Vypravěč příběhů

Přednáška laureáta Nobelovy ceny za literaturu za rok 2012 je protkána vzpomínkami na jeho domov a dětství.

Moyancb

Mo Jen

10.12.2012 14:27

Photo_1354909105382_1_0-18c5t7a

Mo Jen přednáší svou nobelovskou přednášku. Foto Internet

Vážení členové Švédské akademie, dámy a pánové,

Domnívám se, že všichni, kdo jste zde přítomni, jste si již prostřednictvím televize či internetu udělali nějakou představu o daleké Severovýchodní obci v okrese Kao-mi. Možná jste viděli mého devadesátiletého otce, viděli jste mého bratra a sestru, moji ženu a také vnučku, té je právě jeden rok a čtyři měsíce.

Nikdy však nespatříte člověka, na kterého v tuto chvíli myslím ze všech nejvíc – moji matku. Když jsem dostal Nobelovu cenu, mnoho lidí se radovalo spolu se mnou, moje matka se však již radovat nemohla.

Moje matka se narodila v roce 1922 a zemřela v roce 1994. Byla pohřbena v broskvoňovém sadu na východ od vesnice. Loni se ukázalo, že tamtudy povede železnice, a tak jsme museli přenést její hrob o kus dál. Po otevření hrobu jsme zjistili, že rakev se již rozpadla a matčiny ostatky splynuly s okolní zemí. Nezbylo nám, než symbolicky nabrat trochu hlíny a tu přestěhovat do nového hrobu. Pochopil jsem tehdy, že moje matka se stala součástí země, kdykoliv stojím na zemi a vyprávím, vyprávím své matce.

Jsem její nejmladší dítě. Moje nejranější vzpomínka se váže k tomu, jak jsem šel s jedinou naší termoskou pro horkou vodu do společné jídelny. Byl jsem zesláblý od hladu a termoska mi cestou upadla a rozbila se. Dostal jsem hrozný strach, schoval jsem se do kupky sena a celý den jsem se neodvážil vylézt ven. Navečer jsem uslyšel matku, jak mě volá mým dětským jménem. Vylezl jsem z kupky a myslel jsem si, že dostanu vynadáno a budu bit, avšak matka mi nedala výprask, ani mě nehubovala, jen mě pohladila po hlavě. A přitom si zhluboka povzdechla.

Moje nejbolestnější vzpomínka se týká toho, jak jsem šel s matkou paběrkovat klasy na pšeničné pole. Přišel hlídač a všichni, kdo tam byli, se rozutekli, avšak moje matka, která měla podvázaná chodidla, nemohla utíkat rychle a byla chycena. Vysokánský hlídač jí dal takový pohlavek, že se zapotácela a upadla na zem. Hlídač nám zabavil nasbírané klásky a se spokojeným pohvizdováním odešel.

Matka seděla na zemi, z koutku úst jí tekla krev a vypadala tak zoufale, že na to nikdy nezapomenu. Po mnoha letech jsem toho hlídače potkal na trhu, byl z něho bělovlasý, sešlý stařec. Namířil jsem si to k němu, že si s ním vyřídím účty, ale matka mě zarazila a klidně mi řekla: „Chlapče, tenhle stařec už je jiný člověk než ten, kdo mě tenkrát udeřil.“

Vzpomínka, která se mi nejhlouběji vryla do paměti, se stala jednou o svátku středu podzimu. S velkou námahou se nám podařilo připravit plněné taštičky ťiao-c´, na každého vyšla sotva jedna miska. Právě, když jsme jedli, přišel starý žebrák. Chtěl jsem ho odbýt půl miskou sušených sladkých brambor, ale on se rozčílil: „Jsem starý člověk, a vy mi dáváte sladké brambory, zatímco sami si jíte taštičky, že se nestydíte!“

Odsekl jsem vztekle: „Taštičky nevidíme, jak je rok dlouhý, každý teď dostal akorát jednu malou misku, sotva zaženeme největší hlad. Tady máš sladký brambory, ber, jestli chceš, a jestli ne, vypadni odsud!“

Matka mě pokárala a pak vzala svoji z poloviny naplněnou misku a přesypala z ní taštičky do misky žebrákovi.

Nejvíce lituji události, která se stala, když jsme s matkou prodávali zelí a já jsem – snad z nedbalosti – jednomu zákazníkovi naúčtoval o jedno mao víc. Šel jsem pak do školy, a když jsem se vrátil domů, našel jsem matku, která jen málokdy plakala, celou v slzách. Nezlobila se na mě, ale potichu mi řekla: „Chlapče, udělal jsi mi strašnou ostudu.“

Když jsem povyrostl, matka onemocněla vážnou plicní chorobou, hlad, nemoc, těžká dřina – to vše uvrhlo naši rodinu do velkých těžkosti a ztratili jsme všechnu radost a naději. Mě se zmocnila zlá předtucha, dostal jsem strach, aby matka sama neskoncovala se životem. Pokaždé, když jsem se vracel z pole, hned ve dveřích jsem na ni volal, a teprve když mi odpověděla, spadl mi kámen ze srdce; když se ale hned neozvala, celý jsem se roztřásl strachy a utíkal jsem ji hledat do přístěnku a do stodoly.

Jednou jsem prohledal celý dvůr, ale matku jsem nenašel. Posadil jsem se ve dvoře a hlasitě se rozplakal. Za chvíli přišla zvenku s otepí chrastí na topení na zádech. Vůbec se jí nelíbilo, že brečím, ale já jsem se jí se svými obavami nemohl svěřit. Matka mě však prohlédla a řekla: „Chlapče, neboj se, nemám sice v životě žádnou radost, ale dokud mě král podsvětí sám nezavolá, neodejdu.“

Od narození jsem byl ošklivý, lidé ve vesnici se mi smáli a ve škole bylo pár surových spolužáků, kteří mě kvůli tomu dokonce bili. Když jsem přišel domů s pláčem, matka mi říkala: „Chlapče, ty nejsi ošklivý. Máš všechno, jak má být – nos, oči, ruce i nohy, co je na tom ošklivého? A hlavně, důležité je, abys byl laskavý a choval se, jak se patří, abys pomáhal ostatním, tak se i z ošklivého stane krásný.“

Později, když jsem odešel do města, i mezi vzdělanými lidmi se našli tací, kteří se mi za zády či dokonce přímo do obličeje posmívali za to, jak vypadám. Vzpomněl jsem si vždy na matčina slova, přestal jsem se rozčilovat a v duchu jsem se jim omluvil.

Moje matka byla negramotná, avšak vzdělaných lidí si velmi vážila. Žili jsme ve velké bídě, často jsme nevěděli, kdy budeme jíst další jídlo, ale kdykoliv jsem po ní chtěl, aby mi koupila knížku nebo psací potřeby, vždycky mi vyšla vstříc. Byla pracovitá a neměla ráda, když děti lajdačily, ale nikdy mě nehubovala za to, že jsem kvůli čtení zanedbal práci.

Jednou k nám na trh přišel vypravěč. Tajně jsem si ho běžel poslechnout a zapomněl jsem na práci, kterou mi matka přidělila. Dostal jsem za to vyhubováno.

Večer, když pro nás při světle petrolejky šila prošívané oblečení na zimu, neudržel jsem se a vyprávěl jsem jí, co jsem ve dne slyšel od vypravěče. Zpočátku se jí to moc nelíbilo, podle ní byli vypravěči žvanilové, kteří nedělají pořádnou práci, a nic dobrého od nich člověk neuslyší. Avšak příběh, který jsem jí převypravoval, ji postupně zaujal.

Od té doby, pokaždé když přišel čas trhu, nedávala mi žádnou práci, a mlčky souhlasila s tím, že půjdu poslouchat vypravěče. Abych se matce odměnil za její laskavost, a také abych předvedl, jakou mám paměť, jsem jí pak do všech podrobností vyprávěl příběhy, které jsem přes den vyslechl.

Brzy mě pouhé převyprávění příběhů profesionálních vypravěčů přestalo uspokojovat a začal jsem je různě vylepšovat. Vymýšlel jsem nové zápletky, takové, aby se líbily matce, a někdy jsem dokonce změnil konec příběhu. Matka nebyla mou jedinou posluchačkou, moje vyprávění poslouchala i starší sestra, teta a babička. Když jsem skončil, matka někdy napůl jakoby sama pro sebe ustaraně říkala: „Chlapče, co z tebe bude, až vyrosteš? Chceš se snad živit tím, že budeš mlátit hubou?“

Matčiny obavy jsem chápal, protože lidé ve vesnici neměli rádi upovídané děti, taková vlastnost mohla přinést člověku a jeho příbuzným nepříjemnosti. Chlapec z povídky „Buvoli“, který je všem ve vsi protivný, je stínem mého dětství. Matka mě často nabádala, abych nebyl tak upovídaný, přála si, aby se ze mě stal tichý a vážný chlapec. Já jsem ale projevoval nezkrotnou touhu a schopnost mluvit; bylo to bezpochyby velmi nebezpečné, zároveň však moje schopnost vyprávět přinášela matce radost, takže z toho byla dočista rozpolcená.

Jak říká přísloví: „Řeky i hory lze změnit, povahu člověka však nepředěláš!“ Přestože mě otec i matka vychovávali ke zdrženlivosti, svou přirozenou zálibu ve vyprávění jsem nezměnil a moje jméno, které znamená „Nemluv!“, zní jako ironické rýpnutí vůči mé osobě.

Musel jsem přestat chodit do školy a začít pracovat. Byl jsem malý a slabý, těžkou práci bych nezastal, a tak mě posílali pást krávy a kozy na říční břeh zarostlý travou. Když jsem šel s dobytkem kolem školy a spatřil spolužáky, jak tam vyvádějí, padl na mě smutek a plně jsem pocítil bolest vyobcovaného člověka – nejen dítěte.

Když jsem dovedl dobytčata na břeh řeky, pustil jsem je, ať se pasou, kde se jim zlíbí. Nebe modré jako moře, nekonečná zeleň trávy, kolem dokola ani človíček, nebylo slyšet lidské hlasy, jen na nebi zpívali ptáci. Cítil jsem se osamělý, všemi opuštěný a bylo mi smutno. Někdy jsem si lehl na zem, pozoroval jsem bílé obláčky plující po obloze a v hlavě se mi začaly vynořovat všelijaké, těžko uchopitelné představy.

V našem kraji je rozšířeno mnoho příběhů o liškách, které se umí proměnit v krásné dívky. Představoval jsem si, že přijde liška a promění se v děvče a to mi bude dělat společnost na pastvě, ale nikdy se žádná neobjevila. Jednou však z vysoké trávy kousek přede mnou vyskočila ohnivě červená liška, polekala mě tak, že jsem zůstal celý zkoprnělý, po lišce už dávno nezůstalo ani stopy, ale já jsem se ještě pořád třásl.

Někdy jsem si sedl vedle krávy, díval jsem se do jejího modrého oka a na svůj odraz v něm, jindy jsem napodoboval ptačí křik ve snaze povídat si s ptáky na obloze a jindy jsem zase svěřoval svá trápení stromu. Ptáci si mě však nevšímali, ani strom si mě nevšímal. O mnoho let později, když jsem se již stal spisovatelem, jsem mnoho svých tehdejších představ vložil do svých próz. Lidé mě chválí, že mám bohatou fantazii, a občas po mně milovníci literatury chtějí, abych jim svěřil tajemství fantazie. Na to mohu odpovědět jen hořkým úsměvem.

Jak říká čínský mudrc Lao-c´: „Štěstí je to, o co se opírá neštěstí, a neštěstí je to, co podpírá štěstí.“ Jako chlapec jsem nemohl chodit do školy, trpěl jsem hladem, samotou, tím, že jsem neměl knihy ke čtení, ale právě díky tomu jsem, podobně jako kdysi spisovatel Šen Cchung-wen, záhy začal číst knihu života. Vypravěči, které jsem chodil poslouchat na trh, jak jsem o tom mluvil před chvílí, představují v této knize jen jednu stránku.

Po odchodu ze školy jsem se začal protloukat mezi samými dospělými a zahájil jsem tak svou kariéru „čtenáře ušima“. Před více než dvěma sty lety v mém rodném kraji žil génius vyprávění – Pchu Sung-ling. Mnoho lidí u nás ve vesnici, včetně mě samotného, navazujeme na jeho tradici a předáváme ji dál.

V pracovním kolektivu na poli, ve stájích výrobního družstva, na teplém kchangu u dědečka a babičky, dokonce i v kymácejícím se voze taženém volským potahem, všude jsem poslouchal nepřeberné množství vyprávění o démonech a duších, historických příběhů, neuvěřitelných zvěstí a podivuhodných událostí. Tím, jak těsně byly tyto příběhy spojeny s naším okolím a s rodinnými historiemi, vyvolaly ve mně intenzivní pocit reality.

Ani ve snu by mě však nenapadlo, že to vše se jednou stane námětem mého psaní, byl jsem kluk poblázněný do příběhů a okouzleně jsem poslouchal, co lidé vyprávěli. V té době jsem byl bezvýhradně oddán náboženství, věřil jsem, že všechny věci mají duši. Když jsem uviděl velikánský strom, zvážněl jsem a cítil k němu úctu, při pohledu na ptáka jsem věřil, že se kdykoliv může proměnit v člověka a při setkání s neznámým člověkem, jsem ho podezíral, že je to možná přeměněné zvíře.

Když jsem se navečer po odchodu z kanceláře pracovní brigády, kde mi zapsali pracovní jednotky, vracel domů, obklopila mě hrůza. Abych si dodal odvahy, rozběhl jsem a začal hlasitě zpívat. Právě jsem byl ve věku, kdy chlapci mutují, hlas mi přeskakoval, hrůza poslouchat, byla to krutá zkouška pro mé sousedy.

Na vesnici jsem prožil jednadvacet let. Za tu dobu jsem se nejdál od domova dostal jednou do Čching-taa, kde jsem se málem ztratil mezi obrovskými hromadami stavebního dříví. Když se mě po návratu domů matka ptala, co jsem tam viděl, zklamaně jsem jí řekl, že nic, jen hromady dříví. Ale právě tenkrát se mě zmocnila touha odejít z vesnice a spatřit svět tam venku.
V únoru 1976 jsem se nechal povolat do armády. Se čtyřmi svazky Stručných dějin Číny, které mi matka koupila výměnou za svoje svatební šperky, jsem odcházel ze Severozápadní obce okresu Kao-mi, z místa, které jsem miloval i nenáviděl, a tak začalo důležité období mého života. Musím přiznat, že pokud by nebylo obrovského rozvoje a pokroku čínské společnosti, pokud by nebylo reforem a otevírání se světu, nebyl bych ani já coby spisovatel.

V monotónním životě vojenského výcviku jsem přivítal ideologické uvolnění a rozmach literatury 80. let. Já – chlapec, který ušima poslouchal příběhy a ústy je dál vyprávěl – jsem začal příběhy vyprávět za pomoci pera. Zpočátku nebyla moje cesta snadná, nenapadlo mě, že dvacet let života na venkově představuje bohaté ložisko literatury, myslel jsem si tehdy, že psát literaturu znamená psát o dobrých lidech a správných věcech, psát o hrdinech a našich vzorech, a tak i když jsem pár děl uveřejnil, jejich literární hodnota byla nevalná.

V roce 1984 jsem složil přijímací zkoušky na katedru literatury Vojenské umělecké školy. Podporován a veden milovaným učitelem a dobrodincem Sü Chuaj-čungem jsem napsal několik povídek a novel: Podzimní vody, Vyschlá řeka, Průsvitná mrkev a Rudé proso. V Podzimních vodách se poprvé objevila Severovýchodní obec okresu Kao-mi. Od té doby, podoben rolníkovi, který se plahočil sem a tam, až nakonec získal kus půdy, i já, tulák literatury, jsem konečně získal místo, kam se se mohu uchýlit a vykonat svoje dílo.

Musím se přiznat, že k tomu, abych v Severovýchodní obci okresu Kao-mi nalezl vlastní literární území mě výrazně inspirovali dva spisovatelé: William Faulkner a Gabriel Gárcia Márquez. Nečetl jsem je nijak pečlivě, ale jejich odvážný, stvořitelský duch mě povzbudil, jejich zásluhou jsem pochopil, že spisovatel musí mít vlastní kousek země.

V běžném životě má člověk být skromný a ustupovat ostatním, v literární tvorbě však musí být tvrdohlavý a panovačný, musí se rozhodovat i konat po svém. Dva roky jsem šel věrně ve stopách těchto dvou mistrů, až jsem si uvědomil, že je musím co nejdříve opustit. Napsal jsem tehdy: „Tito dva velikáni jsou jako dvě rozpálené pece, zatímco já jsem kus ledu, pokud zůstanu moc blízko, roztaví mě a já se vypařím.“

Myslím si, že jeden spisovatel může ovlivnit jiného spisovatele proto, že kdesi v hloubi duše jsou si ti dva podobní. Jak se říká „dojde mezi nimi ke splynutí duší“. A tak, přestože jsem jejich knihy nečetl příliš důkladně, stačilo, abych si přečetl pár stránek, a pochopil jsem, co dělají, a jak to dělají, a na základě toho jsem pochopil, co mám dělat já a jak to provést.

Upřímně řečeno, když vyprávím, nemyslím na to, kdo mě bude poslouchat, možná to bude někdo jako moje matka, možná to budu já sám. Moje příběhy počínají v tom, co jsem na vlastní kůži prožil, jako například ve Vyschlé řece ten chlapec, který dostal strašný výprask, v Průsvitné mrkvi ten, kdo od začátku do konce ani jednou nepromluví. Skutečně jsem kdysi kvůli něčemu, co jsem vyvedl, dostal od své matky bití, a také jsem skutečně na stavbě mostu tahal měchy pro kováře.

Samozřejmě, že ani ten nejneobyčejnější zážitek nelze přenést do literatury beze změny, do literatury patří fabulace, patří tam fantazie. Mnoho přátel mi říká, že Průsvitná mrkev je moje nejlepší povídka, a já jim neodporuji, ani s nimi úplně nesouhlasím. Myslím si však, že Průsvitná mrkev je mezi mými prózami nejvíce symbolická a nese nejhlubší význam.

Ten chlapec černý jako lak, nadaný nadlidskou schopností snášet utrpení a zároveň nadlidskou schopností vnímání je duší všech mých děl, přestože jsem později psal o mnoha dalších postavách, žádná z nich nebyla bližší mé duši. Dalo by se také říci, že každý spisovatel má mezi postavami, které vytvořil, postavu vůdčí, takovou vůdčí postavou je ten mlčící chlapec, neřekne ani slovo, ale pevně za sebou vede spoustu dalších postav a ze všech sil hraje své představení na jevišti Severovýchodní obce okresu Kao-mi.

Příběhy, které člověk prožil sám, mají své meze, když jsou všechny dovyprávěny, je třeba začít vyprávět cizí příběhy. A tak se mi z hlubin paměti, jako když zazní povel k nástupu, začaly hrnout příběhy mých příbuzných, sousedů a také příběhy předků vyposlechnuté z úst starců. Dívají se na mě s nadějí v očích, čekají, až o nich napíšu, můj dědeček, babička, otec, matka, starší bratr, sestra, teta, manželka, dcera – všichni se objevují v mých dílech. A také spousta vesničanů ze Severovýchodní obce se tam ukázala. Samozřejmě, že jsem je všechny literárně zpracoval, aby přesáhli hranice sebe sama a staly se literárními postavami.

V mém posledním románu Žáby se objevuje moje teta, když jsem dostal Nobelovu cenu, začali za ní chodit novináři; zpočátku jim trpělivě odpovídala na dotazy, ale brzy ji to tak otrávilo, že utekla do okresního města schovat se u syna. Teta je skutečně vzorem pro román Žáby, ale teta v románu a teta ve skutečnosti se od sebe zásadně liší.

Románová teta je despotická a nezkrotná, chvílemi se chová jako bandita, zatímco skutečná teta je laskavá a veselá, je to příkladná manželka a matka v tradičním smyslu slova. Skutečná teta žije na stará kolena šťastně a spokojeně, zatímco románová teta v důsledku velkého duševního strádání oslepne a oblečená celá v černém, jako duch obchází po nocích. Děkuji tetě za její velkorysost, nezlobí se na mě za to, co jsem z ní udělal v románu. A také obdivuji její moudrost, správně pochopila, jaký je vztah mezi skutečným člověkem a literární postavou.

Když matka zemřela, moc jsem se trápil a rozhodl jsem se, že na její počest napíšu knihu. Je to román Bujné poprsí a kypré hýždě. Měl jsem v hlavě jasnou představu a byl jsem plný emocí, a tak jsem napsal první verzi románu o dobrém půl miliónu znaků za pouhých osmdesát tři dnů.

V Bujném poprsí a kyprých hýždích jsem zcela bez zábran použil to, co moje matka skutečně prožila, její emocionální zážitky jsou však výsledkem fabulace, nebo se inspirují životem jiných matek ze Severovýchodní obce. V románu je věnování „duši mé matky na nebesích“, ve skutečnosti však knihu věnuji všem matkám na světě, to je moje nezřízená ambice, chci naši maličkou Severovýchodní obec v okrese Kao-mi popsat jako zmenšeninu celé Číny, ba i celého světa.

Každý spisovatel pracuje jinak, já postupuji jinak u každé své knihy, působí na mě pokaždé jiná inspirace. Některé moje prózy začínají ve snu, jako Průhledná mrkev, jiné začínají od skutečné události, jako třeba Píseň česnekových květů z ráje. Ale ať začínám od snu nebo od skutečnosti, nakonec se vždy musí propojit s mojí osobní zkušeností, aby se z nich mohlo stát osobité literární dílo, v němž vystupují plastické postavy nadané dynamikou bojových umění, které má bohatý a rozmanitý jazyk a je pečlivě a originálně vystavěné.

Obzvláště je třeba zdůraznit, že v Písni česnekových květů z ráje jsem na scénu pozval skutečného profesionálního vypravěče, který v románě hraje důležitou úlohu. Velice se omlouvám, že jsem použil jeho skutečné jméno – vše, co v románě dělá je samozřejmě smyšlené. Stává se mi to často, že zpočátku pro svou literární postavu použiji jméno skutečného člověka, to abych si navodil atmosféru něčeho důvěrně známého.

Když pak román dokončím a chtěl bych jméno postavy změnit, už to nejde. A tak se jednou stalo, že člověk, který se jmenoval stejně jako postava v mém románu, si šel stěžovat k mému otci. Otec se mu za mě omlouval, zároveň mu ale vysvětloval, že to nemá brát vážně. Řekl mu: „Nevadí mi ano to, že Rudé proso začíná slovy „Můj otec, ten parchant …“, tak co se rozčiluješ?!“

Když jsem psal román ze současnosti Píseň česnekových květů z ráje, největší problém, před nímž jsem stál, nebylo, zda se odvážím kritizovat temné stránky naší společnosti, ale to, aby planoucí emoce a hněv nezpůsobily, že nad literaturou převáží politika a můj román se změní v reportáž o jednom incidentu. Spisovatel je součástí společnosti, přirozeně má vlastní názory a zaujímá stanoviska, ale když píše, musí zaujmout stanovisko všech lidí, o všech musí psát jako o lidech, jedině tak může literatura vycházet ze skutečnosti, ale zároveň skutečnost přesahovat, zabývat se politikou, ale zároveň ji přesahovat.

Možná proto, že jsem dlouho žil v těžkých podmínkách, poznal jsem do hloubky lidskou povahu, poznal jsem, co je opravdová statečnost a také, co je opravdové zoufalství, vím, že každý člověk v sobě nese nezřetelně vymezenou zónu, kde je těžké určit, co je správné a co ne, co je dobro a co zlo. Právě tato zóna je širokým prostorem, v němž spisovatel rozvíjí svoje nadání. Teprve díla, která věrně a působivě vystihují tuto rozporuplnou zónu s nezřetelnými obrysy, přirozeně překračují politiku a získají vlastnosti velké literatury.

Pořád jen tlachat o svých dílech je otravné, ale můj život je s mými díly těsně spjatý, byl bych bezradný, pokud bych měl mluvit o něčem jiném, a tak prosím vážené publikum za prominutí.

Ve svých raných prózách jsem se choval jako tradiční vypravěč, schovával jsem se za textem, avšak počínaje románem Santálové mučení jsem nakonec ze zákulisí vyskočil na scénu. Lze říci, že moje dřívější práce jsou svého druhu samomluvou, nebral jsem ohled na čtenáře, ale počínaje tímto románem jsem začal cítit, že stojím na náměstí obrácen k velkému počtu posluchačů a barvitě jim vyprávím.

To je v tradici románu jako takového, a dvojnásob to platí o románu čínském, také já jsem kdysi pilně studoval západní modernisty a pohrával si s nejrůznějšími narativními postupy, ale nakonec jsem se vrátil k tradici. Samozřejmě, že se nejedná o prostý návrat, Santálové mučení a romány, které přišly po něm, představují směs tradičních čínských románů a technik západních.

Tak zvané inovace v oblasti prózy jsou v podstatě vždy výsledkem podobného míšení, a také míšení s dalšími uměleckými druhy, například Santálová muka mají v sobě zamíchanou tradiční zpěvohru. Podobně jsem do svých dřívějších prací míchal podněty z výtvarného umění, hudby a dokonce cirkusu.

Na závěr mi dovolte, abych se ještě zmínil o románu Únava ze života, jeho název pochází z buddhistické sútry. Pokud vím, překlad názvu působil mnoho starostí překladatelům do různých jazyků. Nikdy jsem buddhistické sútry nestudoval a moje porozumění buddhismu je zcela povrchní, obrátil jsem se však k buddhistickému námětu, protože si myslím, že mnoho základních myšlenek buddhismu představuje skutečné vesmírné vědomí. Půtky tohoto světa nemají v očích buddhistů žádný význam. Pod tak povzneseným pohledem se svět lidí jeví velmi smutný.

Samozřejmě, že jsem svou knihu nenapsal jako kázání. Psal jsem zase o lidském osudu a emocích, o lidské omezenosti a velkorysosti, a také o tom, jak člověk usiluje o štěstí, a o námaze a obětech, které člověk činí v závislosti na tom, jak lpí na svém přesvědčení. Lan Lien, který v románu vzdoruje sám nové době, je v mých očích skutečným hrdinou. Předloha pro tuto postavu byl rolník ze sousední vsi, když jsem byl malý, často jsem ho viděl, jak po cestě vedoucí kolem našeho domu tlačí rozhrkanou káru na dřevěných kolech, pomáhal mu kulhavý osel a žena s malýma nožkama.

V tehdejší kolektivizované době vypadala tato bizarní pracovní četa tak divně a nepatřičně, v našich dětských očích se zdáli být komickými figurkami pohybující se proti směru historického vývoje, a když procházeli kolem nás, plni rozhořčení jsme po nich házeli kameny. O mnoho let později, když jsem se chopil pera a začal jsem psát, vynořila se mi před očima tato postava a celý ten výjev. Věděl jsem, že jednou o něm napíšu knihu, že dříve či později budu jeho příběh vyprávět celému světu, ale teprve v roce 2005, při pohledu na šest stupňů převtělení vymalovaných na zdi jednoho kláštera, jsem pochopil, jak správně ten příběh vyprávět.

Když jsem dostal Nobelovu cenu, vzbudilo to polemiky. Zpočátku jsem si myslel, že předmětem těchto polemik jsem já sám, postupně jsem však pochopil, že tím, kdo budí polemiky je kdosi, kdo se mnou nemá nic společného. Jako divák v divadle jsem se díval na jejich představení. Viděl jsem laureáta věnčeného květy, jak na něj zároveň dopadají kameny a lijí špinavou vodu, bál jsem se, že ho srazí, ale on se s úsměvem vymanil z květin i z kamení, utřel ze sebe špínu, klidně se postavil opodál a řekl všem: Pro spisovatele je nejlepší způsob vyjádření literatura.

Vše, co jsem měl říci, jsem napsal do svých děl. Ústy vyřčená slova odnese vítr, slova zapsaná na papír však už nikdo nevymaže. Doufám, že si trpělivě přečtete moje knihy – samozřejmě, nemůžu vás k tomu nutit, a nemůžu vás ani nutit, abyste po přečtení mých knih změnil svůj názor na mě. Na světě není spisovatele, který by se zalíbil všem čtenářům. To v dnešní době platí dvojnásob.

Přestože se mi nechce nic říkat, dnes na tomto místě musím mluvit, a proto řeknu ještě pár slov.

V 60. letech minulého století, když jsem chodil do třetí třídy, šli jsme se školou na výstavu o utrpení prostého lidu. Pod vedením učitele jsme tam hlasitě plakali a naříkali. Abych se ukázal před učitelem, neutřel jsem si slzy. Všiml jsem si několika spolužáků, jak si plivou do dlaní a roztírají si sliny po obličeji, aby to vypadalo, že jsou mokří od slz. A také jsem si mezi spolužáky, kteří plakali doopravdy nebo na oko, všiml jednoho, který měl oči suché, nenaříkal, ani si nevlhčil tváře. S údivem a polekaně se na nás díval doširoka otevřenýma očima.

Nahlásil jsem to potom učiteli a ten žák kvůli tomu dostal školní důtku. O mnoho let později jsem to připomněl svému učiteli a řekl jsem mu, jak je mi líto, že jsem spolužáka udal. Učitel mi řekl, že totéž oznámení udělalo víc než deset spolužáků. Ten chlapec už dávno zemřel, vždy když si na něj vzpomenu, cítím strašné výčitky svědomí. Tahle událost mi otevřela oči k jednomu poznání: Když všichni kolem pláčou, musí být dovoleno neplakat, tím spíš, když pláč je svého druhu představením.

A ještě jeden příběh vám povím. Před třiceti lety jsem ještě pracoval v armádě. Jednou večer jsem byl v kanceláři a četl jsem si, když do místnosti vstoupil starší důstojník, podíval se na místo naproti mně a zeptal se: „Hej, nikdo tu není?“ Prudce jsem vstal a hlasitě řekl: „Cožpak tady nejsem já?!“ Starý důstojník zrudl a zahanbeně odešel. Byl jsem potom ještě hezky dlouho pyšný, myslel jsem si, jaký jsem hrdina, ale o mnoho let později jsem nad sebou pocítil hluboké rozpaky.

Dovolte ještě jeden, poslední příběh, vyprávěl mi ho před mnoha lety dědeček. Bylo osm zedníků, kteří odešli z vesnice za prací, cestou je přepadla bouře a oni se schovali v opuštěném chrámu. Venku zuřila bouře, hromy burácely, před branou chrámu se sem a tam koulely ohnivé koule a ve vzduchu jako by byl slyšet řev draků. Všichni dostali velký strach, v obličeji byli popelaví hrůzou. A jeden z nich povídá: „Je mezi námi jeden, který udělal nějakou velkou špatnost. Ať ten, kdo to byl, sám vyjde ven a přijme trest, jinak bude ublíženo dobrým lidem.“ Samozřejmě, že nikdo se nepřihlásil.

Pak jiný navrhl: „Když nikdo nechce vyjít ven, odhoďme své slaměné klobouky – čí klobouk vítr zažene ven za bránu, ten udělal nějakou špatnost a bude muset vyjít a přijmout trest. Všichni pak vyhodili klobouky ven, klobouky sedmi zedníků zahnal vítr zpátky, jen jeden klobouk se odkutálel pryč. Všichni toho jednoho nutili, aby vyšel ven a přijal trest, on se přirozeně bránil, ale ostatní ho popadli a vyhodily za bránu. Počítám, že konec jste už uhádli – ten jeden zůstal venku, zatímco chrám se s rachotem zřítil.

Jsem vypravěč příběhů. A za to, že vyprávím příběhy, jsem dostal Nobelovu cenu.

Poté, co jsem dostal Nobelovu cenu, se stalo mnoho úžasných příběhů a tyto příběhy mě utvrdily v přesvědčení, že pravda a spravedlnost existují. V příštích měsících a letech budu dál vyprávět své příběhy.

Děkuji vám za pozornost!

Podle verze uveřejněné na stránkách Nobelovy ceny z čínštiny přeložila Olga Lomová.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.