Na začátku března v prostorách Senátu představila občanská organizace EDUin shrnutí nazvané Audit vzdělávacího systému v ČR. Letos se pozornost soustředila na roli učebnic — především na to, jak stát dohlíží na jejich kvalitu — a na dopady demografických změn ve školství — tedy na očekávaný vývoj počtu dětí v různých regionech a způsoby, jak na něj stát a samosprávy mohou reagovat.

Při bližším pohledu se ukazují témata, která jsou oběma oblastem společná a jsou dlouhodobě zmiňována v souvislosti s celým českým vzdělávacím systémem.

Nerovnosti ve vzdělávání

V České republice dlouhodobě přetrvávají nerovnosti ve vzdělávání. Ukazují to opakovaně mezinárodní srovnání, data České školní inspekce i dalších výzkumných organizací. Data PAQ Research z Mapy vzdělávání poukazují na významné rozdíly mezi jednotlivými regiony a vliv socioekonomické situace rodin. V celé republice nedokončí základní školu průměrně tři procenta dětí, v některých znevýhodněných mikroregionech (Kraslice, Most, Bílina) je to až jedna desetina dětí.

Snaha o snížení nerovností je jedním z hlavních cílů Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2030+. Analýza věnovaná demografii však hned v úvodu připomíná, že nerovnosti v českém vzdělávání vznikají již na úrovni dostupnosti škol.

V řadě míst republiky tak rodiče i samosprávy řeší chybějící místa v mateřských školách, přetížené základní školy v rychle rostoucích aglomeracích, nedostatečné kapacity v žádaných středoškolských programech, ale také úbytek dětí a vysoké náklady na provozování poloprázdných škol, kterým tak hrozí rušení nebo slučování. Tyto problémy zhoršující dostupnost škol a zvyšující stávající nerovnosti může kolísavá demografická křivka ještě více prohloubit.

Kvalitní učebnice a dobré řízení jejich kvality, kterým se věnuje druhá z analýz, přitom mohou mít na snižování nerovností ve vzdělávání silný vliv. Skrze kvalitní učebnice mohou mít žáci ve škole i doma přístup ke stejným a ověřeným informacím bez ohledu na jejich socioekonomickou situaci.

Úkolem učitelů by dnes nemělo být neustálé skládání materiálů z různých tištěných či elektronických zdrojů. Žáci i učitelé by měli mít k dispozici bezplatně kvalitní, státem garantované učebnice, se kterými lze okamžitě pracovat. Současná praxe je ale jiná — převedením rozhodování o financování učebnic na samosprávy stát ztratil významný nástroj pro řízení jejich kvality, neboť už nerozhoduje o tom, jaké učebnice školám proplácet a jaké ne. Rozdíly mezi jednotlivými školami, a tedy i žáky, se používáním různě kvalitních učebnic mohou naopak ještě více prohlubovat.

Nedostatečné řízení vzdělávacího systému

Velká decentralizace celého vzdělávacího systému, ve kterém mají silnou autonomii obce jako zřizovatelé veřejných mateřských a základních škol a kraje jako zřizovatelé středních škol, je opakovaně zmiňována jako neduh, který dopadá na řadu oblastí českého školství. Projevuje se například při výběru ředitelů škol nebo při určování spádových oblastí a cílené snaze o vytváření segregovaných škol v některých regionech. Negativní dopady decentralizace ukazují i obě zmíněné analýzy.

V oblasti dopadů demografických změn je patrné, jak rozdílné jsou kapacity a možnosti jednotlivých zřizovatelů získat pro svou obec demografickou studii, nechat si interpretovat data z ní a poté s nimi systematicky pracovat. Zcela jiné možnosti v tomto případě má školský odbor kraje a starosta menší obce (i když existují menší obce, jejichž aktivní vedení si nechala vypracovat demografickou studii a pracují s jejími daty lépe než některé krajské úřady).

Řada dat je dnes sice dostupných, ne vždy jsou však dostatečně podrobná pro daná území a chybí výraznější podpora samospráv ze strany státu pro práci s nimi.

Potřeba spolupráce

Dalším společným prvkem pro obě analýzy i pro řadu jiných oblastí ve vzdělávání je potřeba spolupráce. Analýza o demografii uvádí řadu příkladů možné meziobecní spolupráce, která může být vhodným způsobem, jak si v územích poradit s demografickými výkyvy. Obce se v rámci ní mohou spojovat do Dobrovolného svazku obcí (DSO) nebo Společenství obcí a mohou skrze ně zakládat takzvané svazkové školy (svazek obcí má poté roli zřizovatele školy).

Založení takové školy nemusí využívat jen obce, které se potýkají s poklesem počtu dětí, ale i ty, které řeší jejich rostoucí počty a s tím související nedostatečné kapacity škol. Potvrzují to příklady nově vybudovaných škol ZŠ VIDA (svazková škola obcí Chýně a Hostivice) a ZŠ Pod Beckovem (svazková škola obcí Líbeznice, Bašť, Měšice a dalších obcí).

Potřeba větší spolupráce se objevila i v případě učebnic. Analýza například navrhuje zapojit do sestavování standardů pro kvalitní učebnice mnohem více aktérů než dosud. Do diskuzí o tom, co je kvalitní učebnice, by tak ministerstvo školství mělo mnohem více začlenit jak jejich nakladatele, autory, vydavatele, akademické pracovníky, ale i učitele nebo ředitele škol.

Vyslyšení hlasu uvedených skupin by mohlo vést ke vzniku jasně daných standardů kvality učebnic. Ty by poté byly hlavním podkladem pro samotné schvalovací doložkové řízení. V něm ministerstvo rozhoduje o tom, zda daná učebnice získá doložku, která dnes umožňuje její proplácení školám při nákupu.

Nedostatečná práce s daty a cesta ke zlepšení

Společným prvkem obou analýz — a často uváděnou výtkou pro české vzdělávání i veřejnou správu obecně — je nedostatečná práce s daty. Jak v analýze o demografii uvádí jeden z jejích oponentů Petr Meyer, který se věnuje geografii vzdělávání na ústecké Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně: „Lidé, odbornost a data jsou spojité nádoby. Můžeme mít skvělá data, ale pokud nevíme, co s nimi, nedokážeme je vhodně využít. Naopak bez kvalitních dat ani odborníci nemohou dělat správná rozhodnutí.“

Systematická práce s daty při plánování místní sítě škol a jejich kapacit by se tedy měla stát nedílnou součástí fungování samospráv. Jako svou prioritu by si ji proto měla zvolit i nová vedení obcí, která vzejdou z komunálních voleb na podzim tohoto roku.

Dostatek potřebných dat bohužel nemáme k dispozici ani v oblasti učebnic a práce s nimi ve školách. Stát ani pedagogický výzkum se kvalitě učebnic systematicky dostatečně nevěnují. Není po tom v tuto chvíli silná poptávka ze strany státu ani samospráv — a ani dostatek peněz. Stát odborníky k takové činnosti rovněž dostatečně nemotivuje. Zapojení do recenzování učebnic se nijak nepromítá do akademického ani finančního ohodnocení akademiků.

Dvě témata, která spolu na první pohled moc nesouvisí — demografické výzvy a kvalita učebnic — jasně ukazují trvalé problémy českého vzdělávacího systému. Právě u těchto témat bychom měli začít při hledání cest ke zlepšení českého vzdělávacího systému. Cílem je školství otevřenější, spravedlivější a schopné lépe reagovat na současné i budoucí potřeby dětí, rodičů, učitelů i zřizovatelů škol.