Zkuste přijít do kavárny s miminem v kočárku. Když bude vzhůru, může se vám snadno stát, že za chvilku někdo nechá vzkázat přes obsluhu, abyste si ho utišili. V lepším případě bude spát, a pak jenom překážíte a ostatní hosté musejí obcházet stůl navíc. Jindy tam přijďte se psem, klidně s bernardýnem. To se naopak snadno nadějete toho, že roztomilý chlupáč dostane misku vody a desítky pohlazení.

Je to zvláštní, ale na děti ve veřejném prostoru máme velmi často větší nároky než na cokoliv jiného.

Velkých českých měst se zmocnila auta. Provoz se přizpůsobuje jim, ačkoliv je jich čím dál víc a jsou čím dál větší, aby dala své osádce bezpečnostní a symbolickou výhodu. Z takového tanku pak v uličkách ani nezaregistrujete, že přejíždíte dítě, to je ale právě ta bezpečnostní výhoda.

Stejně nedotknutelní jsou psi. Když na vás venku hafan přátelsky skočí a obatikuje bahnem nové šaty, zbytečně se ohrazujete. Je totiž hodný. To platí o každém psu do chvíle, kdy dítěti ukousne obličej, pak je ale třeba odsoudit majitele nebo majitelku. Němá tvář je vždycky nevinná a jakákoli diskuse o vhodnosti chování některých psích plemen v bytových domech z vás udělá nelidu.

Petice za přísné tresty za týrání zvířat podepisují desetitisíce lidí, a kdybychom v posledních zprávách o Global Sumud Flotilla důsledně místo o aktivistech psali třeba o pudlících, ministr zahraničí by dávno měl veřejnosti co vysvětlovat.

U dětí je to však jiné. Dítě, které by se na veřejnosti chovalo stejně bezprostředně jako domácí mazlíček, bývá zpravidla rychle odkázáno do patřičných mezí. Je jedno, jestli brečí ve frontě u pokladny, ruší při čtení v kavárně, běhá v galerii, nebo ho maminka na lavičce kojí, protože je hladové.

Není snadné pochopit proč. Určitě je pravda — a v aktuální knize Osamělí hrdinové to popisuje sociolog Pavel Pospěch —, že nás ekonomické a kulturní prostředí čím dál víc socializuje do kultury autonomie. Náš vlastní prožitek a sebevnímání je v takové individualizované kultuře nejvyšší hodnotou a mírou věcí. Do veřejného prostoru vstupujeme už s jasnou představou očekávaného zážitku — a když nám ho něco naruší, cítíme újmu a zlost.

Dítě jako „rušivý objekt“

To však pořád nevysvětluje, proč býváme o tolik kritičtější k dětem než k jiným narušitelům našich představ a očekávání. Přitom střet s cizím SUV nebo s ostrým psem má o dost závažnější dopad než setkání s cizím dítětem. Možná je to proto, že dítě pořád aspoň nereflektovaně chápeme jako lidskou bytost, která má stejnou hodnotu jako my a má stejně důležité, i když jiné potřeby. Martin Buber by řekl, že pro nás má být nepodmíněným Ty.

Pes někomu patří a auto někdo řídí, oboje je potom nějakým způsobem vyjádřením svého majitele. Setkáváme se sice s něčím cizím, ale je to neosobní. Buber by mluvil o vztahu Já-Ono. My prostě nějak automaticky předpokládáme, že zodpovědnost má někdo jiný. Naproti tomu dítě nikomu nepatří. Vyjadřuje prostě samo sebe, existuje samo pro sebe. Přepadlo nás setkáním, za které nemůžeme, ale které má následky na naši očekávanou pohodu. Co když je naše agrese prostě obranou proti pocitu zodpovědnosti a proti námaze, kterou takové setkání vyžaduje?

Pro takovou obranu jsme dobře vycvičení a ve snaze vrátit děti do pozice neosobního Ono — a moct tak ignorovat jeho autonomii — jsme schopni úsilí hodného o dost lepších věcí. Rodiče dětí-vegetariánů, včetně malých dětí, za které to rozhodnutí zatím udělali oni sami, mají zkušenosti z každé druhé oslavy. Všichni, často včetně prarodičů, vědí, že klobáska malému bude chutnat a bylo by přepjaté to odmítat.

A všichni taky sice víme, že jako společnost máme problém s pitím a že alkohol je nebezpečný obzvlášť pro děti ve vývoji, ale jenom suchar by na oslavě bránil dát malému panáka, jen tak na ochutnání: Navíc se všichni pobavíme, až se začne motat.

Pražské bistro Marthy’s Kitchen vydalo v roce 2023 Pravidla pro děti. Komentáře k jejich textu vyjadřovaly názory rodičů, kteří jej vítali, rodičů, kteří se cítili diskriminovaní, a bezdětných návštěvníků a návštěvnic, kteří chtěli svůj klid. Málokdo se ptal, co v tom prostoru potřebuje dítě, a právní výklad potom shrnul, že pravidlo není diskriminační: nebrání ve vstupu dětem, prostě se jen nesmějí chovat jako děti.

Potkat se jako lidé

Ve všech těchto příkladech dětem ubíráme autonomii a aktérství. Redukujeme je na objekty, které mají nějakým způsobem uspokojit naše potřeby, nebo jim aspoň nebránit. Úplně jako podle dnes už nejednoznačně přijímané, ale stále vlivné studie Christophera Lasche Kultura narcismu (z níž vychází i výše citovaný Pavel Pospěch).

Narcismus Lasch nevnímá jako patologii, ale jako přiléhavý název pro pojetí našeho vztahu k druhým. Už to nejsou tak docela druzí, ale zrcadlo našeho Já, které je buď potvrzuje, nebo ohrožuje. Zde není žádný prostor pro buberovský ideální vztah Já-Ty. Vztahy dávají smysl, jen pokud nám něco přinášejí.

Všechny odpovědi ale nevyčteme z knížek. Z letních dovolených v jižních zemích máme zkušenost, že děti se v restauracích vyskytují i po večerce a Marthyho sedmero pravidel nikdo neřeší.

Individualistickou kulturu pozdního kapitalismu se Španělskem nebo Itálií ale sdílíme. Tak v čem je rozdíl? V tamní hlouběji zakořeněné katolické kultuře? V ekonomické situaci, která na jihu vede k pozdějšímu opouštění rodičů a větší zkušenosti s vícegeneračním soužitím? V naší zkušenosti se státním socialismem, kdy jsme veřejný prostor chápali jako hlídané území a byli zvyklí spontánně žít jenom za domovními dveřmi?

Nevím. Ale trochu napravit to můžeme i tak. Když si uvědomíme, že veřejný prostor není aréna pro naše soupeřící potřeby, ale možnost potkat — nemusíme hned říkat nepodmíněné Ty — prostě jiné lidi, kteří tu možnost mají taky. Někteří jsou ještě malí, ale proto si nezaslouží míň empatie. Spíš naopak. Když se nám to povede, máme šanci neskončit jako zástup osamělých nehrdinů, ale jako lidská společnost.