Saša Uhlová minulý týden v Deníku Referendum upozornila na důležité téma: nízkou úroveň psaní v dnešním Česku („Nejdůležitější pravidlo psaní“). Že tento problém mnoho lidí trápí, naznačuje i rozvětvená diskuse pod článkem Tomáše Feřteka, na nějž Uhlová odkazuje.

Feřtek i Uhlová vidí jednu z příčin současného stavu v tom, jak se psaní učí v českých školách. Dohaduji se, že část problému tkví v neujasněnosti cílů: k čemu přesně má výuka psaní vést?

Možných cílů se nabízí několik. Je důležité si v nich udělat jasno, aby si učitel — anebo člověk, který se chce v psaní zdokonalovat samostatně — mohl s rozmyslem vybrat, oč bude usilovat.

Následující typologii čtyř přístupů k psaní přebírám z vynikající knihy Paula Dawsona Creative Writing and the New Humanities (Tvůrčí psaní a nové humanitní vědy, Routledge 2005). Dawsonův popis jednotlivých přístupů podle potřeby upravuji a doplňuji.

Psaní jako součást gramotnosti

Anglický výraz literacy má širší význam než české slovo gramotnost. Tento rozdíl se však už zčásti setřel: i v češtině dnes běžně mluvíme o „počítačové gramotnosti“, „mediální gramotnosti“ a podobně.

Tento přístup vidí v psaní prostředek, jak se přiměřeně vyjadřovat v nejrůznějších životních situacích. Spadá sem jednak osvojení gramatických a pravopisných pravidel, jednak schopnost volit náležité jazykové prostředky: úřední dopis se píše jinak než facebookový komentář a odborný článek jinak než volební program.

Psaní jako tvořivé sebevyjádření

Představa, že smyslem psaní je volně vyjadřovat vlastní niterné pocity a myšlenky, se podle Dawsona v USA rozšířila počátkem 20. století, a to jako reakce proti tradičnímu zdůrazňování gramatické správnosti.

Jednalo se vlastně o demokratizaci romantické představy, že pravá poezie je „spontánní vylití mocných citů“ (William Wordsworth). Zatímco podle romantiků se skutečnými tvůrci mohli stát jen vyvolení géniové, moderní podoba tvořivého sebevyjádření je dostupná všem.

Paradoxem tohoto přístupu je, že spontánní proces, který má přinášet projevy niterné originality pisatele, často plodí jen nejotřepanější klišé. Psaní jako sebevyjádření má přesto velký význam. Jednak se uplatňuje v různých specializovaných oblastech (například „terapie psaním“), jednak dává zakusit osvobodivou moc psaní, na chvilku se pohroužit do ponorného proudu řeči, který plyne hlouběji než všechna pravidla a měřítka kvality.

Na výsledku tolik nezáleží — anebo se poté můžeme nad výsledným textem zamyslet a vypsat si z něj vše, co se hodí k dalšímu zpracování. Koneckonců: automatické psaní se doporučuje i profesionálním spisovatelům jako jeden ze způsobů, jak překonat autorský blok.

Psaní jako řemeslo

Tento přístup polemizuje s výše zmíněnou romantickou představou, že původ hodnotného literárního díla musí být spontánní.

Edgar Allan Poe ve svém proslulém eseji „Filozofie básnické skladby“ (1846) tvrdí, že na vzniku jeho nejznámější básně, „Havran“ (1845) nebylo spontánního ani nahodilého vůbec nic. Naprosto vše — téma básně, dějiště, délku, metrum i samotného havrana (přesněji řečeno krkavce, raven) — prý pečlivě zvolil pro dosažení maximálního účinku na čtenáře.

Dodnes se vedou spory o to, nakolik Poe myslel svůj esej vážně, a nakolik šlo o parodii anebo o jakýsi brilantní iluzionistický trik. Jeho argumentace sice působí velmi přesvědčivě, ale právě její neúprosná logičnost ji zároveň podkopává: kdybychom vzali Poeovy vývody doslova, dospěli bychom k závěru, že když se kterýkoliv básník rozhodne napsat báseň (přinejmenším v angličtině), nemůže zkrátka vzniknout nic jiného než „Havran“.

Buď jak buď, pojetí psaní jakožto řemesla se v moderní americké literatuře i v kurzech tvůrčího psaní bohatě uplatňuje, například v zavedené představě výrazově hutné „dobře napsané povídky“ (v tradici Ernesta Hemingwaye a Raymonda Carvera).

Výrazným příkladem řemeslného přístupu k psaní jsou také mainstreamové filmové scénáře; jejich stavba obvykle vychází z pětičlenné aristotelské struktury (expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa).

Psaní jako čtení zevnitř

Tento přístup vychází z poznání, že „dobrý autor je především dobrý čtenář“. Každý, kdo to myslí s psaním aspoň trochu vážně, by měl jednak hodně číst, jednak si někdy zkusit napsat třeba petrarkovský sonet, kafkovskou povídku, tolkienovskou fantasy nebo čapkovský sloupek. Anebo si mezi mrtvými či žijícími autory vybrat úplně jiné vzory — podle toho, co je mu blízké.

Málokdo z nás má natolik zvrstvené nitro nebo jedinečné zkušenosti, že by mohl pouhým sebevyjádřením sdělit něco zajímavého. K autorské originalitě můžeme dospět jedině dlouhou cestou: učit se napodobováním.