Minulý pátek a dnes probíhají přijímací zkoušky na střední školy pro žáky devátých tříd. Výsledek jednotných testů z českého jazyka a matematiky je zpravidla kruciální pro šance uchazeče dostat se na žádané střední školy, kde je vinou liknavosti i záměru lokálních politických reprezentací výrazně omezená kapacita. Nejvýrazněji se to týká škol ve větších městech, jako jsou Praha nebo Brno.

O tom, jak by přijímací zkoušky měly vypadat tak, aby nebyly zdrojem většího stresu, než je nezbytně nutné, jsme hovořili s Janou Neumajerovou z občanské organizace Unie rodičů.

Začnu schválně trochu radikálně. Potřebujeme podle vás přijímací zkoušky na střední školy?

Veřejná správa potřebuje děti do škol nějakým systémem roztřídit. Předpokládám, že zatím nenašla lepší systém, než je ten stávající, a tak ho využívá. Umím si ale představit lepší, komfortnější varianty pro děti i pro rodiče.

Neměl by stát usilovat o to, aby všem dětem umožnil naplňovat si své ambice? Není hlavní jejich motivace a chuť do něčeho, musí být u vstupu nadto ještě bariéra?

Jednoznačně ano, měl. Souvisí to ale s širší debatou o tom, co vlastně od vzdělávacího systému očekáváme a zda bude naším společným cílem co možná nejvíce vzdělaná populace. To by znamenalo vyměnit narativ ve vztahu k dětem: namísto „soutěžíte tu o omezený počet míst na školách vyhrazených pro ty dobré“ za „všichni můžete být lepší, rozvíjet svůj talent a maximálně naplnit své možnosti“. Dnes dětem implicitně sdělujeme, že jsou možná příliš hloupé, aby na nějaký stupeň vzdělání dosáhly, těžko to mohou změnit a mají to do konce života dané.

Děti se zpravidla podle dostupných dat přijímaček velmi obávají. Co si myslíte, že by mohlo pomoci?

Oceňuji nápad, že by se přijímací zkoušky na místo na středních školách odehrávaly na jejich domovských školách základních, v prostředí, které děti znají. Věřím, že by to omezilo stres dětí a zkrátilo by to čekání na rozhodnutí. Dnes totiž ten stres — jejich i jejich blízkých — nekončí s přijímačkami, následuje totiž ještě celý další měsíc, než se dozvědí výsledky. A to za předpokladu, že pro ně přijímací řízení úspěšně skončí v prvním kole, účastníci druhého kola mají ono napětí prodloužené až do června, účastníci kola třetího až do července. Byl by to tedy pozitivní posun, měl by to být ale jen první krok v rámci širšího úsilí o proměnu podoby přijímacího řízení.

Od loňska se tedy děje experiment s přijímačkami nanečisto od Cermatu, z jejich letošního průběhu však vyplynuly spíše rozpaky ohledně obtížnosti testů, která mohla být pro někoho spíše demotivující. Co si o tom myslíte vy?

Určitě je pozitivní, že si děti mohou předem vyzkoušet testy v cizím prostředí a s cizím učitelem, připravit se tímto způsobem trochu na nápor, který je potom spojen se samotnými přijímačkami naostro. Letos se ale tento dobrý záměr nepovedl tím, že náročnost testů byla zjevně vychýlená, a to i oproti veřejně dostupným cvičným testům a starším zadáním. Obávám se, že to v mnoha případech mohlo vést k tomu, že se děti při rozhodování o tom, kam podají přihlášky, podhodnotily.

Před dvěma lety došlo k digitalizaci přihlašovacího systému na střední školy, který nahradil předchozí archaický systém papírových přihlášek, kdy ředitelé zpravidla museli složitě obvolávat všechny rodiče a zjišťovat, kdo do školy hodlá nastoupit a kdo ne. Ta změna jistě byla žádoucí, byla ale dostatečná?

Sama mám srovnání, protože loni coby tehdejší deváťák dělal přijímačky můj syn a přihlášky jsme podávali již v novém elektronickém systému, zatímco se staršími dcerami jsme kdysi absolvovali onu starou „papírovou variantu“. Krom toho, že oceňuji možnost jedné přihlášky navíc oproti dřívějším dvěma, je to i funkčně celé sympatické, jednoduché, uživatelsky přívětivější. Nutno ale říci, že nám pomohlo to, že agentura, která organizovala přípravné kurzy, na něž syn docházel, současně poskytovala i podporu, jak správně a takticky přihlášky podat. Předpokládala bych ale, že tuto dopomoc zajistí sám stát, ať už Cermat, nebo ministerstvo školství.

Zastavme se u samotné ideje jednotných přijímacích zkoušek. Byly dobrým krokem? Neměla si to dělat každá škola zvlášť, neodpadl by potom stres?

Jednotné přijímací zkoušky považuji za velmi neférový způsob výběru dětí do různých škol. Závisí spíše na socioekonomickém statusu rodiny než na schopnostech dětí. Rozumím původnímu záměru a kontextu nedobré zkušenosti s tím, když bylo přijímací řízení roztříštěné mezi stovky škol, které se ho připravovaly samostatně. Nicméně tak nějak příznačné je, že nyní přemýšlíme, zda ten původní systém nebyl přece jen lepší než ten jednotný a centrální.

Podle mě jednotné přijímačky z češtiny a matematiky nevypovídají vůbec o tom, co od studentů potřebujeme. Tedy o kreativitě, motivaci, schopnosti věci dotahovat, domlouvat se, rozhodovat, nic z toho dnes přijímací zkouška neřeší. Stejně tak neřeší specifické znalosti, které by různé typy středních škol mohly potřebovat více než češtinu a matematiku. Testujeme míru odolnosti při extrémní zátěži dvou dnů. Jaký je pak rozdíl mezi takovou zkouškou a jakýmkoliv náhodným losováním?

Neříkám, že návrat k decentralizovanému modelu je lepší, nebo dokonce ideální varianta. Chybí nám tu ale společenská a odborná debata o tom, jak by přijímací řízení mělo vypadat a co od něj chtějí děti a rodiče na straně jedné a zřizovatelé škol na straně druhé.

Je už folklorem, že se každý rok objeví v přijímačkách úloha, která dětem dělala velké potíže, někdy působí až bizarně a vzbudí následnou debatu, zda máme řešení něčeho takového skutečně očekávat od žáka základní školy.

Pokud je to jednotná zkouška, tak její problém nutně je, že je skoro nemožné ji odpovídajícím způsobem nastavit. Buď je pro všechny příliš lehká, nebo příliš těžká. Každopádně to, co popisujete, je opět prvek, který zvýhodňuje děti s aktivními rodiči, kteří vidí ve vzdělávání prioritu a mají prostředky a ochotu investovat třeba do soukromé přípravy na přijímačky. Je to sice skvělé, že takové rodiče máme, ale neférové vůči dětem, co takové zázemí nemají. Tlak na úspěch a to, že je potřeba do přípravy dát peníze je o to větší při nedostatečných kapacitách na všeobecných, ale i mnohých odborných středních školách.

Krom rodiny je důležitým rozměrem i kvalita základní školy, protože ne každá dokáže deváťáky na přijímačky připravit v odpovídající úrovni. Pokud je zkouška náročnější, objeví se tam nějaký takový výkyv, tak si s tím děti s takovou podporou poradí logicky lépe.

Už jste zmínila, že nejde jen o zkoušky, problémem je i kapacita středních škol. V současnosti podle vás tedy není odpovídající poptávce?

Poptávce dětí a rodičů určitě ne. Podle dat Cermatu máme obrovský převis poptávky na všeobecných oborech, zejména na lyceích, kde je v celorepublikovém průměru ještě výraznější než na gymnáziích. Pokud se na to podíváme z hlediska společnosti, toho, jaké vzdělání my všichni potřebujeme a budeme potřebovat, vychází nám z toho rovněž spíše potřeba všeobecného vzdělání než velmi specializovaných oborů. Nepotřebujete prostého zedníka nebo elektrikáře, oba v praxi ve své práci využívají mnoho jiných dovedností. Zjednodušeně řečeno, třeba elektrikář už je dnes více ajťák než někdo, kdo tahá dráty.

Od radních pro školství v krajích často slyšíme, že gymnázia jsou výběrové školy a je to tak v pořádku. nemyslíme si zkrátka, že tam patří každý. Co na takovou argumentaci říkáte?

Netrvala bych na gymnáziích, ale na všeobecném vzdělání, které zahrnuje třeba i lycea. Nemám problém s tím, že gymnázia budou pro „elitu“, pak ale musíme nabídnout i jinou dostupnou formu všeobecného vzdělání. V některých krajích dnes tyto nedostatečné kapacity nahrazují gymnázia třeba soukromá, což samozřejmě vytváří socioekonomickou bariéru v přístupu ke vzdělání.

Je škoda, že toto je téma vždy pouze v době přijímacího řízení a zejména téma rodičů, jejichž dětí se to nyní dotýká nebo brzy bude. Měla by tu být společenská debata o tom, co od vzdělávacího systému potřebujeme coby úspěšná a na změny připravená společnost. Rodiče by potom, co mají jejich děti přijímací řízení za sebou, neměli na ten stres a všechny nesnáze okolo tak rychle zapomínat. Přinejmenším by to mohli držet v paměti alespoň do nejbližších voleb.

VOJTĚCH PETRŮ