Postava školního psychologa se do veřejného povědomí začíná zapisovat jako hlavní, prvotní instance, která by měla řešit problémy žáků a studentů s duševním zdravím a pomáhat předcházet jejich vzniku. Kompetence dobrého školního psychologa má dle odborníků spočívat v tom, že dítě s duševními obtížemi rozpozná, dokáže s ním zapříst rozhovor, zmapuje, co ho trápí, odkáže ho na vhodné služby, poskytne krizovou intervenci či doporučí optimální terapeutický přístup.

Dále může poskytnout učitelům návod, jak k takovému žákovi přistupovat a snižovat stres ve školním prostředí. Proto se jeho přítomnost ve školách považuje za důležitý krok k tomu, aby se krajně neuspokojivá duševní pohoda dětí a mladistvých v českých školách začala zlepšovat.

Školní psychologové ale zatím působí pouze na minimu českých škol. Nedostatečné prostředky na zřizování pracovních pozic školních psychologů jsou přitom zřejmě už menším problémem než nedostatečné počty kvalifikovaných uchazečů. Jedná se o situaci, která nemá jednoduché ani rychlé řešení. Navíc, jak upozorňují mnozí experti, ani zřízení funkce školního psychologa není všespásné — je třeba, aby je provázely další kroky.

Školní psycholog. Proč je vůbec potřeba

Barbora Pšenicová z občanské organizace Nevypusť duši, která se tématu duševního zdraví ve školách systematicky věnuje, spatřuje důležitost zavádění funkce školních psychologů v tom, že žáci hledají při svých případných problémech podporu převážně ve svém blízkém okolí — tedy samozřejmě i ve škole, kde tráví podstatnou část svého času. To ostatně vyplynulo i z průzkumu, který pro organizaci Nevypusť duši prováděla agentura g82. V něm šestapadesát procent dotázaných mladých lidí mezi dvanácti a devatenácti lety uvedlo, že kdyby konzultace s psychologem byla poskytovaná ve škole, využívalo by jí více studentů.

„Psycholog přitom představuje oporu i pro ostatní podpůrné pracovníky ve škole: dítě nemusí přijít rovnou přímo za ním, ale člen pedagogického sboru, na nějž se dítě obrátí, potom může svoji reakci s psychologem konzultovat,“ dodává Barbora Pšenicová z organizace Nevypusť duši. Organizace Nevypusť duši mimo jiné pořádá workshopy, na nichž pomáhá školám nastavit vnitřní mechanismy systému podpory duševní pohody žáků.

Ředitelka občanské organizace Society for All Lenka Felcmanová má za to, že přítomnost školního psychologa ve škole sama o sobě dostatečná zpravidla není. „Musí jít v ruku v ruce s tím, že se s dětmi ve výuce mluví o hledání pomoci jako o něčem běžném a normálním. Je třeba vzdělávat je v emočních dovednostech, poučit je o tom, co se bude dít, když o pomoc požádají, jak se bude nakládat s informacemi, které přitom poskytnou… Protože samo požádání o pomoc může být poměrně náročný krok,“ říká Felcmanová.

To odpovídá i citovanému průzkumu organizace Nevypusť duši. Část dotázaných mladých lidí vyjadřovala obavy, zda v případě návštěvy školního psychologa bude zachována diskrétnost, zda informace, které o sobě během sezení s psychologem vyjeví, nebude možno zneužít, případně zda bude zaručena jejich anonymita.

„Je také třeba, aby psycholog chodil i do hodin, potkával se s žáky a studenty neformálně, zapojoval se do organizování akcí s učiteli… Aby ho neznali jenom jako jmenovku na dveřích a měli k němu důvěru. To dnes ovšem často znemožňuje výše úvazku,“ říká Felcmanová. Pokud ovšem vůbec mají ve škole to štěstí, že tam psycholog působí…

Jeden psycholog na dva tisíce až deset tisíc žáků

Dle posledních dostupných dat České školní inspekce v roce 2022 v některých krajích evidovali zhruba jeden úvazek školního psychologa na deset tisíc žáků. Jinde byla situace lepší, ale i v krajích s největším počtem školních psychologů se jedná pouze zhruba o jeden úvazek na dva tisíce žáků.

Podle výzkumu organizací STEM a PAQ Research pak školní podpůrné pozice, ať už jde o psychologa či sociálního pedagoga, chyběla v roce 2023 na třech čtvrtinách středních či větších základních škol. Pozice chyběla také na devíti z deseti menších základních škol.

V dostupnosti školních psychologů se projevují výrazné rozdíly i mezi kraji a regiony. Nejlépe jsou na tom z hlediska dostupnosti školních psychologů Jihomoravský kraj, Zlínský kraj a Olomoucký kraj, naopak nejhůře severozápad Čech, tedy Ústecký, Karlovarský a Plzeňský kraj, a také Vysočina.

Horší situace je také na takzvaných vnitřních periferiích: k nim patří například prstenec při hranicích Středočeského kraje, Svitavsko nebo Vyškovsko a Kroměřížsko. Nesoustředí se na ně přitom taková pozornost jako na postindustriální sever Čech a Moravskoslezský kraj, přestože charakter vnitřních periferií je velmi podobný.

O vnitřních periferiích či bývalých Sudetech se více mluví vždy především v době voleb, kdy vyvstanou na mapě jako enklávy zvýšené volební podpory antisystémových či populistických kandidátů. „Často panuje představa, že ve znevýhodněných regionech je třeba především postavit dálnice a zalít to tam betonem, ale to nestačí, nejdůležitější je pozvednout v daných oblastech školství. Zároveň bychom financování regionů měli nastavit nikoliv podle počtu obyvatel, ale dle socioekonomické struktury obyvatelstva,“ upozorňuje politolog Jakub Lysek z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Rozdíly se projevují nejenom mezi regiony, ale i mezi jednotlivými typy škol. „Především osmiletá gymnázia jsou školy velmi zaměřené na výkon, na druhou stranu tam poradenské pracovníky alespoň mají. Úplně se naopak zapomíná na odborná učiliště,“ říká Kateřina Lánská z organizace EDUin, která se stavem českého školství systematicky zabývá.

Chybí školní psychologové i podpůrné týmy. Finance už nejsou hlavní problém

„České školství je sice v řadě aspektů mezinárodně konkurenceschopné, ale z hlediska well-beingu (péče o duševní pohodu žáků a studentů) je na tom velmi bídně. Většina západních vyspělých zemí je na tom z hlediska přítomnosti podpůrných pozic ve školství, jako jsou psychologové, speciální pedagogové, sociální pedagogové, mnohem lépe,“ říká programový ředitel občanské organizace EDUin Miroslav Hřebecký. Zatímco psychologové se věnují především terapeutické péči psychologického rázu, sociální pedagogové řeší problémy s duševním zdravím v návaznosti na domácí prostředí, rodinu či socioekonomické zázemí žáků.

Za velmi důležitý a bohužel v českém školství zatím nedostatečně naplněný aspekt duševního zdraví žáků a studentů považuje dostupnost školních psychologů také vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. „Pracoviště školních psychologů a sociálních pedagogů je třeba rozvíjet tak, aby měly nějaký jednotný standard. Je zapotřebí, aby tito odborníci dokázali vést i učitele k dovednosti rozpoznat dítě nacházející se v nějakých traumatických podmínkách. Aby sami sebe uměli vnímat jako nástroj prevence a detekce ohrožených dětí,“ popisuje optimální podobu role školního psychologa.

Problém se získáváním školních psychologů už dnes přitom podle všeho netkví primárně ve financování jako ještě před několika lety: finance na školních psychology a sociální pedagogy se daří získávat skrze evropské fondy, což vyjednal v roce 2022 tehdejší ministr školství Petr Gazdík (STAN). Ministerstvo školství nyní také pracuje na novele, která má finance na školní psychology zakotvit systémově tak, aby školy měly v závislosti na své velikosti prostředky na zřízení takovéto pracovní pozice garantované.

V některých krajích či obcích v rámci svých středních škol dnes situaci řeší injekcí přímo z rozpočtu zřizovatele. „Z krajského rozpočtu hradíme třináct milionů na odborné pozice školních psychologů a speciálních pedagogů, nejsme tedy jako jinde závislí na evropských penězích, které v tomto nejsou dostatečné. Doufám, že situaci ministerstvo školství brzy vyřeší, protože dosud jde o nesystémové řešení bez dlouhodobé perspektivy,“ řekl Deníku Referendum radní pro školství Moravskoslezského kraje Stanislav Folwarczny (ODS).

„Od ředitelů našich krajských středních škol vím, že žáci o služby psychologů mají zájem, až jsou z toho někdy překvapení, jak moc. Když jsem působil sám jako ředitel základní školy, problémů tolik nebylo. Od ředitelů slýchám, že sociální interakce žáků se velice mění, už nejsou ani potřeba dozory na chodbách, aby děti nezlobily, protože jsou všechny na mobilech. Sebepoškozování, uzavírání se do sebe, to vše je častější,“ líčí Folwarczny, někdejší učitel tělesné výchovy a ředitel jedné ze základních škol v Českém Těšíně, co kraj přivedlo k tomu, aby vyčleňoval na školní psychology zvláštní peníze z rozpočtu.

Výhled dostupných finančních prostředků však neřeší problémy s nedostatkem kvalifikovaných psychologů. „Základním problémem dnes už je to, že na trhu práce dostupní psychologové nejsou. Máme limitované kapacity vysokoškolských oborů psychologie, a když už je vystudujete, tak se vám to za tabulkové platy ve školství příliš nevyplatí dělat: mnohem spíše si zřídíte soukromou praxi nebo jdete dělat firemní psychology,“ argumentuje odborník na vzdělávací politiku Miroslav Hřebecký z EDUin.

Psycholožkou na střední škole v Havířově

Terezie Slívová působí jako psycholožka na Obchodní akademii a střední hotelové škole ve slezském Havířově. V rámci své práce poskytuje studentům konzultace a poradenství v problémech, ať už jde o potíže v rodině, ve škole či — stále častější — kyberšikanu a sebepoškozování. A to už čtyři roky, tedy shodou okolností přibližně od nástupu covidové pandemie, dvě hodiny každý týden. Činnost přitom vykonává při své hlavní práci učitelky českého jazyka a dějepisu.

Přítomnost psychologa na škole sama pokládá za velmi důležitou. „Pozice psychologa je důležitá v rámci adaptací třídních kolektivů, vztahů mezi žáky a učiteli, stmelování kolektivů. Spousta dětí po covidu trpí duševními poruchami, sebepoškozují se v opravdu velké míře, prakticky v každé třídě se najde někdo, kdo tím problémem trpí. Školní psycholog by to měl podchycovat: a každá škola by ho měla mít,“ líčí Slívová svoje dosavadní zkušeností z praxe.

Když s poradenstvím na škole začínala, mezi studenty se to rychle rozkřiklo. Podle psycholožky návštěvy dětí přicházejí ve vlnách, krátkodobých i dlouhodobých. Největší dlouhodobá vlna přišla po lockdownu, kdy někteří studenti měli strach se do školy vůbec vrátit, báli se toho, že budou muset hovořit před celou třídou, na což doma za monitorem nebyli zvyklí.

Krátkodobé vlny pak přicházejí nejčastěji po letních či vánočních prázdninách, kdy mají studenti problémy s návratem a adaptací. „V těchto chvílích počet hodin týdně pro poradenství navyšuji, protože dvě hodiny nestačí,“ říká pedagožka z Moravskoslezského kraje.

I ona ví, že je ve svém rozhodnutí působit i jako školní psycholožka spíše výjimkou. „Práci školní psycholožky jsem vzala, protože jsem chtěla pomoct, ne s vyhlídkou na výdělek. Moji spolužáci z psychologie na vysoké školy si raději otevírají soukromou praxi nebo jdou na klinickou psychologii, kde si přijdou na jiné peníze. Rozprchli se po celé zemi, ale školního psychologa z nich dělá málokdo,“ potvrzuje slova dalších expertů.

Žádné rychlé řešení, ministrovo mlčení

Podle profesora pedagogické psychologie a exministra školství Stanislava Štecha je sice o obor psychologie mimořádný zájem, už méně studentů si však vybere jako specializaci školní psychologii. „Akreditované studijní programy psychologie jsou koncipovány obecně, a proto obsahují všechny možnosti specializace: například ke klinické, poradenské, pracovní, rodinné psychologii. To, že budeme mít jako možnou specializaci školní psychologii, ještě neznamená, že pro ni získáme odpovídající počet studujících a že ti si nevyberou jiné zaměření,“ říká Štech.

„Magisterské studium psychologie má u nás ročně kolem tří stovek absolventů všeho možného zaměření, přitom školy by uživily dalších patnáct set absolventů,“ potvrzuje i on problém nízkých kapacit. Naproti tomu náměstek pro školství v Moravskoslezském kraji Stanislav Folwarczny (ODS) nedostatek psychologů za tak zásadní komplikací nepokládá: „Schopný ředitel si psychologa najde, přes známosti, alespoň na částečný úvazek. Není to jednoduchá věc, psychologů je málo, ale jde to. Nakonec, kteří pracovníci dnes v České republice nechybí?“ ptá se řečnicky.

Možná se v jejich odlišných náhledech odrážejí rozdílné situace v jednotlivých oblastech. V Moravskoslezském kraji může být situace pro ředitele, kteří potřebují najít do své školy psychologa, snazší než jinde díky tomu, že Ostrava je velkou městskou aglomerací a třetím největším městem v zemi. Ostravská univerzita je nadto jednou ze čtyř vysokých škol v České republice, kde lze psychologii studovat.

Obory psychologie má dále ještě pražská Univerzita Karlova, brněnská Masarykova univerzita a olomoucká Univerzita Palackého. Menší kraje, jako je Vysočina, jejímž krajským městem je ani ne pětapadesátitisícová Jihlava, tak mají problém s nedostatkem psychologů výraznější.

Také data České školní inspekce potvrzují, že největší podíl školních psychologů je právě v Praze a na Moravě, kde se nacházejí klíčová univerzitní centra. Naopak k těm vůbec nejslabším krajům v dostupnosti školních psychologů patří právě Vysočina.

„U nás je situace ještě horší proto, že k výkonu profese psychologa je třeba mít magisterské vzdělání, a náš kraj má počet lidí s vystudovanou vysokou školou menší, protože mladí lidé, kteří odcházejí odtud studovat do větších měst, jako Praha, Brno nebo Olomouc, tam často už zůstávají. Máme tak řadu škol, které psychologa opakovaně hledají, ale nemohou ho najít,“ říká radní pro školství Kraje Vysočina Jan Břížďala (Piráti).

Podle Stanislava Štecha je nedostatek psychologů důsledkem toho, že poptávka po nich ve školách i obecně prudce vzrostla až v posledních letech, kdy téma duševního zdraví více vystoupilo do popředí. „O psychologii jako obor je mimořádný zájem. U nás na Pedagogické fakultě UK máme každý rok kolem tisícovky zájemců o bakalářské studium, bereme jich přitom maximálně padesát. Na magisterské studium bereme maximálně třicet uchazečů, ač zájemců o něj míváme až 180,“ popisuje Štech.

Takové kapacity přitom dlouho stačily, protože dramatičtější poptávka po školních psycholozích nastala až v posledních pěti letech, nejsilněji po covidové pandemii. Skokové a rychlé navýšení, po němž se volá, přitom podle Štecha není prakticky reálné.

„Příprava budoucích psychologů se dá přirovnat ke klinické přípravě lékařů: kapacity nejsou dané jenom tím, zda se vejde více lidí do posluchárny, ale musíme zajistit výcviky, praxe ve všech možných institucích. Proto nejde jednoduše schválit, že zvýšíme kapacity oboru a ze dne na den to udělat,“ říká exministr školství.

Nedořešená navíc je i otázka financování, poněvadž dnes stát nedokáže důstojně zaplatit ani už působící pedagogy, natožpak další pracovníky ve školství. A nedostatečně finančně ohodnocení jsou i vysokoškolští pedagogové připravující psychology.

„I kdybychom navýšili kapacity oboru na vysokých školách, stále nemáme jistotu, že absolventi zamíří do škol. To bychom museli spustit nějaká další motivační opatření, například podpůrná stipendia pro psychology, kteří se rozhodnou jít do škol působit,“ říká Štech. Jakýkoli plán směřující ke zvýšení počtu školních psychologů by podle něj musel obsahovat i řešení neudržitelné personální situace ve speciálně-pedagogických poradnách, kam obvykle magisterští absolventi před příchodem do „ostrého provozu“ ve škole chodí na roční praxi pod supervizí.

Na to, jak hodlají řešit zcela nedostatečné počty psychologů v českých školách, i na to, jak hodlají motivovat absolventy psychologie k práci ve školách namísto v soukromém sektoru, jsme se chtěli zeptat také ministra školství Mikuláše Beka (STAN) či jeho náměstka Jiřího Nantla (ODS). Přes původní přísliby a přes naše opakované urgence nám však rozhovor ani jeden z nich rozhovor neposkytl.

Text vychází za finanční podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.