↗

Organizátoři Betlémské kaple II. do velké míry promarnili vzácnou příležitost poukázat na falešnou hru Fialovy vlády, která má plná ústa vzdělávání, ale její skutečné priority jsou jinde. Foto FB Hodina pravdy

Setkání představitelů českého školství, které se konalo 12. září v Betlémské kapli, se snažilo navázat na první setkání stejných aktérů v Betlémské kapli v roce 2017, jehož výsledkem byl závazek ČSSD razantně zvýšit platy všech pracovníků v regionálním školství během příštích čtyř let.

Ministryně školství Kateřina Valachová prosadila první zásadní navýšení rozpočtu svého rezortu a k plánu ČSSD se v následném volebním boji přihlásily všechny strany napříč politickým spektrem. Ministr Robert Plaga pak v podstatě neměl jinou možnost než ve zvyšování platů pedagogů i nepedagogů pokračovat. Ačkoliv zdaleka neplnil původní plán, nelze popřít, že vzdělávání bylo pro Babišovu vládu stejnou prioritou jako pro tu Sobotkovu. Zároveň však ministr Plaga „zapomněl“ zvyšovat prostředky na vysoké školství a výrazně tak prohloubil podfinancování tohoto segmentu školství.

Nástup Fialovy vlády provázely sliby a deklarace o klíčové roli vzdělávání pro ekonomický růst, které však jsou zcela v rozporu s jejími skutečnými kroky. Z těch je patrná snaha na školství co nejvíce ušetřit. K tomu se přidává neschopnost jakkoliv pohnout s potřebnými systémovými změnami, jako je revize kurikula, redukce středoškolských oborů, rozšiřování kapacit gymnázií a podobně. Za necelé dva roky se navíc ve vedení rezortu vystřídali již tři ministři.

Po dvou letech marného čekání došla trpělivost školským asociacím, vysokoškolským reprezentacím i školským odborům. Svolali proto akci Betlémská kaple II., kterou však pojali dost nešťastně. Na pódium se posadilo osm zástupců školských reprezentací a sociálních partnerů, kteří postupně popsali tristní stav současného financování vzdělávání, zdůraznili jeho zásadní význam pro budoucí prosperitu České republiky a připomněli neplnění vládních slibů.

Jako by dlouhé kolečko řečníků nebylo dost únavné, poslední slovo organizátoři přenechali ministryni pro vědu Heleně Langšádlové a ministru školství Mikuláši Bekovi. Nepochopitelně však nepřipustili žádnou následnou diskusi. Zvláště ministr Bek této neobratnosti maximálně využil a přerámoval celé setkání ve svůj prospěch.

Slibům politiků už dávno nikdo nevěří

Nejprve zopakoval vládní mantru o zoufalém stavu veřejných rozpočtů, které zdědili po předchozí vládě, zdůraznil nutnost šetřit tváří tvář hrozivě rostoucí obsluze státního dluhu a informoval o krvavých kompromisech při sestavování rozpočtu. Následně pokáral vedení vysokých škol, že hlavní vina za platové nerovnosti mezi akademiky z různých fakult padá na jejich hlavu, a na závěr sám sebe pochválil, jak za rozpočet školství udatně bojuje. Všichni prý mají být rádi, že škrty v rezortu školství budou nejmenší ze všech rezortů. V následných rozhovorech s novináři své poselství opakoval a sebral tak organizátorům do značné míry vítr z plachet.

Kdyby následovala standardní akademická diskuse, jistě by někdo z panelistů nebo z pléna korigoval Bekovy polopravdy a připomenul by, že se vláda na jedné straně ohání nutností šetřit, ale na druhé straně připravuje státní rozpočet o stovky miliard ve prospěch těch nejbohatších: zrušením superhrubé mzdy o 150 miliard, úmyslně zpackanou daní z mimořádných zisků 50-100 miliard, škrtnutím elektronické evidence tržeb 5-10 miliard. K tomu 30 miliard nalitých do betonu, tedy do Státního fondu dopravní infrastruktury a tak dále. Jak by na tom bylo školství dobře, kdyby bylo pro vládu stejnou prioritou jako beton.

Ale i pokud se skutečně navýší rozpočet školství o několik miliard, bude to vzhledem k dvouciferné inflaci znamenat hluboký propad se všemi negativními dopady. V první řadě vláda zcela jistě nedodrží svůj slib přetavený do zákona, že platy učitelů dosáhnou 130 procent průměrné hrubé nominální mzdy. I pokud Bek získá na platy učitelů 8 miliard, o kterých mluví, nedostanou se na víc než na 115 procent. Učitelé jistě nejsou tak naivní, aby slibům politiků bezvýhradně věřili, ale i tak to bude jistě zklamání.

Zároveň však zvýšení pouze platů učitelů bude znamenat prohloubení rozdílů v porovnání s nepedagogickými pracovníky a ostatními pedagogickými pracovníky, například psychology a dalšími. Zvýší se tak potenciál vnitřního pnutí v rámci školních týmů v době, kdy je vzdělávání čím dál více týmovou záležitostí. Rostoucí národnostní, etnická či jazyková různorodost žákovských kolektivů, společné vzdělávání i nové pedagogické přístupy vyžadují spolupráci řady odborníků, které však vláda účinně demotivuje.

Více práce za méně peněz?

V této situaci by mělo ministerstvo také konečně dotáhnout revizi kurikula, neboli rámcových vzdělávacích programů, a motivovat učitele k jeho zavádění do praxe škol. Revize byla připravována již před šesti lety, a kdyby bylo nové kurikulum zaváděno tehdy, proběhlo by to souběžně se zvyšováním platů v regionálním školství, což by již tak náročný proces trochu usnadnilo.

Ministr Plaga však rozdělanou práci radši hodil pod stůl, protože bylo pohodlnější připravovat úkoly pro jeho následovníky v podobě Strategie 2030+. Dnes by to ale znamenalo chtít od učitelů extra nasazení v době, kdy jim reálné platy klesají bez vyhlídky na zlepšení. Nevím, ve které paralelní realitě toto recept na úspěšnou kurikulární reformu vznikl, ale v té současné české hraničí pravděpodobnost neúspěchu s jistotou.

Stagnace platů nepedagogů bude znamenat jejich významný reálný pokles, což asi nezřídka povede k jejich odchodu ze škol. Jak to budou ředitelé řešit, když už dnes nemohou nikoho na mizerné platy sehnat, je ve hvězdách. Nápady, že by financování nepedagogů měli převzít zřizovatelé, tedy obce, jsou v současné situaci zcela absurdní, protože obce na to jednoduše nemají peníze.

Další pravděpodobnou obětí politiky současné vlády bude společné vzdělávání. Po letech, kdy snad konečně většina lidí pochopila, že děti se speciálními vzdělávacími potřebami ve školách vždy byly a že projekt společného vzdělávání je motivován snahou jim opravdu pomoci a nenechat je živořit na okraji zájmu bez prostředků na podpůrná opatření, lze od vlády očekávat další „úspory“ i v této oblasti. Z ministerských kuloárů ostatně již dlouho zaznívají hlasy, že máme moc asistentů pedagogů, že je třeba tuto oblast „zracionalizovat“.

Zcela iluzorní jsou pak plány na další zkvalitňování vzdělávání a školního klimatu, které formuloval první ministr školství ve Fialově vládě Petr Gazdík. Zapomeňme například na rozvoj školních poradenských pracovišť a v rámci nich na zvyšování počtu školních psychologů, která jsou tak zoufale potřeba v době, kdy Národní ústav duševního zdraví a další expertní organizace evidují v pocovidové éře až třicetiprocentní nárůst psychických poruch u dětí školního věku.

Nejtalentovanější a nejmotivovanější odcházejí jinam. Vládě je to jedno

Samostatnou kapitolou je vysoké školství. Jak na zmíněné akci doložil profesor Pospíšil, poslední tři vlády připravily vysoké školy minimálně o 10 miliard a podíl financování vysokého školství na rozpočtu MŠMT soustavně klesá. V rámci Evropské unie se proto Česká republika řadí k nejhorším zemím. Kdybychom však vzali jako referenční bod podíl na rozpočtu v roce 2015, bylo by to řádově více — zhruba 100 miliard.

Ministr Bek argumentuje, že zároveň klesal počet studujících. Výmluvně tak ukazuje, jak o vzdělávání přemýšlí. Místo aby uvítal, že se snižoval počet studujících na jednoho pedagoga, což je jeden z hlavních faktorů při zkvalitňování vzdělávání, volá po jeho zvýšení. Jinými slovy, chce kvalitu vzdělávání snižovat. Jeho argument navíc dnes již neplatí, neboť počet studujících začíná znovu rapidně růst a vysoké školy budou brzy čelit problémům, se kterými se dnes potýkají střední školy.

Pokud se přístup vlády rychle nezmění, bude jen posilovat trend, kdy mladí lidé odchází studovat do zahraničí nebo míří hned po studiích do zemí, kde jsou vzdělání a věda podporovány opravdu, a nejen rétoricky. Je záhadou, jak chce premiér Fiala budovat kreativní ekonomiku a moderní zemi bez těch nejtalentovanějších a nejmotivovanějších? Jeho vlastní poradní orgán, Národní ekonomická rada, přitom nepochybuje, že investice do vzdělávání jsou základním předpokladem budoucí prosperity.

Všechna tato témata mohla zaznít v diskusi, která se bohužel nekonala. Organizátoři Betlémské kaple II. tak do velké míry promarnili vzácnou příležitost poukázat na falešnou hru Fialovy vlády, která má plná ústa vzdělávání, ale její skutečné priority jsou jinde. Děti jejích bohatých mecenášů ostatně vesměs nechodí do veřejných základních a středních škol a zhusta ani nestudují v České republice. Lze proto jen doufat, že nějaká budoucí Betlémská kaple III. bude zahrnovat i demokratickou diskusi.