Saša Uhlová minulý týden v Deníku Referendum upozornila na důležité téma: nízkou úroveň psaní v dnešním Česku („Nejdůležitější pravidlo psaní“). Že tento problém mnoho lidí trápí, naznačuje i rozvětvená diskuse pod článkem Tomáše Feřteka, na nějž Uhlová odkazuje.

Feřtek i Uhlová vidí jednu z příčin současného stavu v tom, jak se psaní učí v českých školách. Dohaduji se, že část problému tkví v neujasněnosti cílů: k čemu přesně má výuka psaní vést?

Možných cílů se nabízí několik. Je důležité si v nich udělat jasno, aby si učitel — anebo člověk, který se chce v psaní zdokonalovat samostatně — mohl s rozmyslem vybrat, oč bude usilovat.

Následující typologii čtyř přístupů k psaní přebírám z vynikající knihy Paula Dawsona Creative Writing and the New Humanities (Tvůrčí psaní a nové humanitní vědy, Routledge 2005). Dawsonův popis jednotlivých přístupů podle potřeby upravuji a doplňuji.

Psaní jako součást gramotnosti