Označení, že státní maturita je předražený pandur, se objevilo v roce 2010, kdy státní maturity byly uvedeny do škol. Šlo tehdy o to, aby tento velký projekt měl jasné cíle a kontrolovatelné kvantitativní výstupy. Maturita měla podle tvůrců zvýšit úroveň státní zkoušky, jenže kritici naopak upozorňovali na velkou finanční náročnost a přehnaná ambicióznost.

Polemiky se týkaly i písemné slohové práce, kterou opravovali externí hodnotitelé. Společnost učitelů českého jazyka a literatury se od té toby dlouhodobě zasazovala o vrácení slohové práce zpět do škol, což se v roce 2021 podařilo.

Přesto i z dnešního pohledu zůstává řada pochybností: Písemná práce tvoří 40 procent školní maturitní zkoušky. Zůstávají zachována kritéria: 1A — naplnění tématu a úroveň jeho zpracování, funkčnost zpracování tématu; pokud žák prokazatelně nedodrží téma nebo napíše jiný útvar, je práce hodnocena jako nedostatečná, 1B — splnění zadaného útvaru a komunikační situace, 2A — pravopis, tvarosloví a slovotvorba, 2B — slovní zásoba (oblast lexika), 3A — větná syntax, textová koheze, 3B — kompozice tématu a výběr tematických složek.

Tato kritéria jsou v dnešní době, kdy názory jsou zaměňovány za fakta, pro učitele důležitou oporou. Povedla se i přiznaná uzpůsobení, což znamená, že studenti s dyslexií a dalšími variantami poruch mohou požádat pedagogicko-psychologické poradny, aby určily, zda student může psát na počítači a jak se mají hodnotit některé chyby.

Témata maturitních prací si školy vybírají samy, mohou si určit, co je pro jejich konkrétní studenty dobré. Nicméně skutečná praxe je taková, že mnohé školy zůstávají u toho, co kdysi Cermat nastavil. Písemné práce opravují dva učitelé, hlavní je ten, který studenta učil. Někde ale opravují tři učitelé a situace je přesně opačná. Školy zkrátka mají prostor stanovit si vlastní podmínky.

Pokud přemýšlíme z úhlu nastavené státní maturity jako zkoušky, kterou musí maturant projít, potud je vše v pořádku.

Jenže od zavedení státních maturit uplynulo šestnáct let a vše se pronikavě změnilo. Do škol přicházejí generace, které jsou se sociálními sítěmi a mobilními telefony sžity tak, že si život bez nich nedokážou představit. Není pro ně problémem nastavit si v AI zadání slohové práce tak, jako by ji napsal student, dokonce i s tím, že by v práci mohlo být několik chyb, aby to vypadalo jako studentská práce.

Dělala jsem si kdysi vlastní anonymní průzkum o podvádění u sto padesáti studentů a jen třináct mi napsalo, že nepodvádí a podvádět nebudou. Většina z nich přitom psala, že podvádějí jen proto, že jejich rodiče chtějí dobré známky, anebo že neměli čas se učit předmět, který je nezajímá a který nebudou potřebovat. Objevila se i řada dalších zástupných důvodů.

Z průzkumů, které se do České republiky dostávají jen velmi opatrně, vyplývá, že propojení se sociálními sítěmi a AI vede u studentů k úbytku kreativity, dokonce i představivosti. Na to, aby se naučili dobře psát rukou, by byly potřeba speciální hodiny kreativního psaní, které školy při svých dotacích pro určité předměty nedokážou zajistit.

Jsme v situaci, kdy nás napadá více otázek než odpovědí: Jak učit psát studenty, kteří denně používají sociální sítě, ignorují interpunkci, gramatiku, velmi těžko zvládají syntax? Jak je naučit vnímat ironii, sarkasmus, jak je učit vyjadřovat své emoce? Jaký by měl být v dnešní digitální době výstup, aby zaručil vlastní práci studenta, když vysoké školy začínají upouštět od bakalářských a diplomových prací? Zakazovat, nebo povolovat digitální techniku? Jak zabraňovat podvodům? Co vlastně potřebuje student v dnešní době, kdy se komunikace odehrává převážně online?

Jak zajistit, aby maturita nebyla osudovou zkouškou, ale výsledkem dlouhodobé práce studenta? Třeba tím, že by si vybral za čtyři roky svou nejlepší práci, kterou psal v relativním bezpečí běžného školního roku?

Stuart Henderson kdysi napsal, že reklama je jako mávat na dívku ve tmě: vy sice víte, co děláte, ale nikdo jiný ne. Ve stejné situaci se nacházíme i my učitelé. Intenzivně máváme na všechny strany a nikdo nás nevidí.

Každým rokem přibývají nové otázky a my máme méně a méně odpovědí. A vše je čím dál tím individuálnější a subjektivnější, jak pohledy učitelů, tak studentů.

A znáte to, každý má názor.