Debaty o ochraně lidských práv se vedou a řeka lidského utrpení teče. Asi podstatnější než mediální spory o Havlově odkazu či Drulákově kacířství je dnes například to, jak se představitelé České republiky postaví k uprchlíkům ze Sýrie. Právě to zřetelně ukáže, nakolik to představitelé našeho státu myslí vážně nejen s ochranou lidských práv, ale také s tak často zdůrazňovanou příslušností k Západu.

Trojí vina Západu

Konflikt v Sýrii, Iráku a dnes již i v Libyi, tedy na územích někdejších, již de facto neexistujících států, kde působí teroristická organizace označující samu sebe jako Islámský stát, je totiž z pohledu Západu, tedy dnes i z našeho pohledu, něčím mimořádný. Tím něčím je větší míra viny západního světa na hrůzách, které se právě teď v tomto regionu dějí. Vina je to několikerá, přinejmenším trojí.

Nedávné intervence západních zemí v Iráku (stejně jako v Libyi) sice odstranily diktátorské vládce, nenapomohly ale k míru, stabilitě a bezpečí, spíš uvolnily prostor pro ještě agresivnější síly. V Sýrii k zásahu nakonec nedošlo, a je celkem zbytečné spekulovat, zda by situaci zlepšil či ještě zhoršil. Spoluvina západních zemí na humanitární katastrofě nejhorší v historii daného regionu se zdá být neoddiskutovatelná.

↗

V Sýrii k intervenci západních zemí nakonec nedošlo, a je celkem zbytečné spekulovat, zda by situaci zlepšil či ještě zhoršil. Foto Flickr

Druhou vrstvu západní viny za syrskou a iráckou humanitární krizi představují tisíce džihádistických bojovníků především ze západoevropských zemí, kteří na syrské a irácké frontě bojují za svou velmi nesvatou věc. Dochází tak k paradoxní situaci: umírnění muslimové v regionu, zdaleka nejen z řad Kurdů, po boku s místními křesťany a dalšími menšinami bojují proti islamistickým fanatikům přicházejícím ze zemí někdejších západních kolonizátorů.

Stíny kolonialismu, globálního zločinu západního světa, totiž zdaleka nezmizely. Pokud bychom sestoupili o něco hlouběji do historie Blízkého východu, objevíme další z příčin dnešní krize. Je jí narýsování umělých státních hranic, nerespektujících národnostní ani náboženské dělení, na sklonku koloniální éry. Západ, loučící se právě s rolí celosvětového světlonoše humanity a vyšší civilizace, tím zanechal regionu (podobně jako některým africkým zemím) skutečně danajský dar.

A kruh se uzavírá, uvědomíme-li si, že první velkou vlnou přistěhovalců z bývalých kolonií, včetně těch s většinově islámským obyvatelstvem, do Evropy bylo stěhování koloniálních úředníků a lidí s koloniálními režimy spojených zpět do mateřských zemí, někdejších velmocí.

Další a ještě mohutnější vlnou pak byli dělníci, kteří se v době poválečného ekonomického boomu podíleli na bohatnutí Evropy. Dnes by se jich mnozí obyvatelé evropských zemí nejraději zbavili. Jako by tím symbolicky dávali sbohem i své někdejší moci a prosperitě, která se vytrácí spolu se sociální soudržností a vyhlídkami na lepší budoucnost.

Problém, který se nás týká

Problém radikálního islámu je vážný a nedá se zlehčovat. I dnešní vnitroevropský islámský fanatismus je však do velké míry plodem evropského kolonialismu a imperialismu. Je to proto také vnitřní problém západního světa, ne nějaký vetřelec odjinud. Je něco děsivého na tom, že islamističtí zabijáci, kteří uřezávají hlavy a zabíjejí křesťany, jezídy, muslimy a další nevinné oběti ve starých muslimských územích Blízkého východu, jsou často občany evropských zemí a své radikální ideologii se vyučili na území západního světa.

Není jednoduché najít způsob, jak se s tímto selháním adekvátně vypořádat. Kromě důslednějšího přístupu k fanatikům mezi vlastními občany je na místě i aktivní podpora těm, kdo se s evropskými a jinými islamistickými fanatiky dnes utkávají.

Považovat miliony uprchlíků před Islámským státem za potenciální bezpečnostní hrozbu jenom proto, že mnozí z nich jsou také muslimové, se sice může někomu zdát rozumné, v konečném důsledku je to však krátkozraké, protože právě umírnění muslimové jsou těmi, kdo dnes nesou největší zátěž boje s fanatiky ohánějícími se islámem.

Česká republika nebyla koloniální mocností a nepodílela se ani na poválečném hospodářském vzestupu. Z našeho území dnes neputují islamističtí bojovníci do zemí Levanty. Přesto bychom se neměli tvářit, že se nás dění v Iráku a Sýrii netýká.

Dá se dokonce říci, že právě tím, že západoevropským zemím pomůžeme svým dílem k řešení dnešní katastrofy, kterou spoluzavinily, prokážeme svou spolupatřičnost k západnímu světu tím nejlepším možným způsobem. Totiž tím, že dokážeme podat pomocnou ruku lidem v krajní nouzi, což byla a stále je ta asi nejlepší vlastnost Evropy a její tradice.

Bezpečnostní riziko lhostejnosti

Pokud uprchlíci z oblasti strašlivého konfliktu naleznou v České republice vstřícné přijetí a pomoc, mohou se stát přáteli a mohou se paradoxně podílet i na naší vlastní bezpečnosti. Může se totiž stát, že jednou budou oni či jejich potomci pomáhat bránit před agresory různého ražení i nás samé.

Hrdinkou Německa těchto dnů je dvaadvacetiletá dívka tureckého původu Tuğçe Albayrak, která zaplatila životem za to, že se pokusila chránit dvě dívky před skupinou agresivních útočníků. Je docela dobře možné, že mezi muži, ženami a dětmi, kteří utrpěli konfliktem s fanatickými násilníky nebo s nimi i aktivně bojovali, jsou skryty také takové hrdinky a hrdinové.

Kromě potřebné lékařské a humanitární pomoci přímo v regionu by představitelé České republiky proto měli přijmout na naše území i uprchlíky, samozřejmě úměrně možnostem, třeba v řádu několika stovek nebo jednotek tisíců. A samozřejmě s tím, že by se pokud možno mohli vrátit do své rodné země, jakmile by jim to okolnosti dovolily. Je pak naprosto ostudné a neomluvitelné, že se česká vláda kvůli údajnému bezpečnostnímu riziku zdráhá přijmout i pouhou stovku uprchlíků, jak původně plánovalo ministerstvo vnitra.

Větším bezpečnostním rizikem než poskytnout pomoc lidem postiženým humanitární katastrofou je zůstat stranou a alibisticky se vymlouvat na to, že nejsme na pomoc připraveni. Jako by ti ostatní dnes byli připraveni výrazně lépe. Takový přístup je nejlepší cestou k tomu získat pověst sobeckého, asociálního a nespolehlivého partnera. S velmi praktickými důsledky a bezpečnostními riziky, které z toho vyplývají.

Lze jen doufat, že tlak nevládních organizací i představitelů ostatních evropských zemí nakonec postoj české vlády změní. Větší smysl než vnucené závazné kvóty ze strany EU by však dávalo uvážené dobrovolné rozhodnutí České republiky. Doufejme, že naši volení představitelé jsou schopni k takovému rozhodnutí dospět.