Po volbách v roce 2021 se situace ve školství jevila velmi slibně. Programové prohlášení vlády vypadalo slibně a zdálo se, že vzdělávání bude jednou z vládních priorit. O vedení ministerstva školství usilovalo hnutí STAN, patrně kvůli nominaci Petra Gazdíka. Jenže právě personální obsazení ministerského postu se ukázalo být jedním z klíčových problémů školství ve volebním období 2021—2025.

Těžký start a výměny ministrů

Častá střídání ministrů školství patří k dlouhodobým problémům českého školství. Petr Gazdík nevydržel ani rok a odstoupil kvůli vazbám na osoby spojené s korupční kauzou. Jeho nástupce Vladimír Balaš (STAN) rovněž brzy odešel, tentokrát ze zdravotních důvodů. Prakticky polovina funkčního období tak byla ztracena, plnění plánů se zpomalovalo, celý sektor byl oslaben a znejistěn — jak už se to v minulosti stalo mnohokrát. Logickým důsledkem byl další pokles důvěry učitelů a odborných pracovníků ve smysluplné vedení a systematický rozvoj školství.

Současně byl začátek tohoto období objektivně náročný kvůli dopadům konfliktu na Ukrajině. Mnoho energie bylo věnováno integraci ukrajinských dětí do českého vzdělávacího systému. Poslední dva roky koaliční vlády se ministr Mikuláš Bek snažil dohnat, co se dalo — podařilo se dokončit digitalizaci přijímacích zkoušek na střední školy, provést alespoň částečnou revizi kurikula (RVP) pro mateřské a základní školy a těsně před volbami prosadit „velkou“ novelu školského zákona, která přinesla několik slíbených systémových změn.

Neustálé riziko podfinancování

V mnoha zemích je vzdělávání považováno za klíčovou investici do růstu bohatství a spokojenosti společnosti. Jenže výsledky nejsou tak jednoduše vidět jako kus nové dálnice a projevují se v delším horizontu, než je jedno volební období. Pokud je politická kultura zaměřená především na rychlý zisk politických bodů a okamžité výsledky pro voliče, ministerstvo školství se snadno stává okrajovou prioritou.

Některá prosazovaná řešení a způsob jejich provedení pak působí jako snaha o přežití, třebaže jsou odůvodňovány snahou o zefektivnění systému. Největší kritika současné vlády v oblasti školství se týká právě zejména nesplnění slibu zajistit dostatečné financování, které bylo formulováno ve dvou klíčových závazcích:

• Získat pro školství více finančních prostředků tak, aby veřejné výdaje na vzdělávání a školské služby odpovídaly v poměru k HDP alespoň úrovni průměru zemí OECD.
• Garantovat platy učitelů na úrovni 130 % průměrné hrubé měsíční mzdy.

Pokud jde o podíl HDP investovaný do vzdělávání, který umožňuje mezinárodní srovnání výdajů jednotlivých zemí, lze kvůli složité metodice a dostupnosti dat vyhodnocovat trendy až se zpožděním. Teprve v příštích letech tak bude zřejmé, jaký vývoj nastal za období této vlády. Již nyní je však zřejmé — a vláda to sama připouští — že průměru zemí OECD jsme nedosáhli a ani k němu v dohledné době nedospějeme.

S odstupem se navíc může ukázat, že jsme se tomuto cíli během funkčního období vlády ani nepřiblížili. Podle studie CERGE se u garantovaných platů učitelů naopak vzdalujeme od slíbené úrovně. To představuje závažné pochybení, zejména v situaci, kdy hrozí oslabení demokratických stran ve volbách. Přitom by stačilo dodržet daný závazek a brát vážně téma, které veřejnost oprávněně vnímá jako prioritu — investice do vzdělávání jsou investicí do budoucích generací a tedy do celé společnosti.

Co se podařilo a co méně

Svůj pohled na to, co z programového prohlášení vlády bylo splněno a co nikoli, zveřejnil například EDUin. Výsledek však nelze posoudit zcela objektivně — některé dopady se projeví až s odstupem a v mnoha případech záleží na detailech provedení. Přínosné je proto nejen hodnotit naplňování vládních slibů, ale také zvažovat současné období v kontextu dlouhodobého vývoje českého vzdělávacího systému.