Vláda Petra Fialy hluboce zklamala školskou odborovou veřejnost. Zklamání je o to horší pro ty, kteří očekávali, že bývalý ministr školství a vysokoškolský pedagog bude chápat strategický význam vzdělávání a potřeby tohoto rezortu.

Přitom měla vláda na co navazovat. Předchozí kabinet výrazně zvýšil výdaje na školství i platy učitelů, díky čemuž se zvedl zájem mladých lidí o učitelskou profesi.

Priorita? Jen když to nebude moc stát

Začátek působil nadějně. V programovém prohlášení vláda deklarovala školství jako prioritu a jako první se zavázala zákonem garantovat platy pedagogů na úrovni 130 procent průměrné mzdy. Jenže už při schvalování konkrétního paragrafu zákona poslanci vládní koalice prosadili, aby se garance vztahovala pouze na učitele, a nikoli ostatní pedagogické pracovníky.

Následně byl změněn výpočet — původní koeficient 1,404násobku průměrné mzdy byl zrušen a 130 procent se začalo počítat z průměru předchozího roku. Například v roce 2025 se vycházelo z údajů za rok 2023.

Ředitelé škol jsou nuceni krýt nízké platy nepedagogických pracovníků, například školníků nebo kuchařek z odměn učitelů, což vede k poklesu nadtarifních složek platu a celkovému zhoršení finanční motivace učitelů.

Ministerstvo financí trvá na tom, že průměrnou mzdu lze určit z údajů Českého statistického úřadu vždy s ročním zpožděním. Odbory usilovaly o výpočet na základě predikce ministerstva financí, ale politická vůle chyběla.

Od počátku bylo školským odborům jasné, že budou muset vyjednávat a bojovat doslova o každou korunu. Sotva vláda deklarovala školství jako prioritu, následoval návrh ministra financí na škrty ve školském rozpočtu ve výši téměř 30 miliard korun — bez jasného vysvětlení. Tento krok byl vnímán jako zásadní rozpor mezi slovy a činy, což pochopitelně podkopalo důvěru učitelů, ředitelů škol i odborné veřejnosti ve vládu.

Ministr školství versus ministr financí

V pořadí třetí ministr školství Fialova kabinetu, Mikuláš Bek (STAN) nikdy nedokázal plně přesvědčit ministra financí Zbyňka Stanjuru (ODS) o finančních potřebách školství, byť kvůli tomu dokonce i hrozil rezignací. Někdy ale dosáhl alespoň dílčích úspěchů.

Získat částečné finance mu paradoxně pomohla až celodenní stávka ve školství v listopadu 2023, organizovaná školskými odbory. Snaha o úspory totiž ohrožovala dělení tříd a tandemovou výuku. Do stávky se tehdy aktivně zapojilo 75 procent škol a podíleli se na ní i studenti středních škol.

Koaliční kompromisy se rovněž podepsaly na tom, že priorita školství začínala být finančně upozaďována. Vládě se nedařilo v oblasti ekonomiky, a tak ministr financí Zbyněk Stanjura vše zdůvodňoval rozpočtovou opatrností kvůli velmi napjatému stavu veřejných financí.

Na jednání školské tripartity ministr Bek přiznal, že slib priority byl špatně nastaven a neodpovídal ekonomické realitě. V době, kdy byl formulován, nebyla dostatečně zohledněna rozpočtová situace ani vývoj inflace.

Premiér Fiala k tomu na Konferenci Školství 2025 prohlásil: „Nepotřebujeme víc peněz — potřebujeme lepší systém.“ Hned vyzdvihl reformní kroky, které se podařilo splnit, jako digitalizaci přihlášek na střední školy nebo posílení lyceí a gymnázií. Jenže to jsou dílčí změny, zatímco školská veřejnost očekávala skutečně systémovou proměnu.

Riziková demontáž financování regionálního školství

Poslední velký pokus o úspory ve školství, za který se plně postavil ministr Bek, je převod financování nepedagogů na zřizovatele, tedy kraje a obce. Mikuláš Bek se nechal přesvědčit, že kraje a obce mají dostatek peněz, aby se o nepedagogy postaraly a rozpočtu ministerstva školství ulevily.

Změna byla prosazena bez záruk, zda zřizovatelé budou schopni dlouhodobě zajistit odpovídající financování. To povede k prohlubování nežádoucích nerovností mezi jednotlivými školami. Návrh byl prosazen tzv. přílepkem, bez standardního legislativního procesu. Kromě nepedagogů bylo na zřizovatele převedeno i financování učebnic, pomůcek, vzdělávání učitelů a podpory pro handicapované žáky.

Pokud zřizovatel odmítne nebo nebude mít prostředky, neexistuje mechanismus, jak ho k financování přimět. Posílením kompetence zřizovatelů, České školní inspekce a dokonce i školských rad oslabuje pozice ředitelů škol. Stát se tím zbavuje vlivu na kvalitu vzdělávání.

Naopak k dílčím pozitivům současné vládní školské politiky lze řadit digitalizaci přijímacího řízení nebo tu část novely školského zákona, která ukotvila pozice psychologů a školních speciálních pedagogů.

Na druhou stranu mnohé problémy přetrvávají. Digitalizace a modernizace výuky probíhá nerovnoměrně, chybí jednotná strategie. Dostupnost předškolního vzdělávání zůstává problémem, zejména pro děti mladší tří let.

Ministerstvo školství nezvládalo komunikaci s odbornou veřejností. Změny byly často představovány bez širšího veřejného dialogu, bez reflexe připomínek odborníků a terénu, často stylem pokus — omyl. To se projevilo například při revizích a modernizacích rámcových vzdělávacích programů pro různé stupně škol, které byly doslova šity horkou jehlou a bez respektování odborníků z praxe.

Školství, které mělo být vládní prioritou, se nakonec stalo obětí škrtů a úspor. Moudrá vláda přitom podporuje vzdělávání i v časech ekonomické krize — ví totiž, že jde o strategickou investici do budoucnosti. Fialova vláda to nedokázala.