Hůlová: Nasadila jsem si masku, abych byla schopná o některých věcech vyprávět

Jeden z posledních večerů festivalu Měsíc autorského čtení patřil spisovatelce Petře Hůlové. Ve velkém sále Divadla Husa na provázku četla úryvky ze svého nepublikovaného rukopisu.

Michaela Velčková

30.07.2013 13:41

Hulova

Hůlová v Brně četla z nepublikovaného rukopisu. Tvrdí, že je ze všech jejích textů nejautobiografičtější. Foto David Konečný

V pondělí vystoupila v rámci domácí linie festivalu Měsíc autorského čtení spisovatelka Petra Hůlová. Její jméno je spojováno s příběhy ze Sibiře, Mongolska či Ameriky, ale také s normalizačním obdobím v bývalém Československu či s reflexí ukrajinských gastarbaitrů v českém prostředí.

Hůlová je autorkou sedmi románů, které není možné na knižním trhu přehlédnout. V Divadle Husa na provázku četla úryvky ze svého nepublikovaného rukopisu.

Psala jste příběhy z ciziny, z míst, ve kterých jste žila. Váš poslední román Čechy, země zaslíbená je příběh o tom, jak někdo přišel žít sem. Co vás k tomu vedlo?
Vnímám tu knížku jako završení mé určité tvůrčí etapy, která začala zájmem o příběhy odehrávající se v zahraničí, například Mongolsko nebo Amerika.

Pak se mi ale chtělo vrátit do českého prostředí, ve kterém se odehrává román Strážci občanského dobra. Čechy, země zaslíbená to domácí a zahraniční téma kloubí dohromady.

Příběh Ukrajinky, která přichází do Prahy s manželem pracovat: klasická situace Ukrajinců v Praze. Záleželo mi, abych zachytila kulturní jinakost a taky jinakost zkušenosti být tady cizincem.

Ve druhé rovině jsem se zaměřila na to, jak se Češi na tyto lidi dívají. Myslím, že touto knihou jsou témata jak českého, tak zahraničního prostředí v rámci mé tvorby vyčerpány.

Jaké témata vás zajímají teď?

V toto chvíli mě po literární stránce nezajímá cizina ani české reálie. Zaměřuju se na lidské intimnosti. A především jazyk. Pracuju s jazykem, který je pro mě v tuto chvíli důležitější, než příběh.

Na festivalu jste četla z vaši připravované knížky. O čem bude?
Četla jsem z ještě nepublikovaného rukopisu, který je ze všech mých knížek nejvíc autobiografický. Je to monolog ženy, která je autorkou brakové literatury, píše romány červené knihovny.

Je trochu bláznivá ženská, alkoholička, který ve větší části knihy vyřvává z balkónu svého bytu, ze kterého téměř vůbec nevychází. Zpovídá se odsud ze svého života, ze svého manželství, ze svých běsů a průšvihů.

Snažila jsem se to celé ladit jednak humorně a jednak ironicky, aby smích střídal husí kůži.

Říkáte, že jde o nejvíc autobiografický román, což je vzhledem k tomu o čem je, mírně zarážející...
Pochopitelně to není úplná autobiografie. Je to taková maska, škleb, které jsem si na sebe nasadila, abych byla schopná o některých věcech vyprávět. Určité části nebo motivy vychází z toho, co se mě dotýká a některé souvislosti vůbec ne.

Na festivalu to bylo vůbec poprvé, kdy jsem o této knize mluvila veřejně. Ten text nečetl nikdo kromě mých přátel, dokonce ani můj vydavatel.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.