Jak byste definovala radikalizaci?

Nebudu se obracet k politologickým definicím a zaměřím se rovnou na to, co vnímám jako důležité z hlediska vlastního výzkumu. Jakoukoli radikalizaci vnímáme jako radikalizaci vždy v určitém aktuálním kontextu. Zkrátka to, co pojmenováváme jako „radikální“, musíme vždy poměřovat s nějakým „středem“ — něčím, co považujeme za přijatelnou pozici.

Můžete to ilustrovat na něčem aktuálním?

Hodně o radikalizaci přemýšlím v kontextu politického a mediálního rámování genocidy v Gaze. Novináři mi vícekrát kladli otázku: „Proč se na TikToku šíří propalestinský radikalismus?“

K radikalizaci řady lidí přispěl fakt, že díky sociálním sítím získali přístup k informacím z místa dění. A tyto informace byly v očividném rozporu s tím, co média a politici prezentovali jako normální. Radikalizaci bychom tedy měli vnímat spíš jako „neutrální“ než ryze negativní fenomén.

I já sama se cítím být radikalizována tímto rozporem mezi realitou v Gaze a jejím mediálním a politickým pokrytím u nás. Radikální, tedy v určitém smyslu antisystémová pozice je namístě tehdy, selhává-li systém. To, že je něco radikální, se totiž jeví až perspektivou systému, jehož vlastní norma přestala být udržitelnou.

Mainstream u nás vnímá propalestinskou pozici jako radikální. A svého času tu bylo téměř radikální říkat, že uprchlíci jsou lidé. Pokud se tedy chceme bavit o radikalizaci v negativním smyslu, přikláněla bych se spíš k pojmu extremismus. Ten označuje situaci, kdy radikalita ohrožuje společenskou soudržnost nebo konkrétní lidi, často za použití násilí.

Co se v tomhle ohledu zásadně změnilo s nástupem sociálních sítí a jakou úlohu v tom hrají jejich algoritmy?

Mám pocit, že současná debata o fenoménu online radikalizace se až příliš soustředí na roli algoritmů. Slyšíme to od politiků i od novinářů. Taková pozice přitom postrádá pevný datový základ a ignoruje, co už o radikalizaci víme. Ukázat při hledání příčin prstem na neosobní algoritmy je snadné. Ignoruje to však skutečné příčiny, které by vyžadovaly reformy na systémové úrovni.

Čím to, že efekty sociálních sítí a online prostoru působí na společnost tak děsivě?

Algoritmy sociálních sítí jsou organickou součástí našeho komunikačního prostoru. Lidé po celém světě pomocí nich komunikují a navazují kontakty. To není nic nového. Každé takové prostředí může logicky díky svým vnitřním mechanismům podporovat určité formy radikalizace. Rozdíl je v tom, že v případě sociálních sítí je každý efekt mnohonásobně rychlejší — pozitivně, pokud jde o možnosti komunikace, ale stejně tak negativně, pokud jde právě o radikalizaci.

Když mladý kluk vyrůstá v prostředí, kde se běžně nadává na Romy, pravděpodobně si nepřečte Mein Kampf, protože je příliš dlouhý. Ale snadno zhlédne pár krátkých videí na TikToku, která mu „jasně“ vysvětlí, jak je to s údajnou nadřazeností bílé rasy.

Důležitou složkou procesu radikalizace je, že působení na sociální síti je vysoce performativní. Silně politizované nebo radikální skupiny se tak mohou velmi rychle sdružit, aniž by si toho vnější okolí všimlo. Dnes tolik diskutovaná manosféra (weby a online fóra propagující maskulinitu, misogynii a odpor vůči feminismu, pozn. red.) je toho dobrým příkladem. Sociální sítě umožňují performovat své postoje — a podobnou „hru s identitami“ přejímá i politická reprezentace.

Vytvořit si identitu incela, který nenávidí holky, by v kolektivu školní třídy nějaký čas trvalo a setkávalo se s opovržením ostatních. Naopak na nějakém online fóru za to může takový kluk instantně získat podporu a obdiv. Takže nejde o to, že se algoritmus ráno vzbudí a řekne si „tak a teď Pepíka radikaluzuji“. Algoritmy by to samy od sebe nedělaly, kdybychom my nevytvářeli jejich obsah.

Jinými slovy, algoritmy z podstaty nemají politickou agendu a nepůsobí ve vakuu.

Ano, při vší kritice algoritmů bychom neměli zapomínat na širší kontext. Pokud vyrůstám v prostředí, které je reflexivní a v němž můžu svoje hodnoty nebo informace otevřeně sdílet, pokud můžu rodičům ukázat, co jsem viděla na TikToku, a oni mi vysvětlí, proč je to nesmysl, dokážu si takový obsah snáze zpracovat. Pokud vyrůstám ve zraňujícím prostředí, algoritmus bude mou opuštěnost snáze „vykořisťovat“.

Stále si kladu Lacanovu psychoanalytickou otázku: Jak vím, co chci? Není jádrem problému naší digitální totality právě to, že uvízneme v pasti vlastních domnělých přání? Sociální sítě jsou dnes základním prostorem komunikace, a tedy i veřejným statkem — přesto je vlastní oligarchové a programují tak, aby naše pudovější a krátkodobější touhy proměnily v pozornost u displeje, kterou následně prodávají inzerentům.