Traduje se, že řecký předsokratovský filosof Hérakleitos, řekl, že „dvakrát nevstoupíš do stejné řeky“. To musí mít určitě na paměti staronový ministr Robert Plaga a jeho tým — pokud dokončí současný mandát, stane se nejdéle sloužícím ministrem od roku 1987. To vyvolává velká očekávání, ale také hrozí zklamáním z jejich nenaplnění.

Příslib minulých úspěchů

Plagův nástup doprovází pocit úlevy pedagogické veřejnosti a také očekávání, že se atmosféra neustálými změnami a reformami unaveného učitelstva — a nejen jeho — změní k lepšímu. Robert Plaga patří k několika málo ministrům současné vlády, kterého v očích veřejnosti charakterizuje kompetentnost, schopnost vyjednávat a „bít se“ za resort a také schopnost vidět za hranice volebního období.

Vzpomeňme jen, jak se ho v období jeho prvního mandátu v reakci na zprávy, že je zralý na odvolání premiérem, zastali všichni relevantní hráči od asociací učitelů a ředitelů až po vysoké školy.

Velká očekávání vycházejí ze zkušeností, které s ním učinili. Prosadil výrazné navyšování platů učitelů až někam k mnoha ministry před ním jen vzývané metě 130 procent průměrné hrubé mzdy v zemi. Tento ukazatel během minulé vlády klesl pod 110 procent. Efekt kontrastu je tedy zřejmý a hraje v Plagův prospěch.

Dokončil také reformu financování regionálního školství — rozpočet škol tak nevychází jen z počtu žáků, ale i z odpracovaných hodin učitele. I když je nyní nutné odlišně financovat školy s různě náročnými podmínkami pro práci (danými například skladbou žáků) a provést takzvanou indexaci škol, jde o pozitivní počin.

Podobně pod jeho vedením formulovaná a docela slušně prodiskutovaná Strategie 2030+ stanovuje jen dvě hlavní priority — profil absolventa vzdělávání a snižování nerovností — a je doplněna návrhem konkrétních praktických opatření v čase.

Hlavní problémy, jimž bude ministr školství čelit

Nechci na tomto místě připomínat i negativa jeho prvního mandátu — učinil jsem tak již před pěti lety zde. Po třech měsících od nástupu do druhého mandátu navíc není možné ani korektní hodnotit konkrétní praktické kroky.

https://denikreferendum.cz/clanek/33101-ctyri-roky-ceskeho-skolstvi

Zaměřím se tedy na to, co hrozí nejvíc. Na zklamání z nenaplněných vysokých očekávání. Ať už si na některé překážky zadělal sám v prvním období, nebo mu současnou situaci ztížili jeho předchůdci či současná a pravděpodobně i budoucí ekonomická a politická situace. Zmíním jen čtyři rizika.

Za prvé, stále trvá podfinancování resortu. Nejde jen o návrat na trajektorii zvyšování platů učitelů. Nově je k tomu třeba připočítat i kategorii dalších pedagogických pracovníků, kteří byli novelou školského zákona „institucionalizováni“ — školní psychologové a speciální pedagogové především. A také vrátit zpět z obcí financování výukových pomůcek a dalšího vzdělávání pedagogů pod resort. Při avizovaném dalším šetření vlády to bude pro obraz „ministra zvyšování platů“ daleko náročnější úkol než na konci minulé dekády v době ekonomického růstu.

Za druhé, zmíněná úprava financování škol podle počtu odučených hodin (PHmax) nebo hodin přímé práce školních psychologů, speciálních pedagogů a sociálních pedagogů (PHPmax) je v zásadě správná. Navrhované odstupňování podle náročnosti pedagogické práce také.

Jak se zastropování počtu asistentů pedagoga, omezení dělené výuky a přesun financování dalších pedagogů (např. doučování) z podpůrných opatření do běžného rozpočtu promítne do naplňování druhého cíle Strategie 2030+? Tedy do snižování vzdělávacích nerovností — nově ohroženého například i v souvislosti s žádoucím tlakem na razantní snížení počtu odkladů školní docházky vyžadující další podporu učitelů.

Za třetí, evergreen revize rámcových vzdělávacích programů už nejde ukončit s potleskem pedagogů, rodičů a veřejnosti. Odklad náběhu o jeden rok ani dokončení modelových školních vzdělávacích programů problém nevyřeší. Má hlubší kořeny už v samotné koncepci vzdělávacích obsahů.

Učitelé samozřejmě rozumějí učivu, zajímá je jeho obsah, rozsah a struktura. A navazující metody, jak s ním pracovat. To také představuje jádro jejich profesní identity. Proto jsou učiteli. Místo toho čtou kompetenční ptydepe, které je pedagogicky nepoužitelné. Bohužel se promítlo i do prvního cíle Strategie 2030+ a odborně nepodložených výkřiků o „provzdušnění“ učiva až o polovinu.

Za čtvrté, obrovsky narostla potřeba kvalitních podpůrných, pedagogicko-psychologických služeb škole. Poradenský systém — pedagogicko-psychologické poradny, speciálně pedagogická centra, ve školách školní psychologové a speciální pedagogové a další — není odborně vůbec řízen.

Na vině je bohužel i manažersky „úsporné“ sloučení přímo řízených organizací do Národního pedagogického institutu (NPI) za ministrova prvního mandátu. Zánik Institutu pedagogicko-psychologického poradenství nebo sekce Národního ústavu pro vzdělávání by ještě nemusel tolik vadit, kdyby v centru existovaly profesně kompetentní týmy jak na Národním pedagogickém institutu, tak na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, a kdyby fungovalo odborně kvalitní uvádění do profese, další vzdělávání, metodická podpora, analýzy a třeba i standardizace psychologických nástrojů.

Místo systémového fungování vzniklo čtrnáct samostatných poradenských minisystémů, z nichž několik málo je kvalitních a funguje relativně bez problémů. Většina však trpí výraznými personálními problémy a nedostatečnou odbornou podporou. Do toho se plánuje jim uložit navíc práci „létajících“ psychologů třeba ve čtyřech školách do 180 žáků na jednu poradnu. Nárůst problémů s duševním zdravím žáků přišel opravdu v nevhodnou dobu a zvýšená poptávka po odbornících nasvítila mimořádnou riskantnost slučovacího opatření z roku 2019.

Třaskavá směs našeho školství

Za těmito riziky se skrývá to, co označuji již dlouho za „třaskavou směs“ našeho školství — kombinaci jeho decentralizace a deregulace.

Decentralizace přenáší rozhodování o věcech celospolečenského zájmu na nižší úrovně, co nejblíže lidem. Ovšem s rizikem, že jejich přílišná autonomie bude znamenat neúměrnou zátěž a požadavky, kterým nemohou dostát. Deregulace v profesně vysoce odborných záležitostech, ať už je to otázka co učit nebo profesionalita podpůrných služeb, nese riziko jakési „cochcárny“ rozevírající nůžky nerovností.

V pátek 10. dubna ministr představil Priority pro oblast vzdělávání 2026-2029+ s ambiciózními indikátory. Negativní dopady decentralizace a částečně i deregulace by měla řešit první priorita. Je jí zkvalitnění řízení celého vzdělávacího systému.

Vytvoření útvaru strategického řízení přímo podřízeného ministrovi a tvořeného kvalitními analytiky je chvályhodný krok. Avšak při absenci dostatečné sítě profesionálně vybavených středních článků řízení, nedostatku vysoké profesionality úředníků v centru i v krajích a extrémní autonomii krajských — nejen poradenských — center bude velmi obtížné cíle a priority naplnit.

Obávám se, že to nevyřeší ani silná stránka ministra a jeho týmu, totiž intenzivní komunikace s odborníky a pracovníky ve školství. Už nevstupuje do stejné řeky jako před téměř deseti lety.