Je důležité, abychom byli schopni osobní reakce, tvrdí Emil Hakl

Michaela Velčková

V neděli vystoupil v rámci festivalu Měsíc autorského čtení v brněnském Divadle Husa na provázku prozaik Emil Hakl. Divákům představil povídku, kterou dopsal jen několik hodin předtím, než se vydal do Brna.

Jedenadvacátý den festivalu Měsíc autorského čtení patřil spisovateli Emilu Haklovi. V minulosti osoba mnoha povolání, autor slavného románu O rodičích a dětech, který roce 2003 získal ocenění Magnesia Litera a byl zfilmován Vladimírem Michálkem. 

Ve svých prózách se Hakl projevuje jako výstižný a nápaditý glosátor sociální reality. Disponuje nezaměnitelným stylem humoru, specifickým přístupem k tragikomice, jeho stručné lidské pravdy jsou esencemi, díky kterým se Haklovy knihy nedají v současné české literatuře přehlédnout. 

Takřka zaplněnému hledišti velkého sálu Divadla Husa na provázku nicméně nepředstavil žádný ze svých již publikovaných textů, nýbrž čerstvě dopsanou povídku. „Dopsal jsem ji předevčírem. Chci si vyzkoušet, zda je dobře vystavěna a jestli funguje jako celek,“ řekl divákům předtím, než začal číst.

Ve vaší dosavadní tvorbě jste se věnoval spíše osobním tématům. V románu Skutečná událost se však zaměřujete na popsání určitých principů a skutečností společenských. Šlo o programovou záležitost, kdy jste si řekli, že se pustíte do oblasti společensko-kritické nebo ta změna byla spontánní?  

Naprogramovat se takováto změna dá, ale jenom pokud je člověk schopen racionálně programovat to, co dělá v podstatě spontánně. V případě mé poslední knihy jde o potřebu reakce na neblahou situaci v našem prostoru, který přesahuje jak osobní, tak národní hranice. Týká se to nás všech v oblasti bývalý Střední Evropy. 

Takže ve vašich dalších knížkách plánujete pracovat spíše se společenskou problematikou? 

Nic jiného už nemá smysl. Osobních reflexí bylo za posledních třicet až padesát let dost a jsou jich plné knihovny. Jestli má literatura do budoucna nějaký smysl, což je diskutabilní, tak právě v tom, že se bude chovat jako člověk, který již nedokáže dál nečinně snášet poměry a musí si buď koupit samopal nebo atomovou pumu, anebo dát mozek dokupy a pokusit se zformulovat přesně, o co se jedná, v jaký situaci se nachází a jaké by se z osobního hlediska mohlo najít řešení. 

Tím je na spisovatele kladena poměrně veliká zodpovědnost...

To je. Zodpovědnost vůči sobě se zakládá na tom, jestli je člověk schopen reflektovat, co se kolem něj a v něm děje. Zní to příšerně obecně a banálně, ale je důležité, aby byl člověk schopen osobní reakce.

Kniha má název Skutečná událost. Zní jako hrátka, která má v potenciálních čtenářích evokovat, že jde opravdu o skutečnou událost. Byl to váš záměr?

Vymýšlel jsem všelijaký názvy, relativně civilní a nakonec mi vyplynula ta super banální floskule Skutečná událost. Není to název, je to antinázev. Neměl jsem v plánu si na druhou stranu hrát, že opravdu jde o skutečnou událost. 

Kniha se však o skutečnou událost opírá...

Každej pisálek si hraje na to, že to, co píše je realita. Všichni více méně tušíme, že je to naopak. Že je to hra na realitu. Když si někdo hraje na realitu, tak se to snaží dotlačit až do podoby, kdy zmizí hranice mezi tím, co se stalo, nestalo, mohlo stát. A především chce v čtenáři nastolit otázku, jestli to bylo doopravdy. Stará ověřená hra. Ale všechna fakta, která jsem v knize uvedl, se skutečně stala.