Alternativní spiritualita: hledání smyslu a naděje v bolestiplném světě
Zuzana Marie KostićováNázory Jaroslava Duška nelze přezíravě odmítnout jako postoje jednoho excentrického herce. Bez ohledu na to, zda s těmito postoji souhlasíme, bychom jim měli rozumět. K alternativní spiritualitě se totiž dlouhodobě hlásí polovina Čechů.
Kontroverzní výroky Jaroslava Duška vyvolaly v posledních dnech obrovské pobouření. Tvrzení, že nemocní rakovinou umírají dobrovolně, protože nechtějí žít, šokovalo a pohoršilo českou společnost. Přestože se část lidí postavila na Duškovu stranu, nejhlasitěji byli slyšet ti, kteří jej odsoudili.
Někteří vinili hercovu nevzdělanost a doporučovali mu jít dobrovolničit na oddělení dětské onkologie. Pro jiné ale představovaly Duškovy výroky především tresť náboženského hnutí, které Češi lidově označují slovem „ezo“. Odsoudili tak nejen hercovy osobní názory, ale celé hnutí, jehož je součástí.
Na Jaroslava Duška má skutečně smysl se dívat jako na reprezentanta alternativní spirituality, duchovního proudu, který v České republice v posledních desetiletích zdomácněl. Skandál kolem jeho výroků je příležitostí znovu si připomenout, že oblíbená sebeidentifikace Čechů jako „ateistů“ je nesmyslný omyl.
S alternativní spiritualitou — též new age, hnutí nového věku či lidově „ezo“ — u nás sympatizuje nejen Dušek, ale přibližně 40 až 50 procent populace, jak konstantně dokládají nejrůznější sociologické průzkumy už nejmíň patnáct let. A protože všech věřících tradičních náboženství u nás není ani 25 procent, můžeme říci, že alternativní spiritualita je největší a nejzastoupenější české náboženství. Kdepak ateistický stát! Dušek při vší své kontroverzi je ve skutečnosti typičtějším Čechem, než to na první pohled vypadá.
Vše je energie, vše je propojeno
Zdůrazněme, že cílem tohohle článku není ani Duška odsoudit, ani ho oslavit. Je ale potřeba podívat se pod povrch Duškových skandálních výroků a objasnit, odkud pramení a na čem jsou založené. Přesněji řečeno, jak vypadá spirituální učení, z něhož vycházejí, a proč v jeho rámci dávají smysl.
Především učení alternativní spirituality nemá žádnou závaznou „teologii“ a její příznivci jsou dokonce ochotni se hádat, že vůbec žádné „učení“ neexistuje. Při bližším pohledu je ale patrné, že přeci jen existují určité společné rysy, které jsou pro tuto spiritualitu typické.
Pro nás budou důležité především dva. První z nich je představa, že podstatou světa je neosobní, posvátná energie, která je základem hmotné i nehmotné reality. Tou druhou je přesvědčení, že každý z nás je architektem svého osudu a tvůrcem své vlastní reality.
První z těchto představ se na první pohled tváří jako exkurz do fyziky. „Energie“ alternativní spirituality je sice fyzikou částečně inspirovaná, rovným dílem ale zároveň vychází z filosofie a z tradice západního esoterismu. Její pramatkou tak nebyla jen elektřina, ale i antická idea „pralátky“, středověká „materia prima“ nebo představy o magické síle či živočišném magnetismu. Pro alternativní spiritualitu jsou i myšlenky formou energie a jako takové mohou ovlivňovat realitu. Hmotný i nehmotný svět na sebe vzájemně mysticky působí.
Myšlenky, pocity, vjemy, přesvědčení, emoce, touhy a přání — to vše jsou v pojetí alternativní spirituality formy energie. Ty pak tvoří jakési duchovní pole kolem každého z nás, jež zpětně ovlivňuje nejen naši mysl, ale i naše těla a hmotný svět. Zjednodušeně řečeno: to, na co myslíme, k sobě určitým způsobem přitahujeme.
Uzdravení z víry v novém hávu
Duškovo konkrétní pojetí světa je převážně inspirováno castanedovskou tradicí toltécké spirituality. Do ní ostatně spadá i Miguel Ruiz, autor knihy Čtyři dohody, již Dušek zpracoval ve svém nejslavnějším improvizačním představení. Konkrétní vlivy a učitelé jsou však v zásadě spíše kořením, které ochucuje základní těsto z jádrových myšlenek alternativní spirituality.
To, že si sami vytváříme vlastní realitu, Dušek proklamuje už v první části rozhovoru, když mluví o „percepčním bodě“, který můžeme znát z Castanedy jako „bod spojení“. Zdaleka nejsilněji však zaznívá právě v pasáži, kde s absolutní jistotou konstatuje, že lidé umírají na rakovinu, protože je to jejich volba.
Idea, že si člověk zavinil svou nemoc sám, tu dalece přesahuje hranice zdravého životního stylu ve smyslu „dostal rakovinu plic, protože odmítl přestat kouřit“. Ve skutečnosti je to myšlenka navazující na prastaré křesťanské koncepty uzdravení z víry, které se objevují už v Novém zákoně. „Věř a víra tvá tě uzdraví,“ zní parafráze Ježíšova biblického výroku. Zázračné vyléčení skrze náboženské obrácení bylo následně po dva tisíce let běžnou součástí představ lidové evropské medicíny. Vycházelo z nich mnoho zázračných léčitelů a uzdravovatelů, ať už skutečných, nebo šarlatánů.
Hnutí Křesťanská věda, které se rozvinulo v devatenáctém století, však zašlo ještě dál: tvrdilo, že nejen uzdravení, ale sama nemoc je odrazem duchovního zdraví člověka. Nemoc se pro ně stala výsledkem nedostatku víry.
A právě na tyto myšlenky posléze v novém hávu navázala i alternativní spiritualita, samozřejmě už bez křesťanského pojmu „víra“. Nemoc se tak stala výsledkem našeho vztahu ke světu, k životu, k ostatním i k nám samým. Kdo je prosycen negativitou, hněvem, nechutí žít, onemocní. Kdo ale dokáže svůj vnitřní svět změnit, uzdraví se.
Naděje i beznaděj
Je důležité chápat, že náboženství a alternativní spiritualita v otázkách zdraví operují na zcela jiné úrovni než medicína. Jejich ústřední funkcí je především dodat světu smysl, a to zvláště v situacích, které jsou nebo se jeví nesmyslné.
Vážná nemoc je tím, čemu starší křesťanská kultura říkala „rána osudu“: často udeří bezdůvodně, nespravedlivě, náhodně. Někdy si ji vysloužíme svým způsobem života, jindy však přichází bez zjevného důvodu. Pak můžeme najít vysvětlení právě v náboženství: je to boží hněv, trest za hříchy, projev malé víry — anebo hmotné vyjádření nehmotných přání a postojů. Podstatné je, že náhodnost a nesmyslnost je zažehnána a svět dostává znovu logiku.
Je přitom důležité chápat, že smyslutvorné procesy neslouží primárně k odsouzení nemocných. Naopak dokáží dodat sílu a naději v zdánlivě beznadějné situaci. Dušek pokračuje v tradici mnohem slavnějších, vlivnějších a taky citlivějších autorů, jako například Rüdiger Dahlke, Thorvald Dethlefsen — nebo čtenářsky zdaleka nejpřístupnější Louise L. Hayová, autorka knihy Miluj svůj život.
Tito duchovní učitelé nepoužívají symbolické nástroje k tomu, aby svalili na nemocné odpovědnost za své neštěstí. Snaží se dodat nemocným naději, že jejich na první pohled nepochopitelné neštěstí má svou logiku — a že lze proto zlý osud změnit k lepšímu.
Jsou v tom poměrně blízko současné psychosomatické medicíně, jejíž některé principy vyjadřují mocně symbolickým náboženským jazykem. Zacházejí samozřejmě dalece za hranice akceptovatelné pro lékaře vycházející z vědecké medicíny. Znovu je však třeba zdůraznit, že dokážou dodat naději tam, kde už žádná nezbývá. A to se počítá.
Ať už si tedy o výrocích Jaroslava Duška myslíme cokoli, je důležité rozumět jejich kontextu a chápat, odkud pramení. Dušek tu totiž opravdu nestojí sám za sebe: představuje jednu z nejviditelnějších veřejných osobností alternativní spirituality.
Tytéž názory mají v rámci spirituality nejen odsuzující a kazatelskou, ale i laskavou, podporující, nadějetvornou podobu. Podobu, která neobviňuje ani neuráží, ale dodává naději statisícům lidí napříč celou západní společností.
A to je věc, kterou je dobré mít na paměti během vášnivých internetových diskusí. Rozhodně dříve, než s Duškem šmahem odsoudíme celé „ezo“.
Autorce této analýzy je především nutno vyslovit uznání za střízlivé, nezaujaté, kompetentní, a především diferencované zhodnocení dané kauzy.
Není mnoho toho, co by k jejím výkladům ještě bylo možno připojit; snad jenom ještě jednou zdůraznit, že v duchovně-teoretickém prostředí (léčitelské) esoteriky skutečně platí princip (respektive víra), že rozhodujícím faktorem není tělesná konstituce (a tedy fyzická nemoc), nýbrž že tímto rozhodujícím faktorem je složka spirituální, včetně příslušných energií. Kauzální souvislost je zde tedy taková, že když je nemocný duch (respektive duše), že se tento defekt následně manifestuje nemocí těla.
Z tohoto modelu pak celkem vzato logicky a zákonitě pak rezultuje i přesvědčení, že člověk má možnost svůj osud (to jest: svou nemoc) změnit; prostě tím že změní své vnitřní, duchovně-duševní nastavení. Tato víra se ovšem velmi často naprosto míjí s - nemilosrdnou - realitou; nesmazatelně se mi do paměti vryl jeden článek v německých novinách, kde se psalo o tom jak jedna esotericky orientovaná matka na svou beznadějně smrtelně nemocnou dceru (rakovina) zoufale křičí: "Máš možnost volby! Máš možnost volby!!..."
A skutečně tím mínila (a zřejmě o tom byla pevně přesvědčena), že její dcera má možnost sama se rozhodnout mezi životem a smrtí, jenom kdyby si navolila nějaký jiný životní modus.
Ano, z hlediska střízlivé racionality je takováto víra nepochopitelná; nicméně faktem stejně tak je, že lidský mozek je až neuvěřitelným způsobem sugestibilní. Snad to má jakési evoluční kořeny či výhody (pro lidského jedince je vždy výhodné přejmout bez odporu názory komunity ve které se pohybuje); v každém případě je lidský mozek schopen vytvářet si svou vlastní realitu, do značné míry nezávisle na tom, co se rozumí pod označením "objektivní realita".
V daném smyslu je tedy nutno vykládat i výrok J. Duška v dané záležitosti; to ovšem nemění nic na skutečnosti, že jeho esoterické výklady (alespoň ty které jsem kdysi shlédl na internetu) jsou snůškou neuvěřitelných fantasmagorií, které by skutečně mohly zadávat nemalé pochybnosti o jeho duševním zdraví.
Krátce řečeno: je naprosto možno pohybovat se v duchovním/esoterickém léčitelství, a přitom si zachovat zdravý rozum; ale stejně tak je možné se z toho pomátnout. Vždy záleží na konkrétním případu.
že lidé, kteří poslouchají "veřejné osobnosti alternativní spirituality" ve skutečnosti nechtějí žít.
Proto se např. nenechali očkovat proti Covidu, proto mají "nedůvěru v tradiční medicínu", a místo toho navštěvují svoje léčitelské guruy, a řídí se jejich radami.
Autorka nám sděluje, že:
"Na Jaroslava Duška má skutečně smysl se dívat jako na reprezentanta alternativní spirituality, duchovního proudu, který v České republice v posledních desetiletích zdomácněl."
A o něco níže ještě upřesňuje:
"Dušek tu totiž opravdu nestojí sám za sebe: představuje jednu z nejviditelnějších veřejných osobností alternativní spirituality."
A má v podstatě pravdu. Jeho velký obdivovatel a ve své komunitě také velmi populární "přepravce světla" ("Kočár světla táhneme dál"), bývalý režisér Igor Chaun, si nedávno posteskl, že zatímco on dostává na své veřejné projevy desítky či stovky souhlasných ohlasů, u J.Duška jsou to tisíce či desítky tisíc.
Postavme si ale vedle toho (také naprosto výstižný) výrok pana Poláčka zde v diskusi (tu druhou část):
"V daném smyslu je tedy nutno vykládat i výrok J. Duška v dané záležitosti; to ovšem nemění nic na skutečnosti, že jeho esoterické výklady (alespoň ty které jsem kdysi shlédl na internetu) jsou snůškou neuvěřitelných fantasmagorií, které by skutečně mohly zadávat nemalé pochybnosti o jeho duševním zdraví."
...a vyjeví se nám v celé své třpytivé pompéznosti a nespoutané bizarnosti obraz lesku a bídy "české alternativní spirituální scény".
Pane Václavů, nemám - bohužel - nijakou bližší znalost současné "české alternativní spirituální scény"; nicméně jeden bod je zřejmě zapotřebí ještě jednou ujasnit a precizovat.
Bezpochyby: každá (nejen ta česká) spirituální scéna se vyznačuje zřetelnými znaky bizarnosti. Už proto že k sobě jako rozlitý med vosy přitahuje osoby psychicky nestabilní, které často zoufale touží po tom nalézt nějaké snadné, a přitom kouzelné, magické řešení svých osobních problémů.
To všechno je bezpochyby pravda. A za druhé, esoterika samozřejmě nepracuje s tou formou důkazní evidence, jako exaktní vědy. Což pak vede k tomu stavu, že v ní opravdu víceméně nekontrolovatelně každý může tvrdit co mu jenom napadne.
Ale přes to všechno - nelze nijak tvrdit že esoterika by byla jenom a pouze výmysl, jenom a pouze bizár. Sám jsem v této oblasti nasbíral určité zážitky a zkušenosti (především v alternativním léčitelství), takže mohu dost odpovědně potvrdit, že jsou zde jedinci, kteří mají naprosto reálné léčitelské (i jiné) schopnosti.
To je jedna věc. A druhá věc je ona specifická záležitost "vnitřního rozhodnutí". To co jsme se jak autorka článku, tak i já snažili vysvětlit je to, že ani toto "vnitřní rozhodnutí" není zcela a naprosto fiktivní záležitostí. Jak autorka sama poznamenala, v určitém smyslu tento názor esoteriků hraničí s psychosomatikou, která je dnes už naprosto standardním terapeutickým odvětvím. Zkrátka: je už naprosto nepochybně známo, že stav mysli skutečně naprosto zásadně ovlivňuje i stav těla, tedy i čistě tělesných nemocí. A v mnoha případech je náprava psychických problémů zásadním předpokladem k tomu, aby mohla být úspěšně léčena i nemoc ryze somatická.
Tato náprava psychického stavu pacienta je v praxi samozřejmě mnohem a mnohem složitější a náročnější, nežli že by se někdo prostě "rozhodl" že bude mít rád svůj život nebo že nechce dostat rakovinu. Nicméně i tyto esoterické bludy i tak obsahují ono racionální jádro, že stav psychiky skutečně může mít nemalý terapeutický význam. A to dokonce i v případě onemocnění rakovinou.
"Nicméně i tyto esoterické bludy i tak obsahují ono racionální jádro, že stav psychiky skutečně může mít nemalý terapeutický význam."
Jenomže, pane Poláčku, souvislost stavu "duše" a těla není žádným objevem esoteriky. Z toho, že i esoterika zastává tuto premisu, nijak nevyplývá, že by v čemkoliv, co je v esoterice nad rámec této premisy, bylo cokoliv validního.
Reálné léčitelské schopnosti pak mohou být založeny právě na zmíněné premise a případný "esoterický folklór" může být pouze dalším psychologickým faktorem působícím na predisponovné jedince.
Ale proč jsem si vůbec po delší době vzpomněl na tento článek... Včera jsem zhlédl část dalšího dílu "Duše K"*) a zaujaly mě tam dvě nové (alespoň pro mě) Duškovy perly:
23:47 "...některý děti čtou pouze s rukou vloženou do textu, do knihy, která je zavřená a voni tam jedou prstama a čtou, čtou ty věty, kde už teda se to blbě vysvětluje tím, že by jako koukaly někudy."
O něco dříve (sorry, nechce se mi to teď hledat) Dušek vypráví:
Chlapeček trhal nožičky mlokům, protože ho bavilo, jak jim dorůstají nové. Když potom sám přišel o nohu, tak mu také do roka dorostla nová. Protože to prostě považoval za normální.
"Aternativní spiritualita" v páně Duškově podání tedy zřejmě spočívá mj. ve víře a prezentaci naprostých ko*otin...
Pane Václavů, herec Dušek je podle mého soudu psychicky hluboce narušená osoba, a bláboly jím prezentované nemohou mít pro věcnou diskusi o záležitostech léčitelství naprostou žádnou relevanci (snad pouze pro psychiatra).
Léčitelství a autosugesce: ano, autosugesce má bezpochyby velkou sílu; nicméně je celá řada případů, kdy účinek léčitelských metod nelze vysvětlit autosugescí. (Například když léčená osoba se nachází v bezvědomí, či dokonce v kómatu.)
Sám jsem svého času jednomu svému kolegovi v zaměstnání, když měl akutní bolesti v předloktí, poskytl terapii prostřednictvím akupresury (což je jedna forma známější akupunktury, místo jehličkami se provádí tlakem prstů). Tento muž - postarší, zemitý Bavor - předem skepticky prohlásil, že on "na takovéhle věci" nevěří; o to více pak byl překvapen, když jeho bolesti prakticky zcela zmizely během několika málo desítek sekund. O nějaké "autosugesci" zde tedy nemůže být žádná řeč.
Jistě existuje celá řada případů, kdy účinek léčitelských metod nelze vysvětlit autosugescí. Problém je v tom, že jsme odkázáni na svědectví zainteresovaných anebo silně nekritických osob a že žádný /anebo skoro žádný/ případ nebyl podroben kontrolní proceduře, jaká je povinná u lékařských experimentů. Pravděpodobně by vyšlo najevo, že skutečný účinek léčitelské metody byl nulový. Často totiž dochází ke spontánní úlevě, což důsledná kontrolní metoda odhalí.
Totéž se týká hojně uváděných veterinárních případů, kde došlo k vyléčení a kde samozřejmě taky nemohlo jít o účinek sugesce.
Paní Zemanová, ono jde o to že pacient jde k léčiteli většinou až poté, když byl napřed dlouhou dobu (třeba i celé roky) bezúspěšně léčen standardní medicínou. A když poté navštíví nějakého léčitele, a náhle dojde ke "spontánnímu" zlepšení jeho stavu - to je pak už asi hodně velká náhoda, nemyslíte?
Mimochodem, přesně to samé se přihodilo i mně samému: dva roky jsem běhal po doktorech s masivními problémy s pohybovým aparátem, které se projevovaly především silnými bolestmi v kříži. Až jsem se nakonec ocitl u jedné duchovní léčitelky; a ačkoli jsem si sám od jejích metod příliš nesliboval, už po druhém sezení (tedy za dva týdny) jsem cítil znatelnou úlevu, a po třetím sezení byl problém už prakticky zcela pryč, a od té doby se už nikdy neobjevil. Na nějaké "spontánní vyléčení" se tady asi jen sotva dá věřit.
Ostatně, paní Zemanová, v rozporu s Vaším tvrzením existuje celá řada léčitelských úspěchů, které byly tak či onak dokumentovány, dosvědčeny ze strany standardní medicíny.
Četl jsem například před nějakým časem svědectví jedné lékařky tuším že z Brazílie. Nevzpomenu si už zda ona sama byla občankou Brazílie, mám pocit že spíše pocházela z Evropy; ale v každém případě byla vzdělána výhradně v klasické standardní medicíně, pracovala v jakési městské nemocnici. Ale toto město bylo někde poblíž míst, kde ještě žijí domorodí indiáni. Jednoho dne do této nemocnice přivezli indiánskou holčičku, u které tato lékařka diagnostikovala nemoc, která je podle standardního kánonu klasické medicíny nejen že neléčitelná, ale navíc stoprocentně smrtelná. Není proti ní žádného léku.
Poté ale příbuzní této holčičky - když viděli bezmoc standardní medicíny - požádali, zda ji může přijít léčit jejich místní šaman. Lékařka svolila, neboť za dané situaci to z jejího pohledu už nehrálo roli. Šaman přišel, prováděl s holčičkou své rituály, prozpěvoval své šamansko-magické popěvky. Stav holčičky se poněkud stabilizoval; ale k nějakému zásadnímu obratu nedošlo.
Onen šaman poté sdělil, že v duchovně sterilním prostředí nemocnice nemůže plně rozvinout své šamanské duchovní působení; rodiče holčičky poté požádali lékařku o svolení vzít holčičku zpět do vesnice. Protože z hlediska lékařky byla holčička tak jako tak odsouzená k smrti, dala k tomu své svolení, rodiče se s holčičkou i šamanem vrátili do své vesnice.
O nějaké dva měsíce se tato lékařka náhodně dostala na návštěvu do této vesnice - a tu holčičku zde nalezla nejenže živou, ale naprosto zdravou a prospívající.
Tato evropskou aparátovou medicínou odkojená lékařka k celé této záležitosti pak ještě dodala, že si tento případ vyléčení dodnes nedokáže vysvětlit; ale že od té doby značně přehodnotila svůj dosavadní nekritický postoj ke standardní aparátové medicíně, a především že se naučila mít respekt vůči znalostem a schopnostem domorodých šamanů a přírodních léčitelů.
Je možné, pane Poláčku, že když se například při ověřování účinosti homeopatik použije dvojí slepá metoda /která je i vůči jiným alternativám velmi surová/, ruce nepřátelských bezvěrců, dotýkající se lahviček, způsobí, že z tekutiny, která si díky nekonečnému ředění uchovávala léčivou paměť, tato zázračná schopnost zmizí a pro pokus tu zbyde obyčejná voda. Jinak si to neumím vysvětlit.
O případech zázračného uzdravení samozřejmě slýchám. Vám samozřejmě věřím, že jak jste svůj příběh popsal, tak to opravdu bylo. Ti, co se takto uzdravili navzdory všem lékařským snahám a prognózám, často též uvádějí účinnost modliteb. V jedné známé rodině se díky modlení celého příbuzenstva nejenže uzdravil jeden její člen z melanomu, ale po čase zmizely důkazy o nádoru i ze vzorku tkáně, odebrané na začátku nemoci a uchovávané v histologické laboratoři. Zázraky se stávají.
No ano, paní Zemanová, i ta moje léčitelka se za mé uzdravení začala tehdy modlit. Právě proto jsem na účinek její terapie nijak nevěřil :-D ; neboť modlitby by bylo to poslední, u čeho bych věřil že by mohlo pomoci (jmenovitě u naprostého bezvěrce). Už z tohoto důvodu se tedy nemohlo v žádném případě jednat o akt sugesce respektive autosugesce.
I když - nutno podotknout - ona se nemodlila k Bohu (na toho zřejmě ani ona nevěří), nýbrž k andělům a jiným astrálním bytostem. V každém případě, ať tak či tak, její metoda jak řečeno byla korunována naprostým úspěchem.
Zcela otevřeně řečeno: ani já si nedokážu vysvětlit, jak byl takovýto pronikavý účinek reálně možný. Nicméně - a to nejen po tomto zážitku - musím přijmout jako holou realitu, že "jsou věci mezi nebem a zemí", na které naše dosavadní poznání nestačí. A které přesto objektivně existují, a bylo by skutečně záhodno je konečně vzít vážně.
----------------------
Co se oněch údajně "objektivních testů" účinnosti homeopatie týče - už jednou jsem na toto téma napsal, že bych napřed musel vědět, za jakých zcela konkrétních podmínek se tyto testy dějí. Většinou se asi tyto testovací řady provádějí v nemocnicích - jenže jedno specifikum homeopatických preparátů spočívá v tom, že kofein neutralizuje jejich účinnost. Postačí tedy aby pacient v oné nemocnici dostával pravidelně svou ranní kávu - a lékaři pak mohou vítězoslavně zvěstovat, že homeopatie nemá žádný účinek.
Když už jsem uvedl svou vlastní zkušenost s duchovním léčitelstvím, uvedu i svou zkušenost s homeopatií: já sám nemohu homeopatické preparáty vůbec používat - ne snad proto že by byly neúčinné, nýbrž naopak protože jsou pro mě příliš silné! Já jsem v tomto ohledu dozajista extrémní případ; nicméně holým faktem je že na homeopatické preparáty jsem si vytvořil jakousi alergii, jejich užití u mě vede ke spastickým stavům. (Ostatně právě toto - tedy podání homeopatického preparátu - bylo příčinou mých dvouletých obtíží a bolestí, které mi nakonec odstranila až ta duchovní léčitelka.)
Jenom doplním paní Zemanovou: ano, zázraky se skutečně stávají.
Katolická církev dokonce zázrak "standardně vyžaduje" v kanonizačním procesu. Čili je-li např. doloženo (po dobrozdání příslušných lékařů a komisí), že zázrak se stal po modlitbách např. k Janovi Pavlovi II. (s prosbou o přímluvu), je tím otevřena cesta k prohlášení dotyčného za svatého.
Zdůrazňuji ovšem, že zázrak nemá nic společného s žádným léčitelstvím, s žádnou "ezoterickou energií" apod.
Zázrak je prostě zázrak.
Jenom doplním pana Kolaříka...
O prokazatelnosti toho kterého případu (zdali to byl skutečný zázrak) se pak hlasuje. Pokud to kvalifikovaná většina příslušné komise schválí, tak je nový "zázrak" na světě. Takže pak už je to opravdu "tutovka"...
Pane Poláčku, je mi to líto, ale specifický účinek léků ("očištěný" od placebo efektu a dalších zavádějících vlivů) opravdu nelze relevantně posuzovat na základě osobní zkušenosti.
Zmiňovaný pan Dušek nejenže sám přispívá svým osobním přínosem ke zdárnému rozvoji alternativní spirituality, ale také představuje veřenosti nové nadějné talenty na tomto poli.*)
*) viz např. zde:
Duše K - tentokrát o šamanismu s Radkem Wolfem a Marošem Vago
https://www.youtube.com/watch?v=TRvkw0efR3A&t=8009s
Zde uvedený pan Radek Wolf se zdá být skutečným "pionýrem nového poznání" viz malá ukázka z jeho aktivit:
"Blaník - práce s probuzenými BLANICKÝMI RYTÍŘI a velitelem Alexem
Radek Wolf
21.10.2023 jsme se sešli na Blaníku a pohostili jsme společně předka od Radomíra Wolfa.
Jeho předek je Alex, který byl velitelem blanických rytířů.
Hostit Alexe můžete jen s Radomírem. Nesmíte hostit sami. Hoštění duchů je pro ty, kteří již podstoupili napojení na rodovém rituále.
Inkvizice změnila a pošpinila jméno velitele Alexe, které změnili na Svatého Václava..Tito zloduchové vymazali skutečné jméno velitele Blanických rytířů a pokřivili paměť národa.. Navraťte skutečné jméno velitele Blanických rytířů do podvědomí lidí, který se jmenuje Alex..
Je naléhavou potřebou aby se toto jméno zapisovalo do historie osnov Československého národa. Vymažte Svatého Václava, je to lež. Pozn. to, co zde píší je nejvyšší moje zodpovědnost, kterou si v plnosti uvědomuji a zároveň je mým svědomím.S vědomou úctou děkuji
Radomír Wolf"
Myslím, že by autorka článku měla věnovat příští pojednání právě tomuto důstojnému následovníku gurua Duška.
Pane Václavů, už jsem vyložil proč v mém případě je možno působení placebo efektu zcela vyloučit, nehodlám to znovu opakovat. A za druhé: tato "osobní zkušenost" s pozitivními účinky léčitelství je mnohočetná, nejedná se ani zdaleka o mou vlastní zkušenost.
Mimochodem, když už zde operujete - dozajista negativním - příkladem pomateného vystupování jednoho známého herce, zkuste se podívat i na osobní zkušenost jiné prominentní osobnosti z druhé strany: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10090925908-vsechnoparty/207522161600038/cast/108052/
Populární zpěvačka Eva Pilarová zde líčí své vlastní zážitky s léčitelstvím; a stejně tak dokládá že se v žádném případě nemohlo jednat (pouze) o placebo efekt.
Pane Poláčku, díky za ten odkaz. Shodou okolností ("synchronicita" - že by přece...?) jsem se právě vrátil k této diskusi, abych napsal něco ve smyslu:
Sorry, dosti ironie... Pokud má někdo povědomí o nějakém představiteli alternativní spirituality, který se doposud neznemožnil evidentně stupidními výroky, tak bych uvítal referenci.
Příkladem pomateného herce jsem tady operoval jen proto, že ho jako "reprezentanta alternativní spirituality" uvádí sama autorka článku. A dovoluji si trvat na svém názoru, že pokud je takový představitel znám jako autor blábolivých nesmyslů (viz např. výše zmíněný příběh o chlapečkovi, kterému dorostla nová noha), popřípadě nebezpečných nesmyslů - vzhledem k jeho popularitě - o zbytečnosti ochranných krémů při opalování), tak je to pro renomé alternativní spirituality devastující... Třebaže jen v očích kriticky uvažujících jedinců, nutno dodat.
Jinak, dobrá, naše názory na možnosti ověřování účinnosti léků či terapie jsme si vyložili, takže už to můžeme nechat být.