V průběhu druhé poloviny dvacátého století vzrostl počet vědních disciplín a teorií, které se buď přímo hlásí, nebo vyrůstají z principů tzv. holismu. Základní téma tohoto směru, který dnes už má své teorie a zastánce v mnoha různých odvětvích přírodních i humanitních věd, se vrací zpět k Aristotelově metafyzice a tvrzení: „Celek je jiný než soubor jeho částí.“ Díky tomuto nasměrování bývá holismus uváděn jako opozice tzv. redukcionistické vědy, tedy přesvědčení, že „celek je možné poznat rozkladem a rozborem jeho částí“.

Toto schizma, které jako by do našeho vnímání prosakovalo v podobě „totality fragmentů“, předurčovalo náš způsob myšlení k bezpochybně slepé víře v jediný možný vývoj dle kauzální osy a probublávalo z hloubi mnoha projevů naší odcizenosti, je dnes nejpalčivější otázkou v podobě naléhající ekologické hrozby a uvědomění, že přehlížením hranic, které nám klade naše příslušnost k celku, se stáváme nebezpečnými sobě samým a celé Zemi.

Vědecký holismus tvrdí, že chování systému není možné předpovídat, neboť chování jednotlivých částí podléhá překvapivým změnám zapříčiněným drobnými událostmi uvnitř celku, které celek proměňují. Vrací se s ním tedy vize světa i vesmíru složeného z organismů či celků, jejichž části nejen že běhají ve svých drahách podle na nich nezávislých fyzických zákonitostí, ale zároveň neustále společně vytvářejí celek, který je jimi ovlivňován a zpětně ovlivňuje je.

Tak se v lékařství, fyzice, meteorologii, kybernetice, ekonomii, antropologii, sociálních vědách, psychologii, vývojových teoriích všech oborů a samozřejmě v ekologii vedou diskuse, které stále častěji reflektují, že naše představa o odtržení individua od vzájemné provázanosti celé společnosti je velmi iluzorní stejně jako představa současného lékařství o odtržení fyzické a psychické složky člověka, naše pedagogika zaměřená na soutěživost proměňuje děti v automaty se stále mizící schopností představit si a svobodně zvažovat smysl získaných informací, neboť atrofuje jejich smysl pro tvar, celistvost, metaforu, která byla v minulých kulturách jejich nositelem. Neviditelné pojivo celku mizí a věci i lidé se zjevují ve své vytrženosti jednotlivých kousků puzzle, neschopných najít své místo v obrazu.

Nepřítomnost celku v naší představě světa paradoxně podetíná i hodnotu, jež se na první pohled jeví být jejím největším výdobytkem — pocit důstojnosti jedince a lidské individuality.