatelný, zatímco menšina se definuje jako nespočitatelný celek, ať už je počet jeho prvků jakýkoli.

Nespočitatelné necharakterizuje ani celek, ani prvky; je to spíše spojitost, ono „a“, které vzniká mezi prvky, mezi celky a nepatří ani jednomu z nich, vymyká se jim a tvoří linii úniku. Axiomatika totiž ovládá pouze spočitatelné celky, a to i ty nekonečné, zatímco menšiny tvoří ony „nejasné“, nespočitatelné celky, které jsou neaxiomatizovatelné, zkrátka „masy“, multiplicity úniku či toku.“

Vztah většiny a menšin je vztahem jednoho a mnohého, je to vztah většinového diskurzu vůči diskurzům alternativním. Většina je vždy hegemonická a spočitatelná. Jejím prototypem je rasistický bílý muž, osobující si „právo civilizovat“ či „úkol modernizovat“ jakékoli ostatní. I vztah „Západu“ a „zbytku světa“, stejně jako vztah „vyspělých“ a „rozvojových“ zemí, je vztahem většiny a menšin.

Podle Deleuze a Guattariho je většina jedním z důležitých axiomů kapitalistické modernity a tedy i tím, co toto uspořádání definuje a co toto uspořádání aktivně prosazuje. Axiomy jsou pravidla, které axiomatika, řídící se pouze svými vlastními imanentním zákony, sama sobě stanovuje a s jejichž pomocí se reprodukuje; jsou to jakési „fatální zákony druhé přírody“, které jsou o to nevyhnutelnější, oč jsou nahodilejší.

Menšinou se člověk nerodí, menšinou se stává

Jestliže většina těží ze své síly a ze schopnosti spočítat si následky svých i cizích akcí, menšině je vlastní těžit z moci nespočitatelného, z odhadu možných spojení, z odhadu chování nespolehlivých a nevypočitatelných spojenců. Většina proti menšinám je i proto bytím proti stávání se.

Právě to, že menšiny definuje jejich stávání se, tedy proces toho, že se stávají či mohou stát něčím jiným, je činí nespočitatelnými: je ještě bílý muž, který se považuje za člena národnostní menšiny členem většiny? Pravděpodobně ano, protože většina se stále pojí se státem a s pojmem národa.

Co však s národy, které nejsou spojeny s žádným státem, jako třeba Kurdové, anebo dokonce s etnickými menšinami, například Romy, kteří ani o žádný stát neusilují? Kolik žije v České republice Romů? Přesně tahle otázka, která není zodpověditelná pohledem do výsledků Sčítání lidí, domů a bytů, poukazuje na definiční znak menšiny, totiž na její nespočitatelnost.

Právě proto má většina „problém“ se všemi menšinami, ať už jsou to homosexuálové, etnické či náboženské menšiny nebo třeba nejrůznější „aktivisté“ či „separatisté“: protože neví, kolik jich doopravdy je. Protože neví, s čím může počítat. Kolik Skotů, kteří jsou pro odtržení od Británie, doopravdy žije ve Skotsku? A z kolika muslimů se mohou stát teroristé? Jakkoli absurdní jsou takovéto otázky, většina si je nechce, anebo snad ani nemůže, přestat klást, protože ohrožují samotný axiom většiny.

Leč není to právě tento axiom, který je třeba odložit na jakékoli cestě, která směřuje do jiných světů?