Vztah velmocí k lidským právům je jako vztah ČEZu k OZE

Pavel Holubec navazuje na debatu, která probíhá k tématu lidských práv. Vztah velmocí k těmto právům je podle něho jako vztah ČEZu k obnovitelným zdrojům energie. To, co nelze předem spočítat, se bere jako hrozba, které je třeba předejít.

Přemýšleje nad články Jiřího Přibáně, Petra Druláka, Václava Bělohradského a Markéty Hrbkové, stejně jako nad upoutávkami nad novou knihou Naomi Kleinové mě napadlo, že vztah velmocí k lidským právům je jako vztah ČEZu k obnovitelným zdrojům energie. Velmoci totiž lidská práva potřebují stále více, podobně jako ústup od fosilních paliv se již jeví jen jako otázka času. Leč ať už jsou „pravé úmysly a pohnutky“ velmocí a velkých energetických korporací jakékoli, axiomatika globálního kapitalismu tyto entity, které její axiomy realizují, k určitému jednání prostě nutí.

Například, strategickým zájmem těchto entit s globální rolí bývá nezveřejňovat své strategické záměry. Veřejná prezentace vlastních úmyslů je již totiž důležitou součástí jejich manifestace, a ta jako taková ovlivňuje průběh této manifestace. Jinak řečeno, když hráči na globální šachovnici odkrývají své karty, vždy bychom se měli ptát, co tím asi sledují?

Je to ovšem ještě složitější a s dichotomií otevřenost vs. uzavřenost, se kterou svého času operoval třeba Karl Popper, zde prostě nevystačíme. Všechny komplexní auto-referenční systémy, mezi něž lze podle Niklase Luhmanna zajisté započítat velké státní i soukromé organizace, si totiž samy (leč v závislosti na prostředí) vytyčují onu systémovou hranici mezi uvnitř a vně.

A právě tato hranice zároveň uzavírá i otevírá: uzavírá proto, že definuje systém jako takový a tímto určuje, které procesy mají zůstat uvnitř a být plně pod kontrolou systému; otevírá proto, že všechny takovéto systémy se ustavují ve vztahu k prostředí, vůči kterému si potřebují udržovat selektivní otevřenost.

Ukázat tvář
Zveřejnění záměrů organizace znamená něco jako „ukázat druhému tvář“. Rozhodně však nelze zaměňovat výraz něčí tváře, za jeho skutečné pohnutky. A stejně naivní by bylo považovat například programové prohlášení vlády za její skutečné záměry. Ani vztah člověka a jeho tváře přeci nelze nějak jednoznačně vymezit. Upřímný výraz přeci může znamenat jak upřímného člověka, tak dobrého herce, tak roky dřiny a velkou sebekontrolu. Zároveň, ať chceme či nikoli, vždy se nějak tváříme a vždy lze z našeho výrazu něco vyčíst.

Tvář je zkrátka komunikačním rozhraním mezi vnitřním a vnějším světem. Je to plátno, na kterém lze pozorovat jak některé vnitřní pochody, tak na něj mohou být promítány záměry jeho nositele, tak může jít o specifické zrcadlo těch, kdo se na toto plátno dívají. Tyto tři aspekty je mnohdy obtížné odlišit.

Je tu však ještě další aspekt, který je mnohem zřetelnější na příkladu programového prohlášení vlády nežli na příkladu lidské tváře. Vládní prohlášení je totiž výsledkem jednání několika stran vládní koalice, souvisí s předvolebními sliby i s různými dohodami za zavřenými dveřmi, je výsledkem úsilí o tvorbu určitého obrazu vlády na veřejnosti, ale předjímá i témata a úkoly, z jejichž plnění se bude vláda muset časem zodpovídat.

Takováto dlouhá řada vlivů a příčin je sice patrná u takovéhoto typu veřejného dokumentu, ale schválně, jak často si uvědomujete, že obdobně složité procesy a vlivy probíhají i za výrazem tváře člověka, se kterým právě hovoříte či jehož tvář sledujete?

Axiomatika globálního kapitalismu
Deleuze a Guattari v 1000 plošinách píší: „Kapitalismus je opravdu axiomatika, protože nemá jiné než imanentní zákony. Chtěl by, abychom uvěřili, že naráží na hranice Světa, na krajní hranici zdrojů a energií. Ale naráží pouze na své vlastní hranice (...), oddaluje a přesouvá pouze své vlastní hranice (...) celek či jednota axiomatiky jsou definovány kapitálem jakožto „právem“ nebo výrobním vztahem (pro trh).“

Axiomy jsou tedy pravidla, které axiomatika sama sobě stanovuje, a s jejichž pomocí se reprodukuje, jsou to jakési „fatální zákony druhé přírody“, které jsou o to nevyhnutelnější, oč jsou nahodilejší.

Jelikož jedněmi ze základních axiomů kapitalismu jsou monopol, konkurence a zisk, gigantické energetické korporace, mezi než ČEZ zajisté patří, se těmto axiomům musí podřídit, protože jinak půjdou z kola ven. Pokud tedy monopolistickému výrobci elektrické energie z fosilních paliv začíná růst konkurence výrobců z obnovitelných zdrojů, je jen logické, že jeho první snahou bude zničit konkurenci dříve, nežli se na příslušném trhu vůbec uchytí, a tedy si zachovat svůj monopol a své zisky.


Vztah velmocí k lidským právům je podle Pavla Holubce jako vztah ČEZu k obnovitelným zdrojům energie. Foto commons.wikimedia.org

Firemní stratégové totiž zajisté sledují nejen technologický vývoj a jeho trendy, ale především své zisky a náklady na jejich udržení. Jakkoli se korporace, z právních, marketingových či etických důvodů, může hlásit k trvale udržitelnému rozvoji, jejím základním cílem stále zůstává trvale udržitelný zisk. A taková korporace si jistě umí spočítat, kolik by jí stát přechod na OZE v konkurenčním prostředí a jaká rizika jsou s tím spojená, a kolik ji takovýto přechod stojí v monopolním postavení.

Z logiky současného podnikání vyplývá, že na stole jsou pouze realistické a kalkulovatelné scénáře. To, co nelze předem spočítat ani jako měřitelné riziko, se proto bere jako hrozba, které je třeba předejít. A změna axiomů kapitalismu, které některé z možných scénářů předpokládají, rozhodně představuje takovouto nekalkulovatelnou hrozbu. Živelný rozvoj decentralizovaných obnovitelných zdrojů proto pro ČEZ jednoznačně představuje hrozbu, které je třeba předejít.

Proto když ČEZ mluví o hrozbě blackoutu a možném rozpadu sítě v důsledku rozvoje OZE, chápejme to jako manifestaci této nekalkulovatelnosti. Sociální kapitál, kterým ČEZ disponuje, a který zde představuje personální obsazení určitých postů, určitou společenskou autoritu a určité expertní vědění, je zde mobilizován za účelem označení viníků a odvrácení akutní hrozby, která se pro ČEZ rýsuje na obzoru.

To, na které tváře a jak je tato hrozba promítána, považujme za strategickou operaci, stejně jako nedávnou, a pro ČEZ patrně dosti úspěšnou, akci „bilionový solární tunel“.

K čemu však tímto exkurzem mířím je to, že na „pohnutkách a pravých úmyslech“ ČEZu či jeho manažerů nezáleží tolik, jako na struktuře dané korporace, prostředcích a kapitálech, kterými disponuje, na oblasti jejího podnikání a na axiomech, kterým se podřizuje.

Ač se to může zdát na první pohled zvláštní perspektiva, systémová teorie tvrdí, že je to přeci ČEZ, tj. „zájem či pohled korporace“, který vybírá své manažery, experty, poradce a zaměstnance. A pokud by se ČEZ, je jedno z jakých pohnutek, rozhodl jít proti axiomům kapitalismu, tedy neusiloval o zisk, monopol či konkurenční výhodu, musel by počítat s tím, že se proti němu obrátí, v podobě jeho konkurentů, samotné axiomy kapitalismu.

Tímto však zároveň netvrdím, že tyto axiomy, anebo toto uspořádání, nelze proměnit, anebo, že se již nějak neproměňují. O tom ostatně, jak předpokládám, bude i kniha Naomi Kleinové „Tohle mění všechno: kapitalismus, nebo klima“, a o tomto hovoří, mj. i francouzský filosof Bruno Latour ve svých loňských přednáškách v Edinburgu: buď živá planeta, nebo kapitalismus; nelze mít obojí.

Komplexita moderní společnosti
Vznik moderních států, mezinárodního práva a jejich vzájemně se ovlivňující vývoj lze spojit s globálními konflikty. Podle Immanuela Wallersteina byla zakládající událostí Třicetiletá válka, která v 17. století pustošila Evropu. A současné uspořádání světa zásadně ovlivnila dvojice válek světových. Lze také říci, že tyto války a událost holokaustu vedla ke kodifikaci pojmu lidská práva ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948.

Vznik moderních států, mezinárodního práva i lidských práv považujme za nově vzniklé, emergentní fenomény, za fenomény, které se na scéně objevily v souvislosti se zvyšující se komplexitou lidské společnosti. Pojem komplexita bych přitom odlišil od česky mnohem lépe vyznívajícího pojmu složitost, neboť jeho součástí jsou právě nejrůznější nově vznikající fenomény. Komplexita totiž odkazuje k pohybu, změně, zpětným vazbám a evoluci, a na rozdíl od spíše popisného pojmu složitost tak obsahuje velkou dynamiku.

Emergentní fenomény znamenají určité zjednodušení, jde o redukci komplexity. Vznik moderních států a mezinárodního práva tak považujme za velké zjednodušení komplexních rodových, územních, majetkových, cechovních, vojenských či kulturních vazeb, které tvořily feudální společnost.

Takovéto redukce vnější komplexity je však dosaženo díky zvýšení komplexity vnitřní: moderní státy jsou totiž mnohem složitější entity a díky tomu umožňují pojmout i mnohem početnější a různorodější společnosti než útvary, které jim přecházely.

A mezinárodní právo sice vychází z poměrně omezené sady axiomů (zejména: teritoriální hranice, státní suverenita, princip mezinárodních dohod), leč je to právě realizace těchto axiomů v konkrétních podmínkách a situacích, a reakce na ně, které toto právo dále rozvíjejí a zesložiťují.

S komplexitou je to zkrátka trochu jako s entropií: její snížení (redukce) na jednom místě, znamená její zvýšení někde jinde. Za evoluční skok lze přitom považovat takovou redukci komplexity, která vede ke vzniku celé plejády nových fenoménů.

A právě vznik moderní, funkčně diferencované společnosti považuji právě za takovýto zásadní evoluční skok, svým významem srovnatelný snad jen se vznikem jazyka, ke kterému podle Chomského došlo zhruba před 80 000 lety či se vznikem trvalých sídel (měst), které jsou archeologicky doloženy již před 9400 lety na blízkém východě (např. Çatalhöyük na území dnešního Turecka).

Lidská práva
Když Jiří Přibáň mluví o „ušpiněných" lidských právech, používá k tomu, mimo jiné, slovník teorie komplexních systémů: „každá sociální komunikace je šum, ze kterého se teprve rodí informace i normy.“ Jinak řečeno, řád, který vytvářejí sociální systémy, vzniká z chaosu mezilidské komunikace.

Můžeme z toho dovodit, že čím větší a různorodější společnost, tím větší (potenciální) chaos a tedy i tím větší potřeba určitého řádu. A větší a složitější společnost, než je současná sedmimiliardová a vzájemně propojená globální společnost, tu ještě Země, podle všeho, neviděla.

Právě za určitý způsob zjednodušení složitosti globální společnosti na úroveň něčeho, co je srozumitelné prakticky každému, lze považovat zdravým rozumem pochopitelný a právně více či méně vymahatelný pojem lidská práva.

Prof. Přibáň připomíná, že „v globální společnosti navíc nemáme jinou terminologii než „lidská práva“, abychom mohli čelit nejkřiklavějším nespravedlnostem a křivdám páchaným v kterékoli části světa“ a, evokujíce Habermase, dále říká, že lidská práva jsou „samotná podmínka legitimity demokratického státu, bez které se svrchovanost lidu kdykoli může zvrhnout v despotickou vládu.“

Tohle je důvodem toho, proč píši, že velmoci (a nejen ony) potřebují lidská práva stále více. Legitimita se totiž v chaotickém světě stává stále nedostatkovějším zbožím. Pohled do historie ukazuje, že moderní velmoci pasovaly samy sebe do role garantů světového řádu. Osvícenci tomu ještě mohli říkat manifestace rozumu či lidského ducha. Leč 20. století, označované jako století válek a stupňujícího se vykořisťování lidí i Země, však tuto výpověď zneplatnilo.

Světový řád se totiž po celou moderní historii manifestuje jako axiomatika globálního kapitalismu. Co se mění a vyvíjí jsou přitom podle Deleuze a Guattariho především modely realizace této axiomatiky: sociálně-demokratický pól státu má tendenci axiomy přičítat, totalitní odečítat. Více demokracie (v rámci této axiomatiky) tak v praxi znamená i více pravidel a zákonů, kdežto totalitní tendence bývají spojeny s voláním po „jednoduchých a rychlých řešeních“.

V globální společnosti však roste povědomí o tom, že tvář moderní společnost se stále více podobá obrazu Doriana Graye. Města a společnosti v jádru světosystému zůstávají krásná, zelená, vcelku příjemná místa k životu, co však viditelně chátrá a odráží hříchy, kterých se moderní společnost dopouští, je tvář Země: mizí z ní pralesy, rozšiřují se pouště, ubývá diverzita živých bytostí, oceány jsou zaplaveny odpadky a globální klima je stále děsivěji nepředvídatelnější.

Lidská práva nejsou jen záchrannou brzdou proti těm nejkřiklavějším nespravedlnostem států a firem, která slouží k záchraně kapitalismu před sebou samým. Tím, že jsou neoddělitelně spojeny s pohledem do trpící tváře druhého totiž představují moment reflexe, zastavení, onu Václavem Bělohradským zmiňovanou potřebu „rychlého pohledu na sebe samé“.

Pohledět strachu v tvář
Globální masmédia jsou dnes plná obrazů trpících tváří, obrazů, které spojujeme právě s lidskými právy. Co však tento spektákl zakrývá je fakt, že těm lidem nehledíme do očí, ale že se díváme právě a jenom na obrazy, obrazy často zmnohonásobené a zveličené mediálními objektivy.

A totéž bychom si měli uvědomit i při pohledu na obrazy tajících ledovců a mizejících pralesů – že i toto jsou obrazy, používané strategicky. Jejich smyslem proto není ani tak předat nějakou informaci, jako spíše vyvolat emoci a udržovat atmosféru strachu.

Obrazy porušování lidských práv, stejně jako další odvrácené stránky modernity, lze zneužívat ke schválení „jednoduchých a rychlých řešení“, tedy řešení, které se pojí s totalitním pólem státu. Už sama zvýšená frekvence pojmů jako bezpečnost, katastrofa a krize ve veřejném diskurzu přitom evokuje atmosféru strachu.

Dobře však víme, že strach není dobrý rádce, a proto stojí za připomenutí Litanie proti strachu z Duny Franka Herberta: „Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt, přinášející naprosté vyhlazení. Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já.“

Stratégové umí počítat s lidským strachem. Je to spočitatelná veličina. Pojem lidských práv však obsahuje také odvahu postavit se Goliáši, ať už je to stát a jeho mocný aparát, bohatá korporace i s celým mrakodrapem právníků, anebo anonymní uniforma se zbraní v ruce.

Vědomí lidských práv však znamená, že čelíme v určitém smyslu rovnocennému protivníkovi, a že máme nespočetně potenciálních spojenců – což jsou ty nejsilnější opory proti anonymnímu diktátorovi, který o nás na jedné straně ví všechno a na druhé jako by ani neměl tvář, neboť je to abstraktní axiom. Toto vědomí a tato opora však znamená, že se mu nemusíme bát postavit. Síla společenských axiomů totiž odpovídá součtu naší víry v jejich platnost s velikostí našeho strachu z jejich překročení.

Jeden můj učitel na střední škole říkával, že nejhorší smrt je z vyděšení. Byl to učitel matematiky a myslel tím to, že když máme před sebou obtížnou, na první pohled velice složitou rovnici o mnoha neznámých, tak nejhorší je, když ji ani nezačneme řešit – čistě proto, že jsme sami sebe přesvědčili, že to ani nemůžeme zvládnout. Když si však uvědomíme, jaké axiomy v daném systému platí, zpravidla najdeme i způsob, jak si úlohu zjednodušit.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 28.Září 2014, 19:30:49

Obávám se, že z daného textu nelze dostatečným způsobem odvodit, proč zrovna ona "lidská práva" (která jsou přece jedním ze základních "axiomů kapitalismu"!) by měla mít reálný potenciál, zrušit logiku fungování právě tohoto kapitalismu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.