Literatura je komunikační kód, připomíná Marek Šindelka

Druhý den Měsíce autorského čtení v Brně patřil mimo jiné Marku Šindelkovi, který na svém autorském čtení představil průřez svou tvorbou včetně zcela nových a ještě nedokončených textů.

(red)

03.07.2013 11:02

Sindelka

Marek Šindelka na Měsíci autorského čtení v úterý v brněnském Divadle Husa na provázku. Foto David Konečný

Související

Dalším z autorů, kteří se nyní pohybují na trase Brno – Košice – Ostrava a Wroclav je mladý prozaik, básník a komiksový scénárista Marek Šindelka. Vystudoval kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a aktuálně studuje scenáristiku na pražské FAMU. 

Na svém autorském čtení v Brně představil průřez svou tvorbou od oceňované básnické sbírky Strychnin a jiné básně (2005, Cena Jiřího Ortena), přes román Chyba (2008) až po sbírku povídek Zůstaňte s námi  (2011), za kterou získal významné ocenění Magnesia Litera. Kromě toho se rozhodl prezentovat i zcela nové a nedokončené texty, na kterých stále pracuje. 

Jak prožíváte veřejné čtení svých vlastních textů a co vám jako autorovi takové akce přinášejí? 
Ze začátku jsem to neměl moc rád. Moje první kniha, která byla více osobnější se mi před lidmi četla nejhůř. Časem se to ale změnilo a moc mě to baví. Na čtení mě všeobecně zajímá aktuální energie. Kontakt je vždycky skvělý a může nastartovat něco, co ani nikdo z nás nečeká. 

Diskuse mi často odhalují to, co jsem ani já sám netušil. Například jak může můj text fungovat v jiném kontextu a jak ho někdo jiný může pochopit. Literatura je komunikační kód a každý ho může interpretovat trochu jinak. 

Je pro mě skvělá zkušenost vidět text pohledem čtenáře, který ho určitým způsobem dotváří svými vzpomínkami, pocity a určitým způsobem pokračuje v tvůrčí práci. A to mě na tom baví. 

Od intimního psaní poezie nebo prózy se díky studiu scenáristky postupně posouváte i k autorské spolupráci. V čem je práce s textem pro film jiná? 
Psaní je vždycky osamělé, člověk je sám se svým textem a nemá žádné limity, kromě těch, které si sám stanoví. Je to taková tvůrčí samota. Což mně vyhovuje. Je ale velmi zajímavé začít o textu přemýšlet kolektivně. 

Momentálně píši filmový scénář podle knihy povídek Zůstaňte s námi a je to velmi obohacující, protože se snažíme najít jádra jednotlivých separátních povídek a vytvořit z nich celovečerní děj. 

Zpětně se vracím k tomu, co jsem napsal před několika lety a přistupuji ke svému textu dekonstruktivně. Scénář je na rozdíl od povídky jen „předpis“ a učí mě to určité strohosti – ořezávat všechny literární fígle, metafory, introspekci. Najednou musím uvažovat vizuálně a věcně. A to je pro mě dobrá škola. 

Někteří literární kritici a žurnalisté označili vaše texty za generační výpověď. Vy sám se ale tomu označení rozhodně bráníte... 
V mých textech jsou popsané určité postupy a skutečnosti, které mám zažité nebo jsem je viděl u blízkých lidí a vrstevníků. Nejde však o dokument, ale snahu zachytit určité mezní momenty, které můžou v lidech nastat. To ale s generací nemá nic společného. 

Hned v první povídce knihy Zůstaňte s námi je postava starého muže, důchodce, který ztrácí paměť. Netuším, z čeho plyne pocit, že moje knihy jsou generační záležitost. Jestli ale vystihují skutečnost, tak mě to určitě těší. 

Co je tedy pro vás při psaní podstatné? 
Jde mi o to zachytit určité hluboké mechanismy, které lidi opakují. Předávají si je jako nějakou štafetu a paraziticky se infikují chybami, které například ve svých vztazích nejsou schopni překonat a pak vidět pravou podstatu toho druhého. 

Literatura je podle mě ponor na dno všech lidských příkopů a umožňuje popisovat všechno, co se v nich odehrává. Málokteré umění má tuto možnost pojmenovat věci tak do hloubky a naprosto přesně. 


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.