Nejdůležitější pravidlo psaní
Saša UhlováSe schopností napsat dobrý text se člověk nerodí. Je to dovednost, kterou by měla škola kultivovat. Český vzdělávací systém se uměním vyjádřit myšlenku v písemné podobě bohužel příliš nezabývá.
„Tak už to má pět stránek, tak já končím,“ zněla poslední věta vysokoškolské písemné práce, kterou jsem opravovala před několika lety. Fascinovaně jsem na konec textu zírala, ale opravdu končil touto větou. A proč mě to vlastně překvapilo, když práce neměla strukturu, chyběl jí úvod a nikam nesměřovala? Bylo to místy zajímavé, chvílemi naopak nesrozumitelné vyprávění, které zjevně vzniklo autorovými asociacemi. Seminárka vypadala jako povídání u sedmého piva.
Protože jsem podobných prací, lepších i horších, opravila nebo konzultovala na středoškolské i vysokoškolské úrovni celou řadu, a protože poslední roky čtu a edituju texty publicistické, často přemýšlím, kde je v českém vzdělávacím systému chyba. Proč je úroveň písemného vyjadřování tak zoufale nízká? Se zájmem jsem si tedy přečetla text Tomáše Feřteka Proč v Česku tak málo lidí umí dobře psát a přemýšlet. Autor zmiňuje příčiny dvě.
Mnoho lidí, kteří by možná dříve neměli ani vlastní psací stroj, si píše třeba blogy, na různých vysokých školách studují kvanta lidí, kteří by dříve nestudovali, a ti jsou nuceni sepisovat seminárky . Zkrátka dřívě řada lidí končila svoji písemnou produkci posledním slohem v osmé třídě, další velké množství lidí maturitním slohem, a jen pár procent lidí ještě něco sepisovalo na vysoké. Možnost vyjadřovat své myšlenky písemně a uveřejnit své dílo někde na netu nebyla a do soukromých dokumentů lidí - deníků, dopisů apod. obvykle nenahlédneme, abychom mohli posoudit úroveň písemného vyjadřování. Chci říci, že se dnes snaží, učí a mnohdy možná nakonec i naučí písemně vyjadřovat daleko více lidí, než kdy bylo obvyklé.