Lenka Lagronová o objevování toho, co vše jsme schopni říct

Jedním z posledních hostů literárního festivalu Měsíc autorského čtení byla dramatička Lenka Lagronová. Divákům představila úryvky z dramatu Z prachu hvězd, který letos uvedlo Divadlo Kolowrat.

Michaela Velčková

02.08.2013 10:45

Lagronova

Lenka Lagronová v brněnském Divadle Husa na provázku. Foto David Konečný

Související

Dalším z hostů domácí linie festivalu Měsíc autorského čtení byla dramatička Lenka Lagronová, se kterou se pojí rozličné legendy o tom, kterak žije v klášteře nebo lesích a nekomunikuje s okolním světem. Lagronová divákům představila drama Z prachu hvězd, které letos uvedlo Divadlo Kolowrat. 

Lagronová je důležitou součástí české dramatiky, mimo jiné je držitelkou Ceny Alfreda Radoka, je autorkou více než dvaceti divadelních her, které se inscenují jak v České republice, tak v zahraničí. 

Jako dramaturgyně spolupracovala například s Petrem Léblem.V roce 1997 složila řeholní slib, což se stalo původem některých mýtů o tom, jak a kde autorka žije. Přiznala, že momentálně je její domov na cípu česko-polsko-slovenských hranic a není vyloučeno, že její literární turné v Ostravě završí tancem na Stodolní. 

Ve videoupoutávce přiznáváte, kterak vás vzrušuje, že to, co chcete říct, můžete vyjádřit pouze tím, co vysloví vaše postava. Není to náročné vtěsnat obsah celého obrazu pouze do replik? 
To je pro mě nejvíce vzrušující, proto píšu divadelní hry. Baví mě hledat cesty, jak situaci a prostor promítnout pouze do rozhovoru postav, aniž bych to mohla opsat nějak jinak. Někdy se to, co chci vyjádřit, promítne do replik samo o sobě, aniž bych věděla, jak jsem to vlastně udělala. 

Vzrušuje mě objevování, kolik jsme schopní říct jenom tím, že mluvíme. Nejen konkrétní informace, které si sdělujeme, ale celé zázemí motivů. 

V Divadle Husa na provázku jste četla ukázky z vaší divadelní hry Z prachu hvězd. Jedna z postav trpí autistickým onemocněním. Dá se to chápat tak, že naše společnost je taky tak trochu autistická?
Postava Káji je tam právě proto. Aspergerův syndrom pro mě v určité rovině vyjadřuje způsob našeho současného vzájemného chování. Mírně vyhroceně pojmenovávám, jak dnes lidé mezi sebou komunikují. Nebo spíše to, jak komunikovat nedokážou. 

Hru jste přepisovala více než třicetkrát. Od ocenění Dráma 2010 prošel text mnoha úpravami a v poslední fázi jste hru upravovala dle konkrétního hereckého obsazení. Může to být zajímavá inspirace, ale také omezení...
Tohle je vůbec poprvé, co jsem podobně drama psala, tedy dopisovala. Kdyby mi dříve někdo položil tuto otázku, tak bych řekla, že je to omezení, že to není možné a takhle to fungovat nemůže.

V momentě konkrétního hereckého obsazení jsem však měla pocit, že hru nemůžu nechat v takovém stavu, že ji musím pro ty dané herce „dodělat“. Byla to mě opravdu velká inspirace. 

Jenomže nešlo jenom o inspiraci, to je v tomhle případě slabé slovo. Konečně se mi podařilo skrze tyto herce hru opravdu dopsat. Ani po třiceti verzích jsem neměla pocit, že je tam vysloveno, co je potřeba, a až herecké obsazení mi umožnilo to uzavřít. 

Byli úžasní, mě samotné to pomohlo dostat do té hry všechno, u čeho jsem měla pocit, že tam pořád schází. 

Na čem pracujete v současné době? 
V tuto chvíli připravuju dvě hry. Jedna z nich je hra o Jane Austen pro Divadlo Viola. 

Přiznám se, že bych vás netipovala na fanouška Jane Austen...
Mám ji moc ráda a vůbec nevím proč. Vždycky mě to hrozně překvapuje. Je to v podstatě ženská literatura, pojí se s ní ty klasické nálepky. Kdykoli ji pak ale začnu číst, tak je to zážitek. Někdy se ptám svých známých, proč ji mám ráda, protože sama nerozumím tomu, proč mě tak přitahuje. 

V rámci psaní hry čtu důkladně její romány a mám pocit, že se mi hrozně líbí její ironie. Jak je tvrdá, břitká, jak příběh a postavy seká a přitom s takovým humorem. 

Měla opravdu těžký osud, ale zároveň nesklouzla ve své literatuře do toho, aby život viděla pouze tragicky. Přitahuje mě její schopnost přijmout s legrací „tak takhle to je“. 

Jak je to s legrací ve vaší tvorbě a životě? 
U každé hry, kterou jsem napsala, jsem se snažila, aby to byla částečně i legrace. Málokdy to však na jevišti vyšlo. Podařilo se to až v případě Z prachu hvězd, která je označována za mou nejhumornější hru. Byla jsem taky představení, které se hraje v  Divadle Kolowrat nadšená a opravdu jsem se bavila. 

V životě někdy svoje okolí otravuju tím, že neumím zůstat vážná i v situacích, kdy bych měla být. Legraci mám moc ráda, ale nevím, jestli té mojí každý rozumí. 


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.