Loňské jaro zůstali mnozí uchazeči o středoškolské studium s překvapením stát před školami, na kterých by rádi studovali. Kapacita oborů všeobecného vzdělávání se totiž v předchozích letech prakticky nenavyšovala, a tak zejména ve větších městech s největším přetlakem zájemců nemusely pro úspěch stačit ani dobré známky a zvládnuté jednotné přijímací zkoušky. Televizní obrazovky a tištěná i elektronická média plnily snímky front rodičů a žáků před středními školami, na kterých se objevila volná místa.

Ministerstvo školství následně představilo dlouhodobý záměr, v němž kraje nabádá, aby do roku 2027 navýšily nabídku všeobecného vzdělávání. Některé kraje se však odmítají ministerskými plány řídit. Tvrdí, že tak činí kvůli poptávce zaměstnavatelů po technicky vzdělaných absolventech. Současně ministerstvo představilo nový, elektronický systém přihlášek na střední školy, který by měl být přehlednější a rychlejší.

O problémech s kapacitou škol, jejich řešení či o tom, jak čelí odporu proti rozšiřování kapacity gymnázií, jsme hovořili s radním pro oblast školství Kraje Vysočina Janem Břížďalou z Pirátské strany.

V jaké míře zasáhla Kraj Vysočina loňská a letošní krize týkající se nedostatku míst na středních školách?

I na Vysočině jsme čelili demografickému nárůstu počtu deváťáků. Z analýzy, kterou jsme si nechali zpracovat, nám vyplynulo, že na některých školách je skutečně vyšší zájem o konkrétní obory, a tím pádem je těžší se na ně dostat.

Z toho důvodu jsme navyšovali kapacitu gymnázia v krajském městě Jihlavě. Jihlavský okres patří v rámci kraje mezi ty, kde je podíl přijatých nejnižší, ačkoliv jeho kapacity jsou zcela naplněny. Jediným řešením, jak zvýšit dostupnost, tak bylo otevření nových tříd.

Kromě převisu uchazečů hodnotíme také uplatnitelnost absolventů. Nemá cenu navyšovat kapacity oborů, jejichž absolventi končí na úřadech práce nebo pracují v jiném oboru, než jaký vystudovali. Navyšovali jsme proto kapacity gymnaziálního a všeobecného vzdělávání, současně jsme ale také zřizovali některé zcela nové perspektivní technické obory, jako je energetika na Střední průmyslové škole Třebíč.

Takže jste v loňském krize nezažili podobnou krizi, jaká byla v souvislosti s nedostatečnou kapacitou gymnázií vidět zejména v Praze?

Měli jsme o nižší stovky uchazečů více, ale počítali jsme s tím předem, protože data na základních školách pravidelně sbíráme a pracujeme s tím, že většina deváťáků z Vysočiny nastoupí v kraji i na střední školu.

Pak máme v kraji obory, které jsou v kontextu České republiky unikátní, a proto mají celorepublikovou spádovost. To je příklad Střední uměleckoprůmyslové školy Jihlava-Helenín nebo oborů jako umělecké kovářství a kamenosochařství ve Světlé nad Sázavou.

Tím, že jsme zřizovali nové obory a navyšovali kapacity nejvíce poptávaných, jsme na větší nápor byli připraveni, ale předpokládalo to sofistikovanou práci s daty a sledování demografického vývoje v jednotlivých okresech.

Zažíváte nějaké tlaky, abyste kapacity všeobecných středních škol nenavyšovali?

Nijak zásadní. Když jsem se ptal ředitele jihlavského gymnázia, zda jsou všichni jeho učitelé srozuměni s navýšením kapacity, dostal jsem zpětnou vazbu, že navyšování bylo široce kvitováno — nepochybně i proto, že s rozšiřováním kapacit se pojí i krajská podpora investičních záměrů školy.

A to přesto, že u nás mnohdy bohužel přetrvává představa, že gymnázium je a má být výběrová škola pro vysoce talentované. Což je opačné pojetí než všude v zahraničí, kde primárně nabízejí všeobecné vzdělávání s až pozdější profilací absolventů. Proti se překvapivě nestavěli ani ředitelé odborných škol, kteří se přitom mohou racionálně obávat úbytku zájemců.

Negativní hlasy přicházely primárně ze strany laické veřejnosti a obvykle se vzhlížely v minulosti. To je zvláštní paradox, protože by například nikdo nechtěl, aby ve zdravotnictví byly postupy stejné jako v osmdesátých letech minulého století.

Zástupci firem pak byli spíše proti. Argumentovali, že není vhodné podporovat všeobecné vzdělávání, jehož absolventi odejdou z kraje pryč na vysokou školu, zatímco tu máme spoustu dílen, kde nemá kdo pracovat.

Pokud chcete zřídit novou střední školu nebo rozšířit kapacity stávajících, co to obnáší? Konzultujete rozhodnutí se zástupci průmyslu a zemědělství jako v jiných krajích, jak o tom svědčí jejich strategické dokumenty?

Strategické dokumenty každého kraje schvaluje krajské zastupitelstvo, jakkoliv musí splňovat podmínky celostátní strategie rozvoje vzdělávací politiky.

Proces zápisu nového oboru se liší podle toho, jestli se pouze navyšuje kapacita daného oboru, nebo vzniká nově. Žádost o navýšení kapacity musí dle správního řádu podat ředitel školy a doložit personální, prostorové a materiální i finanční zabezpečení. V tom případě rozšíření kapacity schvaluje kraj.

Jiná situace je v případě zápisu nového oboru. K žádosti ředitele školy poskytuje zřizovatel stanovisko a rozhoduje pak ministerstvo školství.

Jakou máte zatím zkušenost se systémem elektronických přihlášek na střední školy?

Systém se částečně zpřehlednil a odpadl díl administrativy, především na straně škol. Byť i tam pouze omezeně, protože ředitelé škol se musí nadále řídit správním řádem, tudíž musí z digitalizovaného systému veškeré žádosti včetně příloh evidovat ve vlastní spisové službě, kde ale dosud neexistuje možnost elektronického převodu dat. Takže ve výsledku se údaje z jednotlivých přihlášek, kterých je o třetinu více, zkrátka přepisují ručně. Ředitel jedné z našich škol mi spočítal, že nad tím strávili dvacet devět hodin čistého času.

Kraj jako zřizovatel neměl téměř žádné informace, kolik se kam hlásí žáků, protože mezi státními systémy a krajem není žádná provázanost. V minulosti to probíhalo tak, že zaměstnanci krajského úřadu rozesílali do jednotlivých středních škol excelovou tabulku, kam nám měli tamní sekretáři vyplnit počty přihlášek. Na jejich základě jsme si dělali analýzy a konstruovali představu o poptávce jednotlivých oborů, abychom tomu potom přizpůsobili kapacity. Jsme tak odkázaní na data České školní inspekce, která jsou naštěstí přehledná a digitalizovaná.

Když jsme tu měli nedávno delegaci pedagogů z Estonska a ptali jsme se jich, kdy se u nich zavedl systém elektronických přihlášek na střední školy, tak se na nás dívali, zda jsme se nezbláznili, protože oni nic jiného, než je elektronický systém, ani nezažili. Když jsme jim vysvětlili, že tu do loňska fungoval model papírových zápisových lístků, měli pocit, jako by se vrátili někam do pravěku.

Kdo může za krizi týkající se nedostatečných kapacit středních škol? Jsou to v uplynulé dekádě krajské reprezentace, vždyť kraje jsou zřizovatelem veřejných středních škol?

Školský zákon jednoznačně říká, že odpovědností krajů je zajišťovat dostatečné kapacity ve středním školství. Krize byla spojená s tím, že řada úřadů neumí efektivně pracovat s daty a vyhodnocovat je, i když je má k dispozici. Když jsem před třemi lety přišel na krajský úřad jako nově zvolený radní a chtěl jsem vidět data, dostal jsem pouze tabulky a nikdo mi nebyl schopen říct, jak se s daty pracuje a zda se k nim přistupuje komplexně.

Podařilo se nám ale postupně začít tvořit datasety, které zpřístupňujeme veřejně na webu kraje a která nám umožňují si například srovnat, jak se počet přihlášek na konkrétní obory i školy vyvíjel v posledních letech.

Mimochodem, ještě mnohem větší problém je u základních a mateřských škol, které zřizují obce. V momentě, kdy máme v České republice 6200 obcí, mnohé z nich mají obecní úřad s minimem zaměstnanců a ještě třeba s neuvolněným starostou a v jejich případě je zkrátka nemyslitelné, aby v takových podmínkách mohli erudovaně pracovat s demografickými daty. Proto také náměstek ministra školství Jiří Nantl (ODS) navrhuje, aby celou vzdělávací soustavu už od mateřských škol měly v gesci kraje.

I na celostátní úrovni ale existovaly tlaky, aby se nenavyšovala kapacita gymnázií, a naopak se podporovalo především technické a učební vzdělávání. Tento trend vrcholil v čase působení ministra školství Marcela Chládka ve vládě Bohuslava Sobotky.

Je třeba se na to dívat v dobovém kontextu, protože když byl Marcel Chládek ministrem školství, většina krajských radních či náměstků pro školství napříč celou Českou republikou byli sociální demokraté, někde dokonce zemanovci. A tehdejší doménou ČSSD bylo prosazování učebních oborů a řemeslného vzdělávání.

Navíc ministr školství mi může říkat, jaké by si přál, abychom v kraji zřizovali obory. Může na mě neformálně tlačit, ale politická odpovědnost je ve výsledku na mně. Proto dnes vidíme kraje — jako třeba Moravskoslezský —, které odmítají navyšovat kapacity všeobecného vzdělávání s tím, že jim pořád chybí třeba klempíři. A to zcela navzdory tomu, že ministerstvo školství ve svém dlouhodobém záměru ukládá navyšování kapacit všeobecných oborů, zejména gymnázií.

I když se scházíme v rámci Asociace krajů, je znát, že Českou republiku tvoří de facto čtrnáct samostatných soustav středního školství.

Přístup politiků i v rámci jednotlivých stran je navíc velmi různý. Například ve zmíněném Moravskoslezském kraji je náměstkem pro školství Stanislav Folwarczny (ODS), v Libereckém pak Jiří Čeřovský (ODS). Oba jsou ze stejné politické strany jako zmíněný náměstek ministra Nantl, ale jejich náhled na vzdělávací politiku je rapidně odlišný a náměstci politiku ministerstva bojkotují.

Dělení neprobíhá ani na ose celostátní koalice a opozice, třeba v Ústeckém kraji je radní pro školství Jindra Zalabáková (ANO), která má naopak v rámci školství velmi progresivní názory a podporuje zřízení nových lyceí.

Není tedy česká politika středních škol příliš decentralizovaná a ministerstvo nemůže s tím, co se děje v regionech, prakticky nic dělat?

Podle mě je mnohem zásadnější problém v případě základních a mateřských škol. Problémem českého středního školství — spíše než decentralizace — je, co se od něj všeobecně očekává. Příprava na zaměstnání totiž není primárně úlohou středního školství, ale spíše školství vyššího odborného nebo vysokého, případně rekvalifikací.

Střední školství má podle zákona studenty připravit na občanský život a být určitým průvodcem při volbě profesního života. Představa, že někdo v patnácti nastoupí do učení na instalatéra a pak bude od osmnácti do konce života pracovat jako instalatér, je úplně mylná.

Asociace krajů jako celek dříve platila za organizaci, která se pomocí různých bariér v českém školství — jako byly jednotné přijímací zkoušky nebo povinná maturita z matematiky — snažila nahnat více studentů na učební obory. Myslíte, že tento trend v rámci krajů přetrvává, nebo se to mění?

I Kraj Vysočina měl v předchozím volebním období — s cílem naplnit prázdné učňáky — stipendijní systém pro všechny, kdo jdou na učební obor, nemají kázeňské problémy a na vysvědčení mají nejhůře alespoň čtyřky.

Podle mě to nebyl příliš dobrý systém, protože sázel na socioekonomické zázemí uchazečů. Ačkoliv by dotyčný mohl mít vyšší ambice, byl tlačen do toho jít se vyučit, protože bude dostávat patnáct tisíc ročně stipendium a každá koruna se hodí. Bohužel, v některých krajích podobný systém stále funguje.

Na Vysočině jsme to vyřešili tak, že částku původně vyhrazenou na tato stipendia jsme rozpočítali mezi všechny střední školy v kraji bez ohledu na obor a jednotlivým ředitelům dali možnost je využít dle uvážení: ať už na podpůrná stipendia nebo nákup nových učebních pomůcek. Nesetkalo se to s úplnou libostí zástupců průmyslových firem, kteří v podobných uchazečích, kteří jsou přizpůsobiví a rozhodují je pro ně primárně socioekonomická motivace, vidí tvárnou a levnou pracovní sílu.

Kraj má ale mít vyšší ambice než obstarávat firmám levnou pracovní sílu. Má se především snažit o maximální rozvoj schopností dotyčného žáka, připravit ho na osobní a profesní život a nechat ho samého zvolit si svou kariéru. Ale prosadit takový přístup chce politickou odvahu. Když se dva roky rozkoukáváte a vyhodnocujete data a potom máte rozhodnout, je snadné podlehnout strachu z blížících se voleb a tlaku Agrární komory.

Minulé vedení kraje tedy mělo k pojetí středního školství jakožto výrobny levné pracovní síly blíže?

Vedení průmyslových firem často používá strategii, aby náklady za přípravu jejich zaměstnanců přebíral kraj a střední školy byly inkubátorem jejich pracovní síly. Vzhledem k tomu, že jsou v regionu velkými zaměstnavateli a důležitými hráči na trhu práce, tak může z této silné pozice při jednání s vedením kraje využívat.

Přitom i já, když jsem nedávno jednal se zástupci stavebních firem, tak mi říkali, jak si uvědomili, že ještě spíše než absolvent učebního oboru je pro ně žádanější kriticky myslící kvalifikovaný absolvent technického lycea.

Je pro ně mnohem větším přínosem, protože umí vyhodnotit nejlepší a nejefektivnější varianty. Pokud se rozhodne, že se chce profilovat úžeji, může si kdykoliv dodělat kvalifikační kurz, který pro něj bude přínosnější než nějaký náhodný učební obor, na nějž nastoupí v patnácti.

Je to totiž velmi také o generační bariéře a potřebě jisté edukace, že kvalifikovaní pracovníci jsou pro firmy výhodnější. Dříve bylo bohužel běžné, že kraj nekriticky přistupoval na diktované požadavky průmyslu a průmyslníci pak krajské politiky plácali po ramenou, jak to dělají dobře. Za středoškolskou politiku je a má být ale odpovědný kraj, nemá si nechat nařizovat podmínky od firem.

VOJTĚCH PETRŮ