Myšlence soběstačnosti a její realizaci se věnuji více než dvacet let. Na začátku stálo jednoduché přesvědčení, že čím více svých běžných životních potřeb dokážu naplnit sama nebo v rámci rodiny, tím lépe. Především snížím ekologickou stopu, ale také obohatím svoji každodennost o zajímavé činnosti. Je to vůbec reálné? A bude mi to skutečně stačit?

Odešla jsem své plány realizovat na středoslovenskou Zaježovou. V té době tam Pospolitost pre harmonický život osidlovala místní samoty ve velice podobném duchu. Návrat k folklorním jednotlivostem měla přímo v programu.

A kupodivu nebylo nijak těžké jej začít uskutečňovat. Je vám něco málo přes dvacet, jste mladí, silní a nadšení. Nemáte děti a obklopují vás stařenky a staříci, kteří ještě mnoho dávných dovedností ovládají a s radostí vás zaučí. Něco jde lépe, něco chce svůj čas, ale v zásadě zjistíte, že naučit se dá každé lidové řemeslo i mnoho rolnických činností. Povzbudivé.

Z nádherných věcí přihlouplé symboly

To, že má lidová kultura v sobě hluboce zakódované konzervativní myšlení, jsem tušila a zpočátku mi to nijak nepřekáželo. Nakonec právě díky tomu odkládali staří hospodáři na půdy balíky domácího plátna a někdy i vlněného sukna, čižmy a jiné mé oblíbené krojové součásti, v kůlnách jsme nacházeli pluhy, rozebrané vozy, ale i třeba používáním pěkně zbroušené kosy „rakušanky“, jež měly vynikající pověst, a spoustu dalšího užitečného nářadí…

Praktickou část folkloru jsem s naivní láskou vracela zpět k životu. Připadalo mi to naprosto přirozené. Fortelně (nebo taky jen tak podomácku) opracované přírodní materiály, lokální zdroje, osobitost…Výhrady okolního světa se soustřeďovaly také spíš na hmotnou stránku věci: je to časově náročné, dřina, kdo se v tom nenarodil, nezvykne si…

Dnes vidím problém jinde. Z nádherných věcí se stávají poněkud přihlouplé symboly. Národně orientovaní nadšenci se rozplývají nad kdejakou výšivkou, šindelovou střechou, krpcem či tanečkem a vůbec neberou v potaz dobové souvislosti. Kdeco je pěkné jen proto, že je to naše, slovenské. O tom, že Maďaři za rohem to měli stejné nebo hodně podobné, se už pomlčí. A také o tom, že v době rozkvětu lidové kultury byla střední Evropa nadnárodním celkem, kde se jednotlivé kultury setkávaly, žily vedle sebe a někdy i mísily.

↗

Z krásných věcí se stávají poněkud přihlouplé symboly. Foto Zem a vek

Všechny tyto náhledy bychom směle mohli přenechat historikům a etnografům, kdybychom dnes a denně nenaráželi na jejich důsledky. Bují především ve světe virtuálním, ale infikují i ten skutečný.

Nenápadný zlom

Mnoho lidí, kteří praktikují soběstačnost v běžném životě, tíhne k uzavřenosti. Mají dost starostí se všemi těmi činnostmi, které musejí zvládat a stíhat. Kritika „systému“ byla pro každého z nás silnou motivací zkusit dělat věci jinak. Společnost orientovaná především na konzum, výkon a peníze si o alternativu přímo koleduje.

Ještě těsně po roce 2000 jsem se svým jednoduchým životním stylem narážela především na nepochopení a argumenty typu: to nemůžete vydržet dlouho, přírodě stejně nepomůžete, když ostatní budou spotřebovávat dál, děti se vzbouří už v pubertě…

Pak začalo docházet k nenápadnému zlomu, jehož jsem si zpočátku ani nevšimla. Žili jsme na své samotě s malými syny, bez mobilu a internetu, a pomalu se začínaly vynořovat myšlenkové proudy, jež s námi na první pohled rezonovaly: návrat k přírodě, jednoduchosti, samozásobitelství, hliněná architektura, skromnost v různých formách, přírodní mystika a duchovno.

Lidí, kteří odešli na samoty nebo malé vesnice, přibývalo, a i když to byli stále jen jednotlivci, postupně se začínali dostávat do širšího povědomí, souběžně s vlnou šamanských a ezoterických hnutí, zpochybňujících moderní způsob života. Vyplavali nejrůznější guruové. Ti, kteří vytrvali, začali nacházet své následovníky.

Po několika letech tento proud už přímo vyhřezl, zaplavil nejen internet, ale i časopisy, nejen čajovny, ale i větší scény. Racionalita začíná ustupovat. Vzniká konglomerát alternativ. Nad některými zůstává rozum stát: rakovinu způsobují plísně a léčí ji savo, případně peroxid vodíku, Země je plochá a Měsíc vůbec neexistuje.

Jde po vás Systém

V době zimního slunovratu 2012 mělo dojít k podivným událostem doprovázejícím zásadní změny na Zemi. Třídenní zatmění slunce, výpadek elektřiny, přistání mimozemšťanů ani přepólování planety se, jak se dalo čekat, nekonaly.

Něco se však přece jen změnilo: konspirace a úvahy o dějinné úloze Slovanstva se začaly objevovat mnohonásobně častěji. Do kruhů zabývajících se soběstačností (ať teoreticky, či prakticky) pronikly velice lehce. Půda byla připravená. Intuitivní odpor ke konzumu a pokus žít život podle jiných hodnot narážel na různé meze. Ty vnější, ze strany „systému“, často zbytečně stupňovaly znechucení.

Například evidence hospodářských zvířat přestala počítat s tím, že si někdo chce chovat jen několik ovcí nebo koz čistě pro svoji potřebu, a s nešťastným odvoláváním se na evropské normy začala být vyžadována už od jednoho kusu. Plastové ušní známky a s nimi spojené byrokratické úkony se staly v očích mnohých novousedlíků přímo symbolem buzerace.

Ženy, které se úspěšně pokusily porodit své děti doma, byly ponižovány lékaři (osobně znám několik případů) či úředníky na matrikách. Jejich rozhodnutí přinejmenším necitlivě komentovala média. Debata o očkování přerostla všem přes hlavu až k urážkám a zbytečným posměškům z obou stran. Olej do ohně přilévaly opět přední strany novin se zjednodušujícími karikaturami.

Zkostnatělé školství tlačilo všechny alternativy do kouta. Povinné zdravotní pojištění samoplátců bez oficiálního příjmu bylo skokově zdvojnásobeno. Televize začala vymáhat koncesionářské poplatky od všech domácností připojených k síti. I od těch, které byly ochotny prokázat, že žádnou televizi nemají. A tak bychom mohli pokračovat. Pokud se toho na vás navalilo víc najednou, lehce jste mohli uvěřit, že Systém po vás jde.

Konspirace na všech okrajích

Konspirace nabízely vysvětlení i alternativu, sbíraly všechny stíny, vše, co bylo vytlačováno na okraj. Kdo byl odmítnut či vytěsněn Slovenským rozhlasem, byl s otevřenou náručí vítán ve Svobodném vysielači. A zpočátku vůbec nemusel vnímat, o co ve skutečnosti Vysielači jde. A tak se tam, kromě jiného, začalo mluvit o soběstačnosti, domácím vzdělávání, přírodním léčitelství.

A venkovští novousedlíci ladili své internetové přijímače často právě tímto směrem. Kdo by neuvítal možnost utvrdit se ve svém názoru a podepřít tušené hlubšími ideologickými argumenty? Jakkoliv by byly při podrobnějším zkoumání pochybné.

Podrobnějším zkoumáním argumentů se však příliš mnoho samozásobitelů a alternativců nezabývá, spíš než intelektuálové jsou to pochopitelně praktici. Roztroušené osamocené rodiny (a jednotlivci a páry) se svými neobvyklými problémy najednou našli svůj paralelní svět. A jednoduchá vysvětlení pro své potíže. Ve zrychlené době samozřejmě také zrychlená.

Začaly se nabalovat ideologické bubliny, bizarní a nemotorná společenská debata, či spíš hádka rozdělila jednotlivce do dvou nesmiřitelných táborů. Ti racionální a ti neracionální. To je základní východisko. Už na první pohled nesmyslné, přesto dnes zásadně ovlivňující naše životy a pocity.

Čekala bych, že právě intelektuálové se vzpamatují první a uvědomí si, co děje. Že místo potlačování bychom měli konečně začít iracionalitu vnímat jako přirozenou součást života. A také že budou z podstaty věci schopni otevřeného dialogu bez ostrých slov, útoků a zjednodušení. Domácí vzdělávání mých dětí mne přivedlo k velice zajímavé knize Respektovat a být respektován, stačí ji otevřít souběžně s třeba s Facebookem a hned vidíme, proč se komunikace nedaří a spory vyostřují.

Svět z mnoha světů

Sama idea soběstačnosti má vedle nepochybných přínosů i své stinné stránky. Přímo ve svém jádru. Může se stát jen zajímavou a příjemnou hrou, ukolébat naše eko-svědomí pocitem, že jsme toho udělali pro Zemi dost, když jsme si vypěstovali na balkoně rajčata nebo uklohnili domácí mýdlo…

Opačný (a značně náročnější extrém) představují uzavřená hospodářství, kterým člověk doslova otročí (ano, jsou lidé, kteří si to dovedou dokonce i užít), nic jiného nestíhá, pěstuje a zpracovává si téměř všechny potraviny, staví ekologicky udržitelné domy, vychovává a vzdělává děti. Takový svět se často propadá sám do sebe. Ztrácí schopnost vnímat a přijímat různorodost a doplňuje si energii mesiášskými pocity. (Za pozornost stojí i varianta, kdy toho člověk sice v rámci soběstačnosti prakticky sice moc nedosáhl, zato o ní hodně a rád mluví a „budí dojem“).

Soběstačnost klade náročné úkoly i před ty, kteří si jsou těchto úskalí vědomi. Přece jen jdou proti proudu, a to není nikdy jednoduché. Obhajovat dnes a denně své osobní postoje a životní styl je užitečné, ale náročné. Vedle jiného to tříbí schopnost tolerovat, a dokonce i chápat naprosto odlišné lidi. Právě bez tohoto (reálného!) pochopení mohou soběstačná (nebo o soběstačnost usilující) společenstva sklouzávat k nebezpečnému sektářství. Víra a velká slova fungují jako skvělé pojivo.

Různorodost zato vypadá na první pohled jako komplikace a klade na členy společenství mnohem větší psychologické nároky. Vzpomínám si, jak jsem se na jedné konferenci o domácím vzdělávání poprvé setkala s konzervativními katolíky. Byl to šok. A přece jsem musela pochopit, že důležitější je to, co máme společné. A smířit se například s tím, že jeden z nejobětavějších organizátorů domácího vzdělávání horlí za volné držení střelných zbraní…

Žijeme ve světě, který se skládá z mnoha světů. Samozásobitelství a soběstačnost jsou skvělé cesty, jak nabýt a uchovat si praktické schopnosti, zručnost, vytrvalost. Jednou z jejich základních podmínek je skromnost. Ta dobrovolná, spirituální.

Jenže i skromnost může být kontraproduktivní, když jste hudebník a v rámci DIY (udělej-si-sám) přístupu si zabezpečujete management sami. Nejen že nemáte patřičné kontakty a konexe, navíc ještě působíte dojmem, že vám chybí sebevědomí. Zkrátka, některé oblasti je lépe přenechat odborníkům. Proto občas musím jít k zubaři, cestuji vlakem a autobusem a jsem vděčná všem těm nenápadným lidem, kteří pracují v systému za výplatu a jsou ve svém oboru profesionály. Také se stále častěji zamýšlím nad tím, zda mám co nabídnout výměnou.