V časech překotných společenských otřesů a změn se objevují nová náboženská hnutí, kterým zpravidla říkáme sekty a kulty.

Období anglické občanské války se přibližně shodovalo se vznikem puritanismu a dalších denominací, jako byli Otcové poutníci. Podobně Americká revoluce a válka za nezávislost zahájily Druhé velké probuzení, které probíhalo od poslední dekády osmnáctého století do čtyřicátých let devatenáctého století. Během něho se v Americe vedle nových denominací a sociálně-reformních organizací utvořila evangelická protestantská většina. Období americké občanské války přibližně odpovídá době založení Jižní baptistické konvence, vzniku mormonismu a výskytu prvních buddhistických chrámů v zemi.

Dvacáté století, spojené s rychlou industrializací a dvěma světovými válkami, přineslo vznik ohromujícího množství nových náboženských hnutí od Apoštolské církve až po Transcendentální meditaci, Církev sjednocení a scientologii.

V současnosti se lidstvo nachází na prahu bezprecedentního sociálního a ekologického rozvratu, jak dokládá třeba nedávná zpráva Post Carbon Institute Welcome to the Great Unraveling. Klimatické změny, vyčerpání zdrojů a selhávající ekosystémy radikálně omezí dostupnost potravin a pitné vody. Narušení dodavatelských řetězců povede ke zhroucení ekonomik. Významně vzroste migrace. Narůstající ekonomické nerovnosti dále prohloubí politickou polarizaci.

Tváří v tvář tolika problémům se lidé budou tázat po příčinách a žádat odpověď na politické úrovni. Stávající mocenské instituce se však soustředí na udržování statu quo, a nebudou proto schopny lidem poskytnout náležitou podporu. V důsledku toho budou lidé hledat nové způsoby, které by vysvětlily množství problémů a nabídly na ně lék.

Ve Spojených státech se v posledních několika dekádách vytvořila obrovská skupina lidí, kteří by chtěli patřit mezi elitu tvořenou miliardáři, osobnostmi s právnickými tituly a podobně. Jak ukázal Peter Turchin se svými kolegy, napříč dějinami se lidé, kteří se nedokázali dostat na vrchol společenské hierarchie, stávají náboženskými, politickými nebo ideologickými vůdci.

Tito protisystémoví vůdci se nezřídka chovají autoritářsky a svým stoupencům, kteří se rekrutují z řad stále nespokojenějšího obyvatelstva, sugerují, že disponují výjimečným věděním, a pokud se k nim lidé přidají, mohou se stát předvojem „vyvolených“, kteří umožní společnosti znovu obnovit ztracený zlatý věk mravnosti a hojnosti.

Je více než pravděpodobné, že i v příštích letech budeme sledovat rozmach náboženských i světských sekt a kultů. Není proto od věci zamyslet se nad tím, čeho se vyvarovat, aby také nás nesmetla záplava sektářského myšlení. Co se můžeme naučit z historie či sociologie o tom, co Turchin nazývá „koncem věků“? A je snad sektářské myšlení jedinou alternativou k současným nefunkčním institucím a překonaným světonázorům?

Kulty a sekty

Slova kult, kultura a kultivovat jsou odvozena od latinského slova cultus, které označuje něco, na čem pracujeme. Badatelé v oblasti starých náboženství označují jako kult takovou lidskou činnost, jež zahrnuje rituály a obřady, které „kultivují“ lidskou duši a smysl pro společenství.

V moderní době však výraz kult začal znamenat něco daleko specifičtějšího. Joel Kramer a Diana Alstadová ve knize The Guru Papers: Masks of Authoritarian Power (1993), definují sekty a kulty jako „skupiny s autoritářskou strukturou, v nichž moc vůdce neomezují svaté spisy, tradice nebo jiná ‚vyšší‘ autorita“.

V tomto ohledu se mohu podělit o osobní zkušenost. Mezi léty 1978 až 1991 jsem byl členem jedné náboženské organizace, kterou nebudu jmenovat — pravděpodobně jste o ní stejně nikdy neslyšeli. Provozovala dvanáct organizovaných komunit a desítky komunitních domácností roztroušených po USA, Kanadě, Anglii, Francii a Jižní Africe.

Komunity zakládaly ekologické farmy a stavěly geodetické kopule. Idealistické mladé lidi lákaly příslibem změny světa prostřednictvím proměny vlastního vědomí. Žili jsme podle návodů a rad publikovaných v časopise Whole Earth Catalog, doplněných navíc svéráznou spiritualitou a autoritativním řízením společenství.

Naše sekta však rozhodně nepatřila mezi ty nejhorší — lidé, kteří se rozhodli ze skupiny odejít, nebyli nijak pronásledováni ani perzekvováni. Nicméně na vrcholu mocenské pyramidy stál muž, jemuž byli podřízeni další mužští vůdci s velkými privilegii. Ale i od nich se očekávalo, že výroky, které nejvyšší vůdce jednou týdně pronášel, budou brát za zjevenou pravdu.

Všichni jsme věřili, že se nám dostává zvláštního poznání, jímž se lišíme od zbytku lidstva. A jak už to ve většině sekt bývá, říkali jsme si stále dokola: „Nejsme žádná sekta.“

Z let strávených v sektě jsem si odnesl i mnoho dobrého. Poznal jsem tam svou budoucí ženu a mnoho dobrých přátel, se kterými jsem stále v kontaktu. Měl jsem příležitost prožít naplňující pocit, že jsem součástí vizionářské skupiny a podílím se na jejím poslání. Vůdcové skupiny mě nadto povzbuzovali, abych psal a veřejně vystupoval.

V oněch časech jsem se zabýval hlavně světovou mytologií a náboženstvími. Zpočátku jsem na tato témata nahlížel optikou učení naší sekty.

Avšak po několika letech jsem si začal uvědomovat, že naše věroučné názory, které jsou očividně pravdivé a hodnotné, nejsou nijak zvlášť originální a zhruba odpovídají tomu, co Aldous Huxley nazval věčnou filosofií. Naopak originální přesvědčení, která jsme společně sdíleli — například, že náš vůdce je reinkarnací významné biblické postavy —, se ukazovala pochybná, pomíjivá či neužitečná. Zároveň mě už začala unavovat autoritářská struktura a vůbec zvyklosti v naší skupině.

A tak jsme se v lednu 1992 s mojí partnerkou Janet sbalili, vzali to málo, co jsme měli, a odešli. Od té doby jsem vůči sektám a sektářskému myšlení velmi obezřetný.

Spektrum sekt a kultů a jejich konspirační dynamika

Zatímco sekty a kulty — ve významu, v jakém je definovali Alstadová a Kramer — jsou poměrně vzácné, sektářské myšlení je všudypřítomné. Moderní svět je plný autoritářských institucí — včetně armády, řady firem a velké většiny náboženství — a mnohé z nich vynakládají značné úsilí, aby získaly moc nad vnímáním a myšlením lidí. Celé obory se kupříkladu zabývají tím, aby potenciální zákazníci nebo voliči podlehli „kouzlu“ komerční značky nebo politické strany.

Mnoho lidí — ať už kvůli výchově, nebo na základě nějakého dosud neznámého genetického rysu — má navíc sklon autoritu slepě následovat, případně se naopak snaží takovou autoritou stát. I náboženství fungují často jako sekty, zejména v raných fázích svého vzniku, kdy mají jejich zakladatelé obrovskou moc.

Ostatně, jak poznamenali američtí sociologové Rodney Stark a William Sims Bainbridge ve vlivné knize Budoucnost náboženství (1986): „Na počátku jsou všechna náboženství obskurní, malá deviantní kultovní hnutí.“ Ale i poté, co se v rámci věrouky ustaví kontrola moci duchovních, mohou se mezi jednotlivými komunitami, kláštery či chrámy opět rozvinout rysy sekty a kultu.“

Sektářské myšlení spočívá na mocenské dynamice mezi vůdcem a jeho následovníky. Vůdce poskytuje vysvětlení světa, které se však brání jakémukoli kritickému posouzení. Víra v bezvýhradně správné vysvětlení stmeluje skupinu dovnitř, zatímco odmítání této víry vymezuje skupinu navenek. Dobro a zlo se definují z hlediska zájmů tohoto výlučného společenství. Členové jsou pobízeni, aby se vzdali kritického myšlení. Vůdci sekt vykazují obvykle narcistické povahové rysy, kdežto řadoví členové se vyznačují malou sebeúctou, případně je jen žene touha stát se součástí něčeho, co je samé přesahuje.

Existuje vzájemný vztah mezi sektami a kulty a tím, co se často nazývá „konspirační teorie“, byť já sám se tento termín zdráhám používat, protože řada konspirací je v dějinách skutečně doložena. V každé společnosti převažuje určitý světonázor. Ve středověké Evropě jej utvářelo učení římskokatolické církve, zatímco dnes převažující světonázor je mnohem složitější. Do značné míry jej formovala moderní věda, stejně jako komerční zájmy — a nikoli jedno převažující náboženství.

Náš současný světonázor je vystavěn na formálních mocenských strukturách ‒ politických a ekonomických institucích ‒ a opírá se o bezpočet odborníků, proto se stal robustním a poměrně odolným.

Všechny světonázory mají svá slepá místa, která se v průběhu času zvětšují, a to mimo jiné proto, že zpochybňování převládajícího pohledu bývá systematicky potlačováno. Nakonec již nelze rozsah slepé skvrny dále přehlížet — pak se dominantní světonázor a způsob života promění, anebo jej velká část lidí odmítne, čímž se společnost se rozpadá.

Zpočátku alternativní přesvědčení „kognitivních rebelů“ nepodporují odborníci ani mocenské instituce a vůči dominantnímu narativu nepůsobí přesvědčivě. V řadě případů jde vskutku o naprosté nesmysly bez opory ve skutečnosti, většina sekt a kultů tudíž poměrně rychle zaniká. Některým se však podaří vytvořit dostatečné společenské „pojivo“ a přetrvávají dlouho po odchodu svého zakladatele, přestože jejich názory mohou být značně pochybné.

Konspirační teorie a sekty však nejsou totéž, byť se oba fenomény vyskytují často společně. Potenciální vůdci kultů leckdy přejímají konspirační teorie nebo je sami vymýšlejí, aby na tomto myšlenkovém základě přilákali vnímavé jedince, kteří si uvědomují slepé skvrny ve stávajícím výkladu společenské reality.

Popsaná dynamika probíhá v rámci procesu kulturní evoluce. Konspirační teorie — v obecném smyslu alternativní narativy — a sekty či kulty jsou výsledkem spontánní kulturní mutace; postupně se přirozeným výběrem tříbí a v konečné fázi se formuje nový dominantní světonázor, který může přetrvat desetiletí nebo i staletí. Doba, kdy se dominantní narativ hroutí a nový se ještě nevytvořil, však může být nepřehledná a zmatená. Proces rozkladu světonázoru a vznik jeho narativní mutace se v moderním světě sociálních médií ještě více zrychluje a zintenzivňuje.

Kultů je habaděj. Stačí si vybrat

Slepé skvrny stávajícího převládajícího světonázoru jsou nanejvýš varovné. Ať už se podíváme téměř na jakoukoli významnou sféru moderní společnosti — politiku, ekonomiku, vědu nebo veřejné zdraví — objevují se rozpory natolik závažné, že hrozí vypuknutí doslova ozbrojeného boje mezi různými skupinami ve společnosti.

Podrobně jsem se zabýval jednou z těchto slepých skvrn: tím, jak společnost akceptuje a podporuje ekonomický růst, přestože expanze globálního průmyslu vede nevyhnutelně k vyčerpání zdrojů a destrukci ekosystémů.

Ač nám Země sama klade planetární limity, a nemůžeme proto neomezeně těžit a získávat nerosty, dřevo, vodu a další základní suroviny, jak se nám zlíbí, ekonomové hlavního proudu i nadále hájí růst, zatímco alternativní ekonomické teoretiky nerůstu považují stávající mocenské instituce málem za extremistickou sektu.

Obrovská slepá skvrna ekonomického růstu moderní společnosti nás přivedla k ekologické, sociální a politické katastrofě. Přestože souhlasím se zastánci nerůstu, nepokládám bohužel za příliš pravděpodobné, že si jejich diagnózy a recepty v nejbližší době osvojí významná část společnosti.

Ovšem existují naopak i alternativy k dominantnímu světonázoru, které jsou hloupé či přímo hrůzostrašné. Podívejme se na jeden příklad. V důsledku patové situace se v americkém Kongresu po dekády nepodařilo prosadit rozumnou a spravedlivou imigrační politiku. Výsledkem je vysoký a špatně regulovaný příchod migrantů s dokumenty i bez nich — a spolu s tím rosoucí politické napětí v zemi. A protože se politické názory lidí, kteří do USA přišli teprve nedávno, shodují spíše s Demokraty, snaží strana získat jejich hlasy.

Republikáni toho využili a přijali teorii velkého nahrazení, aby si tím upevnili podporu mezi rodilými Euroameričany. Teorie velkého nahrazení pracuje s poukazy na probíhající demografické trendy, ale spojuje je s údajným zlovolným spiknutím, jehož cílem má být nahrazení bílých občanů migranty. Jde o čirou konspirační teorii, která předstírá, že vyplňuje slepou skvrnu, ale jejím skutečným smyslem je jen získat voličské hlasy.

Politický provoz v USA se v posledních letech začal velmi podobat sektě — není to však dáno jen vzestupem konspiračních teorií. V časech stability se politika soustředí především okolo institucí, vedených schopnými lidmi, kteří hledají způsoby, jak se adaptovat na měnící se ekonomické a geopolitické poměry. V dobách rostoucího napětí však do popředí vystupují spíše osoby na úkor institucí. Podpora Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho se zakládala převážně na tom, jak dokázali přesvědčivě prodat svou osobnost.

Donald Trump je ze stejného těsta. Jeho republikánští rivalové usilující o prezidentskou nominaci v roce 2024 musí překonat i propastný rozdíl v osobní popularitě. Pouze politická rétorika podobná Trumpovi jim totiž zřejmě nepřinese úspěch.

V politice založené na vůdcovském principu existuje sklon hlásat velké lži. Hitler v knize Mein Kampf (1925) vyložil, jakým způsobem je možné přimět širokou veřejnost, aby kolosální lži uvěřila — lidé se jednoduše odmítají smířit s tím, že by vůdce „mohl mít tu drzost tak nehorázně překrucovat pravdu“.

Pro politické sektáře sehrávají velké lži významnou úlohu, neboť jimi k sobě těsně připoutávají své stoupence. Přijetí Velké lži je projevem příslušnosti k dané sektě. Čím větší lež přijmete, tím více budete ostatními členy sekty vnímáni jako loajální. A tím větší pocit sounáležitosti pocítíte.

Trump vypouští jak velké, tak i malé lži. Žádná z nich ale není tak nebezpečná jako tvrzení, že prezidentské volby, které v roce 2020 prohrál, „ukradli“ demokraté. Ve skutečnosti se pod Trumpovým vedením stala jednou obrovskou sektou Republikánská strana. Nebýt obřích slepých skvrn v obou amerických politických stranách, nestalo by se to.

Za statisíce let evoluce tribalismus a kmenové myšlení v lidech hluboce zakořenily. Po většinu existence lidského druhu bylo vyhnání z kmene takřka jistým rozsudkem smrti. Naše puzení být součástí určitého kmene roste spolu s tím, jak se životní podmínky kolem nás zhoršují.

Abychom zapadli mezi ostatní, dáváme okázale najevo své přesvědčení a hodnoty, a posouváme tím celý náš kmen ke stále radikálnějším postojům.

Zmíním ještě jeden druh velmi nebezpečného sektářského myšlení. Lewis Mumford (1895—1990) podrobně ukázal, jak se v moderním světě pěstuje kult techniky. Vzhlížíme k ní jako k něčemu, co dnes místo rodiny, komunity nebo vlastního nasazení, jak tomu bylo dříve, vyřeší všechny základní lidské problémy. Stroje nás informují, propojují, přepravují, krmí i baví.