Uplynulo čtvrt roku od návratu Roberta Plagy (za ANO) na ministerstvo školství. Jak jeho působení zatím hodnotíte?

Pro Roberta Plagu je typické, že jednotlivé kroky pečlivě zvažuje, cíle formuluje spíše obecně a nechává si prostor pro další rozhodování. Otevřelo se několik konkrétních témat, ale nejde o zásadní systémové změny, i když může jít o jejich zárodky. Upravovat se bude oblast podpůrných opatření a inkluzivního vzdělávání. Mluví se například o zákonu o vysokých školách a jejich vnitřním řízení nebo o revizi rámcových vzdělávacích programů, jejichž zavádění bylo odloženo.

Na začátku mandátu každého ministra se také vede spor o rozpočet. Došlo k určitému navýšení prostředků, ale stále jsme daleko od cílů, které si vláda sama stanovila, například aby se výdaje na vzdělávání přiblížily průměru zemí OECD. Jen aby se Česká republika na tuto úroveň dostala, chybí ve školské kapitole přibližně padesát miliard korun. To je problém, který ale provází české školství dlouhodobě, nepohnula s ním ani předcházející vláda vedená Petrem Fialou.

Jedním z nejvýznamnějších Plagových koků byl odklad zavádění nových rámcových vzdělávacích programů o rok. A to s argumentem, že příprava na změnu byla dosud nedostatečná. Je tomu z vašeho pohledu skutečně tak?

Ano. Současná podoba kurikula je velmi široká a obsahuje velké množství různých témat, od klíčových kompetencí, přes rozvojová témata, například otázky duševní pohody dětí nebo bezpečného prostředí ve školách. Zkrátka jde o dokument, který obsahuje mnoho důležitých věcí, ale není vždy dostatečně přehledný. Bylo by dobré ho více strukturovat a některé pojmy přesněji vymezit.

Zároveň je potřeba připravit podmínky pro uvádění těchto změn do praxe. Nestačí totiž jen nový dokument, důležité jsou také kvalitní učebnice a další výukové materiály, které učitelům pomohou nové cíle převést do výuky. Stejně důležitý je i systém řízení celé změny. Je potřeba jasně stanovit role jednotlivých institucí, například Národního pedagogického institutu nebo školní inspekce, a vytvořit nástroje, které pomohou sledovat, zda se cíle kurikula skutečně naplňují.

Bylo tedy správné zavedení nového kurikula o rok odložit?

Dokážu si představit dokonce i delší odklad. Systém je potřeba připravit důkladněji, zejména z hlediska organizace a řízení změny. Reforma má zahrnovat také systematické vyhodnocování výsledků vzdělávání. Její součástí má být vznik nových pozic v rámci kariérního řádu učitelů, jejichž úkolem bude pomáhat se zaváděním kurikula do praxe.

Současně se počítá s postupným vytvářením struktur spolupráce mezi školami. Ty mohou vznikat například na regionální úrovni nebo jako sdružení několika škol se společným vedením. Jejich hlavním úkolem má být podpora a zvyšování kvality výuky.

Základní myšlenkou přitom není rozšiřovat byrokratickou kontrolu škol. Cílem je spíše vytvořit stabilní systém podpory, který umožní školám lépe pracovat na kvalitě vzdělávání.

Diskutovalo se také o zákazu mobilů na školách po francouzském, španělském nebo slovenském vzoru. Přes původní Babišův příslib se však ministr Plaga rozhodl zůstat u nezávazné metodiky pro školy. Je to tedy dobrý a dostatečný krok?

Jednoznačná odpověď neexistuje. Cílem je především snížit míru pozornosti, kterou děti mobilním telefonům věnují, a to jak ve volném čase ve škole, tak během výuky, pokud jejich používání nepřispívá k učení. Důležité je také zohlednit věk dětí. U mladších žáků dává plošné omezení větší smysl a výzkumy ukazují, že může mít pozitivní dopad. U starších žáků jsou výsledky výzkumů méně jednoznačné a větší roli může hrát způsob, jakým se technologie ve výuce využívají.

Různé země k tomu přistupují podle své tradice a způsobu řízení školství. Například Francie má silně centralizovaný systém, a proto tam dává smysl plošné legislativní opatření. V jiných zemích se postupuje spíše formou doporučení. Ministerstvo nastaví jasná pravidla a školy je ve většině případů respektují, aniž by to bylo přímo zakotveno v zákoně. U nás nějakým způsobem používání telefonů reguluje zhruba polovina škol.

Když říkáte, že přístup často vychází z tradice dané země, kde se v tomto ohledu nachází Česká republika?

Český systém je v tomto směru poměrně specifický. Na jedné straně máme tradici poměrně silného centrálního řízení, která vychází už z rakousko-uherské administrativní kultury. Na druhé straně je dnešní školství velmi decentralizované a velká část odpovědnosti leží na samotných školách nebo jejich zřizovatelích.

Kombinujeme tedy dva odlišné principy. Zvyk poslouchat centrální instrukce a zároveň velmi decentralizovanou organizaci systému. Proto se pravděpodobně budeme pohybovat někde mezi těmito přístupy.

Do budoucna lze očekávat spíše posilování některých prvků řízení ze strany státu, například v oblasti nastavování standardů, sběru dat nebo hodnocení. Zároveň ale bude potřeba lépe organizovat samotnou strukturu škol, například prostřednictvím regionální správy nebo spolupráce mezi školami, aby bylo možné změny efektivně zavádět.

Zájem o střední školy je v souladu s klesající demografickou křivkou letos o něco málo menší než loni, na všeobecné obory je přetlak hlavně v největších městech, jako je Praha a Brno. Dělá se v ČR pro posilování žádaných oborů dost?

Nedělá se v podstatě nic. Zásadní rozhodování zůstává na krajích a z centra nepřichází žádná výraznější iniciativa. Formálně sice existuje dlouhodobý záměr, podle něhož by až polovina středoškolských oborů mohla být všeobecně vzdělávací, ale v praxi se podle toho postupuje jen minimálně.

Mnohé kraje navíc nedělají dost pro to, aby svou oborovou strukturu proměňovaly. Výsledkem je frustrace rodičů i žáků. Víme z dat, že pokud by nabídka nebyla omezená, až polovina rodičů by preferovala pro své děti všeobecné vzdělávání.

Současná struktura středních škol ale děti velmi brzy rozděluje. Už v patnácti letech vlastně dostanou nálepku „gymnazista“, „student odborné školy“ nebo „učeň“, přičemž některé z těchto statusů jsou vnímány obecně jako prestižnější — a je silný tlak se na takové obory dostat. Pokud je nabídka těchto oborů omezená, vzniká velmi napjatá situace při přijímacím řízení.

Jak by podle vás měla ideální struktura středního školství vypadat?

Základním krokem by bylo posílení všeobecně vzdělávacích oborů. Nemusí jít jen o gymnázia, ale například o lycea. V dlouhodobém horizontu by bylo rozumné, aby zhruba polovina žáků studovala na oborech s širším všeobecným základem.

Zároveň by dávalo smysl snížit počet úzce specializovaných oborů odborného vzdělávání, kterých máme v České republice mnoho. Ideální by bylo vytvořit všeobecněji orientované typy škol, v nichž by se specializace odehrávala až později během studia. Student by například začal ve všeobecnějším technickém oboru a teprve postupně by se rozhodoval pro konkrétní specializaci, například v oblasti strojírenství. To by lépe odpovídalo současné ekonomice. Rozhodovat o konkrétní profesi už v patnácti letech je dnes často předčasné.

Jak takovou změnu prosadit?

Stát má k dispozici nástroje, jak strukturu oborů ovlivnit. Jedním z nich je například vládní nařízení, které vymezuje soustavu oborů vzdělání. Bylo by možné počet oborů výrazně zjednodušit a vytvořit širší skupiny.

Dalším nástrojem je financování. Stát může podporovat obory, které jsou žádané, a naopak postupně omezovat financování oborů, které jsou dlouhodobě neefektivní nebo o ně není zájem. Podobné změny lze provádět prostřednictvím parametrů financování škol. Pokud by stát jasně nastavil priority, zřizovatelé by na ně postupně reagovali.

Některé kraje stále navyšování všeobecných oborů prakticky zcela odmítají. Například moravskoslezský radní Jan Veřmiřovský (ANO) pro DR prohlásil: „Kapacity čtyřletých gymnázií a lyceí jsme nenavyšovali, neboť v kraji neplánujeme zvyšování podílu všeobecného vzdělávání na úkor odborného.“ Co na takový přístup říkáte? O co se tyto kraje připravují?

Takový přístup podle mě nepomáhá ekonomickému rozvoji regionu. V situaci, kdy přibližně polovina mladých lidí pokračuje na vysoké škole, je důležité, aby měli dostatečný všeobecný základ. Dnes se často stává, že studenti odborných škol mají při přechodu na vysokou školu horší podmínky, protože některé předměty během středoškolského studia vůbec neměli. Zároveň tím snižujeme aspirace části žáků pokračovat ve studiu dál.

Moderní ekonomika přitom vyžaduje schopnost se průběžně vzdělávat a měnit kvalifikaci. Odborné vzdělávání by proto mělo být více propojené s všeobecným vzděláním a umožňovat další studium. Pokud systém zůstane příliš rigidní a specializovaný už na začátku, může to brzdit rozvoj regionu.

Předloni byl konečně digitalizován systém přihlašování na střední školy. Lze ho ale hodnotit nyní pozitivně v situaci, kdy některé občanské organizace, včetně PAQ Research, upozorňují, že žáci a rodiče systému nerozumí a špatně si pak určují priority?

Systém určité zlepšení přinesl, ale stále je co upravovat. Jednou z možností je například zvýšení počtu přihlášek ze tří až třeba na pět, aby strategické taktizování hrálo menší roli. Důležité je také lépe vysvětlovat, jak systém funguje. Mnoho rodičů se stále domnívá, že pokud uvedou jako první velmi žádanou školu, mohou si tím zhoršit šance na přijetí jinam. Ve skutečnosti to tak není, ale systém ve své nesrozumitelnosti tuto představu vzbuzuje.

Zároveň je potřeba mít kvalitní informace o nabídce škol a oborů. Samotný nástroj přijímacího řízení totiž nevyřeší základní problém, kterým je struktura nabídky středního vzdělávání.

Co tím myslíte?

Pokud bude nabídka oborů stále stejná a nebude odpovídat poptávce žáků a rodičů, bude se tlak v přijímacím řízení opakovat bez ohledu na to, jaký nástroj použijeme. Přetlak na některé obory a taktizování při přihláškách jsou vlastně jen důsledkem toho, že systém nenabízí strukturu vzdělávání, kterou společnost potřebuje.

K tomu se přidává ještě jeden problém: velké rozdíly v kvalitě výuky mezi jednotlivými středními školami. Na některých školách je pedagogická přidaná hodnota poměrně nízká, a to někdy dokonce i na gymnáziích. To znamená, že i když se studenti koncentrují na určitých školách, potenciál jejich vzdělávání často zůstává nevyužitý.

Proč se podle vás tyto problémy v českém středním školství dlouhodobě nedaří řešit?

Jedním z důvodů je, že systém nemá jasně nastavenou odpovědnost za kvalitu vzdělávání. Kraje jsou sice zřizovateli škol, ale jejich role v řízení kvality výuky není vždy dostatečně silná.

V ideálním případě by měly nést odpovědnost za to, aby studenti střední školu úspěšně dokončili a měli dobré podmínky pro další studium nebo profesní život. To by vyžadovalo lepší organizaci celého systému. Například větší spolupráci škol v rámci regionů, sdílení odborných služeb nebo silnější metodickou podporu učitelů. Jednotlivé školy totiž často nemají kapacitu řešit tyto věci samostatně.

Jaké důležité změny podle vás české školství v tomto roce čekají?

Ve školství je vždy zásadní otázkou rozpočet. Už během roku se začíná rozhodovat o tom, jaké prostředky bude mít resort k dispozici v dalším roce a zda budou finance na plánované reformy.

Velkým tématem bude také řízení revize kurikula. Je potřeba jasně nastavit proces, připravit kvalitní metodické materiály a zároveň otevřít debatu o profesním rozvoji učitelů, například o kariérním systému. Důležité budou i nové metodické a řídicí role ve školách, které mají pomáhat se zaváděním změn ve výuce.

Další velká debata se letos povede o podobě inkluze, zejména o postavení asistentů pedagoga a fungování školního poradenství. Na podzim by měla být předložena novela, která se těmto otázkám věnuje. Půjde mimo jiné o to, jak stabilizovat pozice asistentů pedagoga, jak posílit odborné vedení škol a jak nastavit financování podpory pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami.

Mohou mít na školství dopad letošní komunální volby?

Ano, protože velká část škol je zřizována obcemi. Po volbách se proto může znovu otevřít debata o organizaci školské sítě. Jedním z možných směrů je větší spolupráce obcí při správě škol. Menší obce by například mohly sdílet některé služby nebo společně řešit pedagogické vedení škol. To by mohlo pomoci lépe reagovat na demografický pokles a zároveň zlepšit podmínky pro výuku. Cílem by mělo být, aby všechny děti měly srovnatelný přístup ke kvalitnímu vzdělávání bez ohledu na to, kde žijí.

Součástí takového systému by mělo být i posílení podpůrných profesí ve školách, například školních psychologů, speciálních pedagogů nebo sociálních pedagogů.

FATIMA RAHIMI, VOJTĚCH PETRŮ