Zatímco Miroslav Kalousek zachraňuje demokracii před voliči, nám nezbývá, než se smířit s vládou úředníků. Resort ministerstva školství po Petru Fialovi převzal další kovaný akademik, profesor Dalibor Štys. Na MŠMT pracoval již nějakou dobu jako ředitel výzkumu, takže resort dobře zná.

Po profesoru Fialovi zbylo několik nedokončených úkolů, jeho nástupce bude muset řešit otázku financování regionálního školství, dokončit státní maturity, zpracovat kariérní řád motivující mladé pedagogy, řešit čerpání peněz z evropských fondů, pokračovat v práci na strategii vzdělávání do roku 2020 a také se vypořádat s novelou vysokoškolského zákona.

Novely VŠ zákona jsou de facto na stole dvě, k připravované reformě totiž nedávno přibyla takzvaná „prezidentská“, převádějící pravomoc jmenovat profesory do rukou ministra. Ta by měla ale ještě projít standardním jednacím procesem a být schválena samostatně.

Že novely VŠ zákona vnímá Jiří Rusnok, vedle udržovací úlohy, jako důležitý cíl ve školství, značí jednak snaha udržet na ministerstvu samotného Fialu a jednak výběr jeho nástupce, který na jiné oblasti v agendě ministerstva žádným velkým odborníkem není.

Dalibor Štys je biochemik, který se v univerzitním prostředí orientuje a k jeho směřování se vyjadřuje delší dobu. K přípravě „Dobešova“ vysokoškolského zákona například uvedl: „Chtěl bych, aby byl mnohem restriktivnější a nutil univerzity k výrazné restrukturalizaci, když ne přímo k rozpadu a slučování do nových celků.“.

Byl rovněž signatářem petice, vyzývající k reformám vysokých škol za účelem dosažení „globální konkurenceschopnosti“, například vystavením škol silné soutěži vyvolané rozvolněním akreditačních podmínek, a obviňující akademické obce ze zneužívání akademických svobod jako zástupného důvodu k obraně statusu quo.

Ve svých komentářích Štys nastiňuje nutnost většího propojení univerzit a průmyslu. Profesoři mají být schopni získat zakázky a být dotovaní přímo z byznysu. Z hlediska výzkumu v přírodních vědách má nesporně mnoho podnětných poznámek, ale v jeho podání opět zcela zaniká rozdíl mezi úlohou univerzit a úlohou odborných škol. Společenskou roli univerzit vůbec nezná. Skutečných univerzit je u nás totiž strašně málo. Snaha nacpat tyto subjekty do jednoho pytle je cestou do pekel.

Zatímco vládnoucí úředníci poplácávají ministra Fialu po zádech za to jakou, jeho slovy, „dobrou a vyváženou novelu, která je — v pozitivním smyslu — rozumným konsenzem“, jež „je připravena, je po vnějším připomínkovém řízení a může být projednána a schválena“, vydobyl, reprezentace vysokých škol jsou k návrhu mnohem zdrženlivější. Novelu vnímají jako akceptovatelnou (nikoli chtěnou), (sic!) pokud budou ke spokojenosti vyřešeny připomínky z vnějšího připomínkového řízení.

Novela je problematická v celé řadě bodů. Nemá jasnou koncepci toho, čeho chce dosáhnout. Školy nutí k zásadním změnám, které je zatíží, ale neřeší související problémy. Zavádí v ní prvky bez zřejmého smyslu. Mnoho otazníků setrvává i kolem zbrusu nového systému akreditací, zavádějícího „Národní akreditační agenturu“, na kterém je poznat, že byl šitý horkou jehlou. Rada VŠ mnohokrát upozorňovala na nedostatek času na vypořádání připomínek, ale ministerstvo jelo, jak na běžícím páse.

K jednomu cíli však novela systematicky přistupuje. Posilování pravomocí správních rad, například zavedením „měkkého“ veta (veto přehlasovatelné 2/3 hlasů senátu), nejistoty v základech kontraktového financování a posílení rektorské pozice, dětskými krůčky demontuje nezávislost akademické obce ve prospěch požadavků trhu.

Manažerské řízení a propojení s byznysem se zde vyskytuje ve stejném smyslu jako v reformě Dobešově, pouze v jiných dávkách. Paradoxně tedy hlavní nebezpečí novely nespočívá v jejím přijetí, ale v tom, čemu zase pootevřeme dveře. Sedneme si na dynamit, který už stačí pouze zapálit.

Ani opozice ovšem nevidí v současné podobě novely problém. Mnohé naděje ve spuštění diskusí o změnách ve školství, namísto toho, aby vysokým školám byly neustále předkládány tragické návrhy do té doby, dokud jim nebude blbé vše odmítat (čímž samozřejmě pokaždé v očích veřejnosti ztrácí část vyjednávací pozice), a kývnou na tu nejméně tragickou tragédii, se rozplynuly s briefingem Marcela Chládka (ČSSD) ke školství.

Ukázalo se, že neoliberální tendence v novele vůbec neregistruje, nenabízí alternativy a situaci chce zachránit záchranou Fialovy práce. Už dokonce vyzval úřednickou vládu k dotažení novely. Můžeme jen doufat, že se levice do voleb probere, aby pro změnu hájila levicovou politiku, a že mezitím úřednická vláda nezíská ve Sněmovně podporu k bezpečnému startu schvalování Fialovy reformy.