Loni v listopadu se na rokycanském gymnáziu konala halloweenská soutěž masek. Dva sedmnáctiletí studenti přišli v kápích Ku-klux-klanu, v tajném hlasování vyhráli první místo a dostali za ně diplom. O několik dní později podal ředitel školy trestní oznámení nejen na oba studenty, ale také sám na sebe a na další dosud neurčené osoby, které prezentaci kostýmů nezabránily. V posledních dnech se kauze začala věnovat média a veřejné mínění počínání ředitele převážně odsuzuje. Pokusím se vysvětlit, proč ředitel podle mě zvolil nejlepší řešení špatné situace a v čem kritika celé kauzy míří na špatné cíle.

Není to hon na čarodějnice

Velká část komentářů odsuzuje ředitele gymnázia za to, že nepřiměřeným zásahem navždy zkazí život dvěma mladým lidem. To se zcela jistě nestane. V zemi, kde kandidát na ministra nosí fašistické symboly a hajluje zcela veřejně, nikdo nepotrestá dva nezletilé za halloweenský kostým na školním večírku.

Oba studenti dostali kázeňské opatření od své školy a tím je jejich odpovědnost vyřešená, protože za chování nezletilých studujících na školní akci zodpovídá někdo jiný. Tato skutečnost i postup ředitele totiž vyplývají z jasně formulované legislativy. Školský zákon v paragrafu 29 výslovně ukládá školám předcházet sociálně patologickým jevům, jako je propagace rasismu. Prevenci rizikového chování se potom důkladně věnují ministerské metodické pokyny. Ty jsou formulované citlivě a přiměřeně věku studujících; jejich cílem rozhodně není represe, ale v první řadě vysvětlování a vedení ze strany vyučujících.

Ti právě v Rokycanech selhali. Studenti se v kostýmech dvacet minut procházeli po tělocvičně, aniž by je někdo z dospělých zastavil. Nakonec jim škola za kostýmy dokonce udělila diplom a tím jejich nedospělý vtip institucionálně posvětila. Studenti jenom zkoušeli „být edgy“, provokovat. Za zbytek už odpovídají vyučující, kterým vyhláška výslovně ukládá pedagogický dohled nad školní akcí podle pokynů ředitele. Ředitel se tedy zachoval zásadově, když toto selhání reflektuje alespoň zpětně. Celá situace tak snad vyústí v lepší praxi na příštích akcích.

Není to klukovina

Jiné hlasy výběr kostýmu bagatelizují. Studenti buďto nevěděli, co kostým znamená, nebo prostě chtěli provokovat. Případně je kostým Ku-klux-klanu v České republice úplně v pořádku, protože Rokycansko nemá silnou otrokářskou tradici.

Že by sedmnáctiletí gymnazisté o Ku-Klux-klanu nikdy neslyšeli, můžeme i s ohledem na výbornou pověst školy vyloučit. Že nezastávají rasistické názory a chtěli jen testovat hranice povoleného, je velice pravděpodobné a fenoménu „nekorektního humoru” se ještě budu věnovat.

Bizarní jsou ovšem úvahy o tom, že Ku-Klux-Klan buďto obecně, nebo jen v České republice nijak nenaplňuje definici hnutí, které směřuje k potlačení svobod a práv člověka. Ve Spojených státech je taková obhajoba od příznivců Ku-Klux-Klanu slyšet i dnes: bílé kápě nesymbolizují zastrašování, útlak a lynčování Afroameričanů. Jen chrání jakýsi abstraktní odkaz Americky s evropskými kořeny nebo prostě tradičního jižanského gentlemanství. Mimo krajně pravicové kruhy je takové vysvětlení nepřijatelné i ve dnešních USA. Předpokládat, že by na romantický obraz zdvořilých gentlemanů konverzujících pod paraplíčkem s křehkými kráskami chtěli odkazovat teenageři z Plzeňska, je absurdní.

Neobstojí ani tvrzení, že symbol bílých kápí je nepřenositelný do našeho prostředí. Cíle a hodnoty Ku-klux-klanu nejsou násilné a rasistické jen na dohled od plantáže. Na rozdíl třeba od konfederační vlajky, dodnes vyvěšované v našich chatových osadách strejci, kteří tuší, že hákový kříž by jim tak snadno neprošel, patří bílá kápě nebo hořící kříž mezi nejsnáze identifikovatelné univerzální symboly snahy o nadřazenost bílé rasy.

Humor jako strategie

Zdá se pravděpodobné, že za výběrem kostýmu mladých mužů z Rokycan žádná taková úvaha nestála. Chtěli jen provokovat nebo zaujmout humorem na hraně přijatelného. Namísto odsuzování je proto můžeme považovat spíš za oběti dlouhodobé a promyšlené strategie krajní pravice.

Velká část její kulturní síly totiž stojí na ironii, memech, trollingu a schovávání extremistických významů za „nekorektní humor”. Už Sartre si v eseji Úvahy o židovské otázce všiml, že rasisti s potěšením využívají povrchně humorné hry se slovy a významy, protože intelektuální břemeno polemiky potom leží na jejich protivnících, kteří musejí význam slov brát vážně.

Se stejnými vzorci chování se setkávám jako vyučující mladých dospělých. Jejich poznámky na hraně nebo za hranicí přijatelnosti — motivované ne rasistickými úmysly, ale prostě touhou po nových vjemech nebo potřebou zabít čas — je stojí minimum času. Moje povinnost na ně reagovat a intelektuálně se s nimi vypořádat potom vyžaduje nepoměrně větší úsilí.

Současné dopady této strategie mapuje třeba Michael Billig ve studii z amerického prostředí. Ukázal, že poznámka „to je jenom vtip" je konstitutivní součást rasistického humoru a extrémní jazyk nenávisti je zároveň předkládán jako zdroj požitku. Výzkum v nám kulturně bližším Německu zase ukazuje, že humor a extremistické narativy měly jednotlivě negativní vliv na dosah, ale v kombinaci se dosah významně zvýšil; humor snižuje bariéru přijetí a extrém zvyšuje intenzitu sdílení.

Mladí lidé, zvyklí vnímat svět jako nekončící scrolling videí a memů se podobné koordinované strategii těžko ubrání a právě ve školním prostředí je okamžitý korektiv ze strany vyučujících nezastupitelný.

Rokycanský problém tedy nespočívá v tom, že se někdo převlékl za Ku-klux-klan. Problém je, že to na školní akci prošlo a že zkušení dospělí kostým nevyloučili, ale nechali ocenit. Ředitel školy tak nepořádá hon na nezletilé, ale čestně reflektuje selhání svého sboru. Když jako dospělí budeme manipulaci s mladými lidmi důsledně bránit sami, snad potom opravdu nikdy nedojde k činům, při kterých by skutečně musela zasahovat policie.