Multikulturalismus a Sýrie

Jak čeští občané mohou zaujmout nějaký názor k syrským uprchlíkům, když tuto zemi vůbec neznají a jsou ovlivněni pouze svými předsudky? Česká média o Sýrii nikdy příliš neinformovala.

Když Ahmad Hassoun, velký muftí Sýrie, mluvil v roce 2008 v Evropském parlamentu, položili mu otázku, proč reprezentanti islámu, jako je on, neodsuzují sebevražedné útoky mnohem vehementněji. Řekl: „Podívejme se na důvody. Nejsem příznivec sebevražedných nebo mučednických útoků. To jsem řekl již ve svých přednáškách a kázáních. Ale také jsem proti zavírání dveří života před lidskými bytostmi, takže vše, co jim zbývá, je smrt a míří ke své smrti s úsměvem.“

Také se prezentoval tím, že v roce 2011 varoval západní země, že když budou bombardovat Sýrii, změní se mnoho Syřanů a Libanonců v sebevražedné atentátníky. Ti jsou již mezi námi, obyvateli západních zemí. „Nemyslete si, že lidé, kteří spáchají mučednictví ve Francii, Británii nebo Spojených státech, budou Arabové nebo muslimové. Bude to nový Jules Jammal nebo nový Muhammad Al-Durrah.“

Zmíněný Jammal se narodil v Sýrii v ortodoxní křesťanské rodině a v roce 1956 jako dobrovolník proti invazi Izraele, Francie a Británie do Egypta spáchal sebevražedný útok na francouzskou loď v Suezském průplavu. Příběh druhého jmenovaného raději teď rozvádět nebudu.

Sýrie je velmi vyspělá země. Bylo by chybou si myslet, že ne. Damašek je považován za nejstarší město světa, tedy město s kontinuálním osídlením, jehož trvání se odhaduje na 5000 let. Na pobřeží u města Lattakia se nachází rozvaliny města Ugarit, kde 1200 let před Kristem vznikla hlásková abeceda.

V poušti východně od Damašku je, pokud jde o rozvaliny, římská Palmyra. Římských památek zde najdete skutečně požehnaně.


S pomocí Hizballáhu znovuzískanou Maaloulu navštívil loni o Velikonocích Bašár Asad. Foto repro Michal Klodner

Další dosud osídlené historické město je starokřesťanská Maaloula v horách blízko hranic s Libanonem. Chrámy vlepené pod skály zde pamatují byzantskou epochu a v téhle lingvistické oáze se mluví aramejštinou. Nebo alespoň donedávna mluvilo. Rebelská fronta Al-Nusra ho přepadla, většina lidí utekla, několik jich bylo zabito podřezáním hrdla nebo popravčím výstřelem zblízka. Náboženské symboly byly strhány a pokáleny.

S pomocí Hizballáhu znovuzískanou Maaloulu navštíviů loni o Velikonocích Bašár Asad. „Ani nejhorší teroristé nemohou vymazat naše dědictví a civilizaci,“ prohlásil, možná dokonce držíc v rukou posvátné relikvie. Proti tomuto originálu působí aktuální prohlášení představitelů Francie po útocích v Paříži jako napodobování bez kousku invence.

Netřeba mluvit o Aleppu, městu na severu s obyvateli pestře smíšenými z arabských křesťanů, Kurdů, Arménů a muslimů. Byl jsem také na ostrůvku Arwat u města Tartus. Stará byzantská pevnost a přístav, nyní obydlená cikánskou komunitou zjevně se živící stavbou lodí. Na některých místech bylo možné pěstovat a vyrábět víno. Na jihu k uskladnění ovšem místo sudů používali staré keramické nádoby po Římanech.

Sýrie, tahle křižovatka starověkých cest, kde se protínají cesty vedoucí od severu k jihu i od východu na západ, jako je hedvábná stezka, má s multikulturností bohaté zkušenosti. Za ještě poklidné vlády Bašára Asada zde koexistovalo několik náboženství, která zde mají tisíciletou tradici. Však také moc menšinových alávitů proti muslimské většin byla cílevědomě dojednána pomocí podpory menšinových etnik. Ty by se jinak staly terčem útoků.

Pro Armény, genocidou vyhnané z Turecka, bylo Aleppo útočištěm snů. Asad a strana Baas s panarabským sekulárně socialistickým základem zde dokázali rozvíjet nejen moderní kulturu západního ražení v Damašku, ale také ponechat identitu různým původním kulturám a to nejen nějak povrchně nebo na papíře. To v Sýrii nejde.

Starobylá etnika tady skutečně mohla v klidu žít v souladu s podstatou danou svými kořeny, protože zde jsou místa, odkud světové kultury pocházejí. Syřané se svými lingvisticko-kulturními historickými znalostmi, pro ně tak přirozenými, působili na předních světových univerzitách.


Pro Armény genocidou vyhnané z Turecka bylo Aleppo útočištěm snů. Foto repro Michal Klodner

Evropa by se mohla multikulturnosti od Sýrie učit. Těžko říct, proč ji Spojené státy za Bushe zařadily do Osy zla, z čehož plynula podpora rebelů proti Asadovi v první fázi občanské války. Sýrie ani nemá moc ropy. Ale je to strategické místo. Možná za tím stály zákulisní dohody USA s arabskými mocnostmi Saúdskou Arábií a Katarem, které mají zájem získat zde vliv. Informace o tom, že tyto země financují vyzbrojování rebelů ostatně nelze přehlédnout. Logika Západu je ovšem podivná. První, kdo se musí destabilizace regionu obávat, je totiž Izrael.

Nyní se zemí prohání nezvladatelné skupinky tvrdých zakuklených ozbrojenců, kteří střílí po všech a křičí Alláh Akbar. Mám hlubokou úctu k islámu. Ale tito lidé islám viděli jenom z rychlíku a možná z něho neznají nic jiného než tento pokřik.

Ještě krátká vsuvka k Asadovi. Jako autoritářský vůdce příliš nepůsobí, po jeho nástupu v roce 2000 dokonce nastalo něco, čemu se říká damašské jaro. Bašár je doktor, oftalmolog, studoval v Anglii. Tu a tam v zemi visely jeho portréty, ale lidé si často místo něho vystavovali portrét jeho bratra Bassela Asada, charismaticky působícího v černých brýlích a vojenské uniformě.

Ten měl být nástupcem svého otce. Absolvoval vojenský výcvik a sovětské vojenské akademie, od 80. let s Háfizem Asadem jezdil na zahraniční návštěvy a on byl veden, aby po něm převzal moc. Jenže v r. 1994 se zabil ve svém Maserati. Oční lékař Bašár jako vůdce je vlastně nešťastná náhoda.

Česká média o Sýrii nikdy příliš neinformovala. Takové události jako mezinárodní vyšetřování po smrti libanonského premiéra Ráfika Haríriho v r. 2005 a Mehlisova zpráva a souvislosti, které potom vedly k invazi Izraele do Libanonu, se ve zpravodajství neobjevovaly. Syřané jsou obecně více informováni o světovém dění. Jak by mohli čeští občané zaujmout nějaký názor k syrským uprchlíkům, když tuto zemi vůbec neznají a jsou pouze ovlivněni primitivními xenofobními předsudky zaznívajícími z nejvyšších míst?

Ministr vnitra odmítne přijmout uprchlíky, protože by mezi nimi mohli být teroristé. Jak neschopná asi tedy musí být policie a jiné orgány MV, když z předem vybrané skupiny lidí s možností několikanásobného prověření nedokáže identifikovat nebezpečné osoby? Prezident a další představitelé Parlamentu se shodnou na tom, že uprchlíky raději nepřijímat, že jim to nepomůže, že je potřeba působit v dané zemi. To je skutečně obdivuhodný výkon, ale pánové se asi nechali trochu unést sněním po dobrém obědě.


Damašek je považován za nejstarší město světa. Foto repro Michal Klodner

Jak by chtěla Česká republika působit v zemi zmítané válkou? Vojensky? Humanitárně? Kulturně? Tyto představy vzbuzují jedině úsměv. Před občanskou válkou v Sýrii samozřejmě působily organizace jako British Council nebo francouzská kulturní centra. To jsou ale země s nesrovnatelně většími možnostmi. Ani obchodní vztahy, tj. ty, z kterých plyne zisk, si Česká republika v Sýrii z dřívější doby, kdy se tam dodávaly Škodovky nebo montovaly továrny včetně pivovaru, nedokázala udržet.

Poskytovat pomoc uprchlíkům na našem území je zdaleka nejjednodušší a nejefektivnější. Podpora uprchlických táborů v situaci, kdy není v dohledu konec vojenského konfliktu a lidé vyhnaní z domovů nemají žádné vyhlídky na návrat, není řešení.

Každá společnost si vytváří určitý režim pravdy: systém hodnot, významů a jejich vztahů. Ty mohou být rozdílné a hlavně – mají vysokou soudržnost. Tato soudržnost je faktorem, který brání asimilaci migrantů. Jednak integrita jejich vlastní kultury, jednak neprostupnost kultury jiné. To se široce diskutovalo již při nepokojích na předměstí Paříže nebo Londýna. Na přistěhovalce je tlak, aby se přizpůsobili, ale ostatní společnost jim nedává žádnou možnost, cesty jsou uzavřeny. Postavte zdi a nenávist bude růst a rozdíly mezi kulturami se vyostřovat.

Migrace je součástí kulturní výměny. Díky migrantům poznáváme jinou kulturu, šíří se informace. Teritoriálnost je charakteristická pro etnika a pokrevní spřízněnost. Jistě má velký vliv ve formování kultur. Součástí lidství je však i rozmanitost a překračování hranic. Bez migrace zůstáváme odkázáni na předpoklady a předsudky, které si vytváří naše společnost. Ty jsou už ze své podstaty mylné. Jsou jenom jedním z pohledů. Lepší a jednodušší je ovládat způsoby poznání jiných kultur, než proti nim bojovat.

Oni tu lidé jiného původu, kteří šli světem odlišnou cestou, prostě jsou a jsou odhodláni bojovat také. Je to jen rigidnost poznávání, která nám velí nevidět, že komunikace je možná. To nemluvím o fanaticích. Mluvím o běžných lidech, kteří v Sýrii chodili každý den do práce, starali se, aby uživili rodinu, o lidech, jako jsme my.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.