Mezi klíčové priority této vlády při jejím nástupu patřilo vzdělávání. Očekávání byla vysoká, české školství volá po stabilitě, dlouhodobých investicích a jasné vizi. Mezi mnohé oblasti, které je třeba řešit, patří inkluzivní vzdělávání a revize kurikula. V těchto zásadních otázkách zůstala vláda spíše na půl cesty.

Základní myšlenka inkluzivního vzdělávání — umožnit dětem s handicapy nebo se sociálním znevýhodněním navštěvovat běžné školy — byla a je správná. Není to jen otázka individuální spravedlnosti, ale i investice do budoucnosti celé společnosti.

Děti, které rostou společně, si osvojují respekt k odlišnostem, učí se spolupracovat a rozvíjejí empatii — dovednosti dnes stejně důležité jako znalosti. Pro samotné žáky s potřebou podpory znamená inkluze šanci na sebevědomí a rovné životní příležitosti, zatímco jejich spolužáci se učí žít v reálném světě plném rozmanitosti.

Společnost jako celek z inkluze také těží: je soudržnější, spravedlivější a v dlouhodobém horizontu také ekonomicky silnější. Každé dítě, kterému se dostane kvalitního vzdělání, má šanci stát se aktivním přispěvatelem, nikoli outsiderem závislým na systému.

Vláda se bojí kontroverzí

Inkluze zůstává společensky citlivým tématem, a vláda se proto vyhýbala jednoznačnému přihlášení k jejím principům. Místo aby vysvětlovala její smysl a zajistila dostatečné podmínky, zvolila cestu kompromisů, které neuspokojují ani zastánce, ani kritiky.

Za problematický krok lze označit například omezování přípravných tříd, které dlouhodobě pomáhaly dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí či s odkladem školní docházky zvládnout nástup do základní školy. Jejich rušení snižuje šanci na vyrovnání startovní čáry a v praxi spíše prohlubuje nerovnosti, místo aby je školský systém tlumil.

Pozitivně je potřeba hodnotit změny ve školském zákoně, které mohou systém inkluze výrazně posílit. Novela školského zákona zavádí sociálního pedagoga jako novou oficiální profesi ve školách. Spolu se školním psychologem a speciálním pedagogem má tvořit základní síť podpory žáků. Ve školách s více než 180 žáky bude jejich přítomnost povinná, menší školy je budou moci sdílet. Důležitým krokem je také zavedení indexace financování, díky níž školy s vyšším podílem sociálně znevýhodněných žáků získají více prostředků na asistenty, pomůcky nebo doučování.

Zároveň je v této oblasti potřeba výrazně ocenit vládou schválený program Bezpečné dětství: Cesta k prevenci násilí ve společnosti, který má systémově posílit péči o děti a jejich duševní zdraví. Znamená to například zajištění nepřetržité Linky bezpečí, ale především rozšíření multidisciplinárních týmů dětského duševního zdraví do všech krajů.

Tyto mobilní týmy, které společně pilotoval Nadační fond Eduzměna a organizace SOFA během projektu na Kutnohorsku, tvoří psychologové, speciální pedagogové, sociální pracovníci a pedopsychiatři. Jejich cílem je včas odhalovat problémy a poskytovat pomoc přímo ve školách. Pokud se podaří tento plán naplnit, může jít o zásadní posun směrem k bezpečnějším školám a celkově zdravější společnosti.

Kurikulum pro současný svět

Neméně významným úkolem je revize rámcových vzdělávacích programů. Současné dokumenty s drobnými úpravami platí už od roku 2005, zatímco svět kolem nás se dramaticky změnil. Děti se učí podle téměř dvacet let starého kurikula, které neodpovídá dnešní realitě. Reforma má přinést posun od memorování faktů k rozvoji kompetencí — kritického myšlení, digitální gramotnosti, schopnosti spolupráce a řešení problémů.

Vláda sice proces nastartovala a nový program pro základní školy by měl začít platit v roce 2027, ale tempo i komunikace vyvolávají pochybnosti. Školy zatím nemají jasnou představu, jak se na změny připravit, a chybí dostatečná podpora učitelů, kteří budou jejich hlavními nositeli. Bez systematického vzdělávání, metodických materiálů a prostoru pro sdílení zkušeností se od pedagogů očekává, že zvládnou novou výuku prakticky sami.

Revize rámcových vzdělávacích programů nepředstavuje jen technickou úpravu učebních obsahů, ale může být šancí k hlubší proměně českého školství. Pokud bude správně uchopena, může do škol přinést jasně definovanou vizi, sdílené hodnoty a kulturu, která nebude existovat jen na papíře, ale v každodenní praxi.

Úspěch reformy nebude záležet pouze na ministerských dokumentech, ale především na tom, jak se do ní zapojí samotné školy. Klíčovou roli přitom hraje vedení a hlavně učitelé — ti musí mít možnost spoluvytvářet obsah a metody výuky, aby se stali skutečnými nositeli změny. Kurikulární reforma tak může být příležitostí k posílení profesní autonomie pedagogů, k jejich větší motivaci a k budování prostředí, kde se učitelé, žáci i rodiče cítí být součástí společného vzdělávacího příběhu. Pokud se podaří proměnit kulturu škol od administrativního plnění úkolů k živému učení, může se české školství skutečně posunout do 21. století.

České školství tak stojí na rozcestí. Vláda sice spustila důležité změny, které mohou posílit podporu žáků a modernizovat výuku, ale bez jasné vize, stabilního financování a důsledné podpory učitelů hrozí, že ambice opět zůstanou jen na papíře. Budoucnost vzdělávání rozhodne o tom, zda se Česká republika stane skutečně inkluzivní a konkurenceschopnou společností.