Pisatel Skutků apoštolských Lukáš si dává na popisu setkání apoštola Petra s Korneliem velmi záležet. Podobně jako tomu bylo u rozhodnutí apoštola Pavla začít zvěstovat evangelium v Evropě, jde totiž i zde o nesmírně důležitý skutek - tentokrát apoštola Petra, ale také Kornélia - který posunuje směr církve takovým směrem, který se - lidsky viděno — dal těžko předpokládat a byl skutečně něčím božím, něčím, co přesahovalo běžné modely lidského chování. Směrem k universalitě napříč rozdílům náboženským, kulturním i rasovým.

Proto Lukáš nejprve celou příhodu barvitě se všemi podrobnostmi v desáté kapitole svých Skutků apoštolských popíše: Kornelius, sice slušný člověk, přitom však důstojník nenáviděné římské okupační armády se rozhodne pozvat do svého domu židovského rybáře, apoštola Petra.

To, že je to Lukášem líčeno jako vidění, ve kterém to boží anděl Kornéliovi přikáže, chce zdůraznit: nejde o lidskou svévoli, nebyl to jen Korneliův rozmar, v tom rozhodnutí má prsty samotný Hospodin! Byla to Boží vůle!

Petr má ve stejný čas také vidění, opět je u toho tedy Hospodin, a v tom vidění je Petrovi zjeveno, že už nemusí dodržovat židovské předpisy týkající se košer jídla. Pak jde Petr ke Korneliovi a tam, považte, v pohanském důstojnickém sídle dojde k zásahu Ducha svatého a Petr vojáka Kornélia i všechny v jeho domě pokřtí. To všechno je barvitě vylíčeno v desáté kapitole.

V jedenácté kapitole Skutků pak ještě Lukáš pro zdůraznění tohoto převratného činu nechá všechno znovu shrnout samotným Petrem. Petr tu událost líčí svým apoštolským kolegům v Jeruzalémě, když ti mu vyčítají, co že to provedl za nehoráznou věc — setkal se s neobřezanci a dokonce s nimi jedl! A ono to bylo skutečně něco nehorázného, či alespoň nevídaného.

Ti dva totiž, Petr a Kornélius, představují v příběhu vědomě dva naprosto protikladné světy. Jeden z nich je představitel židovství a k tomu ještě stoupenec nového, náboženského hnutí, nazvaného později křesťanství, ten druhý, Kornélius, je římský občan, představitel antické společnosti a kultury, k tomu voják z povolání, poměrně vysoký důstojník, okupant. Role obou mužů stojí proti sobě zřetelně, výraznější protiklady hned tak nenajdeme. Lukáš záměrně vyostřuje své vyprávění tak, aby jejich setkání opravdu udeřilo do očí.

Bylo to cosi nehorázného a je to pro mnohé lidi nehorázné dodnes, přes dva tisíce let, které nás od toho vyprávění dělí. Dva tisíce let se mohli lidé nechávat tím příběhem ovlivňovat, vychovávat k toleranci, bratrství - napříč rasami, kulturami, barvou pleti, způsobem stolování, hygieny atd, atd — dva tisíce let - a jsme přitom stále jako na začátku.

Žijeme stále v rozděleném světě, rozděleném nejen na dvě skupiny, ale na mnoho segmentů podle nejrůznějších hledisek. Východ a západ, bohatý sever a chudý jih, národy, rasy a barvy pleti, židé, křesťané, muslimové a další náboženství, národnostní skupiny, zájmové a politické strany, levice, pravice.

A přitom ať chceme, či nikoli, žijeme všichni v multikulturním světě a měli bychom dělat vše pro to, abychom spolu navzájem uměli žít. Abychom se uměli snášet. Snášejte se v lásce, říká apoštol Pavel. A přitom vidíme souboj, zápas, konkurenci na všech frontách. A náboženství v tom tvoří od pradávna ty nejméně prostupné hraniční čáry.

V případě Petra a Kornélia bylo bariér hned několik: kultura, národnost, dílem i jazyk stály vedle náboženství a umocňovaly jeho rozdělující sílu, jak se děje ve všech náboženských konfliktech. A samozřejmě se tyto bariéry týkají nejen oněch dvou mužů, nýbrž celé společnosti; i do našeho příběhu Lukáš pozval skupiny jakýchsi „statistů“, kteří mají úkol ukázat, že se děj netýká jen těch dvou: Kornélius má kolem sebe rodinu a přátele, Petr má kolem sebe skupinu nedávno uvěřivších křesťanů z města Joppe.

Lukášův příběh ze Skutků apoštolských o Petrovi a Kornéliovi ukazuje zcela určitým směrem, který je jasný od počátku: má se smířit nesmiřitelné. V hymnu z Epištoly Efezským se to vyhlašuje přímo jako programové prohlášení křesťanské víry: V Kristu je náš mír, od dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, jež rozděluje a působí svár. V něm smíme všichni v jednotě Ducha stanout před Otcem.

To je specifikum biblického křesťanství: Bůh je smiřující láska, bořící hradby mezi lidmi. Obrazem Boží lásky je Ježíš Kristus. Je obrazem jak Boží lásky bez hranic, tak i odpuštění, přijetí všech. Jestli někdy v dějinách přineslo křesťanství nové hranice mezi lidmi, byl to jeho hřích. Jestli někdy přineslo křesťanství napětí dokonce mezi křesťany navzájem, byl to arcihřích.

Petr v té desáté kapitole Skutků v domě Korneliově říká důležitá slova: Bůh mi ukázal, abych si o žádném člověku nemyslel, že styk s ním je něco špatného. Nyní skutečně vidím, že Bůh nikomu nestraní, ale že v každém národě je mu milý ten, kdo činí, co je spravedlivé. Bůh nikomu nenadržuje, Bůh nevytváří, ale odstraňuje hranice. Jedinou hranici, kterou Bůh tvoří, je hranice mezi dobrým a zlým.

A když kdokoli, počínaje norským fanatikem Breivikem, který ve jménu křesťanství vraždil norské děti tříštivými střelami a konče našimi českými ultrakonzervativci, kteří hlásají stejné rasové a nenávistné, rozdělující myšlenky, ve jménu kterých on vraždil, a kteří si získávají v naší politické scéně čím dál silnější pozice; když kdokoli začne hlásat rozdělení, xenofobii a nenávist, je stoupencem ďábla a ne Hospodina. A pokud se zaštiťuje Bohem a křesťanskými konzervativními tradicemi, tím hůř pro něj i pro jeho okolí!

Na počátku třetího tisíciletí stojíme ve světě, který prostě je mnohotvárný, či módním slovem: je multikulturní, ať se nám to líbí nebo ne, s mnoha problémy, které z toho vyvěrají. Náboženské, rasové, ekonomické problémy se zdají být tak složité, že to mnohé vede k touze po návratu do přesně vymezených, ohraničených totalitních systémů, které slibují svými údernými hesly jednoduchá řešení a zdánlivě srozumitelnější svět.

Ostatně není to poprvé. V roce 1934 napsal Karel Čapek, když varoval před nebezpečím nacismu: A neříkejme si, jaképak strachy u nás! Nechte to být, hrozí nám to zvenčí a je to nalomeno i u nás a v nás; pod tlakem doby to může praskat hlouběji. Připočtěte k tomu obecný stav ducha: nedůvěru, stísněnost a zklamání; dnes by mohl lidem zvrtačit hlavy kdejaký politický primitiv nebo kejklíř, který by jim přinášel zdánlivé jistoty nebo davovou sugesci naděje. Lidé chtějí věřit, chtějí doufat a naslouchat šarlatánům; chtějí nalézt jistotu, jež není v nich. Je to chaos, který lze rozdmýchat kdekterým heslem; ale je to také chaos, ve kterém lze hledat půdu pod nohama. Najít ji, to by už také znamenalo najít sebe sama a sejít se na ní s druhými."

A právě my křesťané máme tu pevnou půdu pod nohama nacházet a nabízet světu, druhým lidem. Kdo jiný to má dělat, než my, když nás k tomu Bible vyzývá. Kdo jiný než my by měl ukazovat k tomu, co nás všechny spojuje a na čem smíme společně stavět. Právě my křesťané musíme připomínat, že ekumena - oikumené, znamená jeden dům, jeden svět s jedním Hospodářem, Hospodinem. A není to svět a dům převážně křesťanský. Naopak - žije v něm mnohem více našich bratří a sester hinduistů, muslimů, budhistů, židů…

Co je nám všem v tom rozděleném světě společné, je však víra v osobního Boha nebo alespoň v neosobní princip něčeho, někoho nad námi - jakási konstanta naší lidské existence. Jak říkal Carl Gustav Jung, slavný psycholog a psychiatr: Idea mravního zákona a idea Božství patří k nevykořenitelnému vlastnictví lidské duše.

Na konci našeho příběhu byl Kornélius pokřtěn se všemi, kteří patřili do jeho domu. I pohanům je dán dar Ducha svatého. Kornélius je křtem „oddělen“ od druhých, ale nikoli aby se na nepokřtěné povyšoval, vytvářel nové hranice, nýbrž je oddělen k úkolu, aby nesl Boží smíření opravdu všemu stvoření. Křest je znamením nikoli oddělování, nýbrž spojování. Pokřtěný dostává od Boha úkol spojovat rozdělený svět. Spojovat jediným fungujícím způsobem: láskou, která nevychází jen z něho, láskou darovanou samotným Hospodinem.

To je úkol křesťanství, církve, to je úkol každého pokřtěného, to je úkol každého z nás.