Musím se ohradit proti případu č. 2. Jestliže student nevyhoví zadání, nesplnil úkol. Má-li popsat alespoň jeden z prvků množiny, nevidím nic špatného na tom, že dostane nula bodů, jestliže si nevybere ani jeden. Jestli má maturita něco testovat, tak mimo jiné i schopnost porozumět tomu, co si přečtu.

a) Ty zadání jsou opravdu omezující a zbytečně detailní.
b) Tak jako tak, je ti studenti nesplnili.
1a) Opravdu nechápu praxi současného školství, kdy je umělecký text separován na vypravování, líčení atp. Kdokoli bude někdy psát nějaký umělecký nebo poloumělecký text, tak bude potřebovat všechny tyto složky a umět mezi nimi přecházet.
1b) No ale když mám psát čistě popis, tak ho napíšu. Bouře je jev dynamický, takže se líčená krajina může během popisu proměnit (blesk zapálí chalupu, autor líčí hořící stavení, vybíhající lidi, hasiče, atp.), ale vykládat o tom, jak utíká před požárem, to lze za dějový popis vydávat jen stěží.
2a) Proč je ten výběr tak omezený? Proč tam není třeba Vyberte si jeden styl mládeže etc. ? Co když někdo ty styly nezná? (Já nevím kdo je diskant, a emo a gothic jen z médií. Hopera jednoho znám, ale netroufám si tvrdit, že je nějak typický) To by byla jen nezajímavá přehlídka mediálních klišé, a to bychom ve školách zrovna učit nemuseli.
2b) Ale když v biologii chtějí anatomii primátů a student napíše anatomii vorvaně, tak má smůlu. A tohle je úplně totéž.
3a) Co jsem psal o uměleckých textech, platí do jisté míry i o žurnalistických. Stručnost je nutná, ale informace též, a nevidím problém s tím, že by část oznámení tvořil minirozhovor, ve fejetonu byl úvahový odstavec...
Zcestné je to odmítnutí stran tématu. Oznámení se dá napsat na dvacet slov, roztáhnout tak na padesát. A je zcela logické, že z textu o besedě se čtenář dozví, kdo že tam vlastně beseduje.
3b) Ale když šéfredaktor žádá oznámení, a vím, že na vylepšování rozhovory si nepotrpí, tak to tam nedám.

Vycházím z toho, jak zmíněné případy popsal pan Adam. Je možné, že jsem jeho zjednodušení špatně interpretoval, a ve skutečnosti to bylo jinak.

Současná maturita vyzývá ke stereotypní imitaci předem určených obsahových a myšlenkových standardů. Vskutku orwellovská poslušnost učitele i žáka je nepominutelným předpokladem úspěchu! Není důležité, jaký má učivo smysl, hlavně že se dá jeho osvojení snadno měřit. Bohužel se to až příliš velké řadě lidí líbí, např. úspěšným studentům, jejich rodičům a bohužel i nemalému počtu učitelů a ředitelů. Vždyť je tak příjemné být v žebříčku někde nahoře! Možná by ale bylo dobré si uvědomit, že jednou se můžeme stát naopak obětí podobných selektivních praktik.

To s tím omezeným výběrem je bohužel součástí širšího problému - maturita obecně počítá s tím, že ji budou skládat výlučně mladí lidé ve věku 18-21 let. Jenomže maturitu mohou skládat i lidé v pokročilejším věku, např. když se rozhodnou zvýšit si kvalifikaci a nastoupí na dálkové studium. V prvním ročníku státních maturit si stěžovala jedna paní, že ve slohu z němčiny bylo nějaké vypravování o školním výletě. Vzhledem k tomu, že paní byla dálkařka, neměla za sebou žádný školní výlet. Ty styly jsou taky problém, nicméně mám za to, že u slohů v češtině si maturant vybírá ze širší nabídky, takže pokud stylům nerozumí, může si vybrat něco jiného.

Obecně si ovšem myslím, že by se maturita měla posunout od uměleckého psaní k spaní odbornému, protože to koneckonců maturanti využijí spíš. Např. v Anglii jsou ve středoškolských závěrečných zkouškách (A-levels) z anglické literatury pouze zahrnuty eseje a komentáře k poezii. Veškerá literatura obsažená ve zkoušce se předtím v hodinách probírá a studenti pak už jen řeší zadání typu "Srovnejte přístup postav A a B v povídce XYZ k Bohu" nebo "Do jaké míry si může postava C za svůj osud sama?" Známkuje se podle kvality argumentu a pravopisu, takže se klidně mohou studenti ve svých odpovědích rozcházet, ale známku mohou dostat stejnou.

Maturita ve svojí současné podobě není službou občanům, je službou občanů nějakému nejasnému systému dodeformovanému navíc přístupem lidí za ní odpovědných. Maturita by měla být možná i formou vytvoření sochy (například), pokud profesní komory a veřejnost ocení takovou sochu, pak autor/ka bude mít maturitu. Při tvorbě zkombinuje svoje schoplnosti - matematické, kognitivní, teoretické, praktické, aplikační a navíc vytvoří něco užitečného lidem a něco krásného. Jen tu sochu a její tvorbu nesmí hodnotit podle systému, podobně je to s každou kompetencí, kterou bychom měli chtít (ne nějakou úzkou a nacvičenou znalost, dovednost) certifikovat - třeba maturitou.

Tupost Cermatu je vidět především na tom, že vybočení z předepsané škatulky netrestá pouhým snížením známky, ale rovnou nulou bodů. Dává tak studentům jasně najevo, že pokud se nedokážou přizpůsobit, pokud se opováží vyčnívat, nezáleží na tom, jak ovládají pravopis a gramatiku, natož na tom, jak obratně se dovedou vyjadřovat, nemluvě o nějakých schopnostech tvůrčích, jsou prostě odepsaní. Originalita se neoceňuje, originalita se trestá.

Pokud jde o konkrétní případy, považuji za pozoruhodné, možná právě výsledek školní výchovy k přizpůsobivosti a všeobecného společenského tlaku na konformitu, že Ivana Recmanová obhajuje nesmlouvavost Cermatu zrovna ve druhém případě, kde student, dle popisu Marka Adama, zcela přesně splnil jazykové a umělecké zadání a napsal bravurní charakteristiku jednoho stylu mládeže, jenom si ten styl k charakteristice vybral mimo výčet předložený v zadání. Co mají co čtyři konkrétní módní styly dělat se schopností vyjadřovat se v mateřském jazyce? V tomto případě by pravděpodobně žák zasloužil výbornou a snížením známky by měl být potrestán ten blbec, který zadání napsal; konec konců ví sám nejspíš houby o stylech mládeže a ta čtyři slova, která k zadání přilepil, a na nichž Cermat bazíruje, četl někde v Blesku.

První případ je spíše kandidátem na snížení známky, nikoliv ovšem na strohé nevyhověl. Žák se zřejmě odchýlil od požadavku na líčení, tedy lyrický útvar, a prchl k epice. Hodnocení by mělo silně záviset na konkrétní podobě textu, na míře jeho lyričnosti, na jeho působivosti; Marku Adamovi, když mluví o „originální mikrokrajině‟, zřejmě připadá lyrický dost. Navíc by možná mělo být maturantovi přičteno k dobru, že zrovna umění zahnouti za roh se v poezii cení, originalita je důležitější než schopnost citovat lyrické fráze tradičně vykrádané z děl klasiků.

Třetí případ vypadá na naprosté selhání autora zadání, protože to, co Marek Adam popisuje, je především zásadní konflikt mezi požadavkem na obsah textu a vymezením povinného rozsahu. Pokud taková zpráva o chystané, nikoliv tedy již proběhlé, besedě má obsahovat něco víc než jen strohé oznámení „Dne toho a toho vystoupí tam a tam slavný spisovatel X Y, nenechte si besedu s ním ujít,‟ co jiného do takové pozvánky patřím, než přiblížení onoho spisovatele Ẍ Y a jeho díla, objasnění čtenářům, pokud o tom slavném spisovateli snad ještě nikdy neslyšeli, čím že je slavný a proč by si besedu s ním neměli dát ujít? Udělat to rozhovorem s velikánem je nepochybně čtenářsky přitažlivější než opsat encyklopedické heslo. Žádný rozumný redaktor novin by ta to reportéra nevyhodil, nanejvýš, když od něj ten rozhovor nežádal, by mu odmítl proplatit náklady za cestu na letiště. Pokud se text vešel do předepsaného rozsahu a obsahoval všechny informace, které by se čtenář měl o chystané besede dovědět, bylo zadání splněno a zbývá jen ohodnotit jazykovou úroveň textu, jeho myšlenkovou soudržnost, čtivost, a případně originalitu.

S příkladem anglických zkoušek z literatury se, myslím, Ivana Recmanová odchýlila od tématu, pročež by u Cermatu propadla. Literatura je trochu jiný obor než sloh.

Diskutovat o motivech a postavách z klasických literárních děl a porovnávat je navzájem je dobrý způsob jak zajistit, aby žáci ta díla nejen četli, ale také nad nimi uvažovali a zařadili si je do kontextu, aby získali skutečně obraz anglické literatury, a ne jen zvětralou rozpadající se mozaiku slavných jmen a textů, nemluvě o pouhých zářezech na pažbě čtenářského deníku. Napsat vlastní originální text je trochu jiná dovednost, dle mého názoru pro kulturního člověka dosti potřebná. Sám ostatně narážím na to, že s nedostatečnou schopností originálního myšlení se špatně dělá věda (jakkoliv zcela bez schopnosti originálního myšlení, a hlavně bez ctižádosti něco originálního vymyslet, zato s rozvinutou schopností přizpůsobit se, vyhovět požadavkům a kopírovat úspěšné předlohy se dnes docela dobře dělá vědecká kariéra). Potřebnost umění pro „něco praktičtějšího‟, myslím, pěkně vystihuje oblíbený vtip matematiků:

Setkají se dva věhlasní matematici a dají se do hovoru, jak jde život a co je u nich nového. „A co ten tvůj nadaný student, kterým ses minule tak chlubil? Co teď dělá, kde ho máš?‟ „Ale, píše teď poezii. Na matematiku neměl dost fantazie.‟

Pravda, vychovatelé učených mloků považují matematiku za stejně zbytečnou jako poezii, a stejně jako neprodejné umění odmítají i jakoukoliv vědu, která se nedá patentovat a ihned zpeněžit.