Když se po listopadu 1989 vrátila otázka na náboženskou příslušnost do sčítání lidu, ukázaly reakce na tuto otázku překvapivě dramatický pohyb. Miliony obyvatel České republiky totiž změnily svou náboženskou příslušnost nebo svůj postoj k náboženství.

Přes celkově nízký počet lidí, kteří se hlásí k církvím a náboženským společnostem, významně vzrostl jejich vliv na veřejný život. A je to vliv rozporuplný, rozdílný podle konfesí a také podle názorových proudů uvnitř církví.

Výsledky sčítání, které probíhalo vloni mezi 27. březnem a 11. květnem ohledně náboženské příslušnosti a které jsou od začátku letošního roku postupně publikovány, jsou bohužel poněkud rozmlžené. Otázka na víru spolu s otázkou na národnost je už poněkolikáté dobrovolná, což znamená, že ji část respondentů přeskočí.

Těch, kdo nedali do svých postojů nahlédnout bylo napřed více, protože první sčítání v nových poměrech proběhlo jen rok a pár měsíců po změně režimu a někteří lidé ještě neměli jasno, co bude stát preferovat. Nebylo hned jasné, že státu bude náboženská příslušnost nebo nepříslušnost jednotlivců lhostejná. Do dalších sčítání se pak promítla privatizace veřejného prostoru a neochota dát úřadům o sobě vědět ani nepatrnou informaci, pokud to není nutné a vymahatelné.

Druhý důvod loňského a letošního nejasna je v tom, že při přípravě sčítání vyvíjel na pracovníky Českého statistického úřadu kardinál Duka tlak, aby otázku po náboženské příslušnosti vypustili. Poslušně se pak k němu připojila také Ekumenická rada církví ČR, která jako plnoprávné členy sdružuje dvanáct církví. Jsou to pravoslavní, starokatolíci a deset protestantských církví.

Otázku se podařilo do sčítání zařadit, ale až na poslední chvíli, až ve druhém čtení příslušného zákona ve sněmovně. Ke sčítacímu formuláři pak už ČSÚ nestihl připojit na výběr seznam v té době registrovaných náboženských společností, takže každý tam psal, co mu bylo libo a při zpracování bylo nutno přidružit odpovědi k nějakým pojmenovaným položkám.

Česká republika je považována za nejvíce ateistickou zemi v Evropě. Někdy vedle Estonska. Lidé, kteří deklarují, že jsou bez náboženské víry (v dřívějších sčítáních „bez vyznání“), nemusí být nutně ateisté. Mohou to být agnostici, hledající nebo lidé indiferentní vůči náboženství. Jisté však je, že z těch, kdo se jakkoli vyslovili, je to největší skupina. Činí zaokrouhleně padesát procent ze všech sčítaných.

K polovině lidí bez náboženské víry je však nutno hypoteticky přičíst i část, asi většinu těch, tedy necelé třetiny populace, kteří se nevyslovili vůbec. Jisté však je, že někteří nedůvěřovali ujištění, že jejich údaj bude po celou dobu zpracování anonymní a obávali se možného zneužití. Vypadá to tak bohužel u Federace židovských obcí, kde je značný rozdíl mezi osobami, které Federace eviduje a těmi, kdo se k judaismu výslovně přihlásili.

Jistě není překvapením, že Církev římskokatolická zůstává největší náboženskou organizací. Zajímavé však je, že její strmý propad od sametové revoluce — ze čtyřiceti na deset procent — se zpomalil. Její oficiální název uvedlo sice jen sedm procent, ale další tři procenta k ní můžeme přičíst z odpovědí typu „katolík“, „katolická víra“.

Římští katolíci se dostali pod desetinu českého obyvatelstva, avšak několik procent lidí pořád pokládalo za potřebné si ji napsat, i když nedodržují její přísný příkaz navštěvovat jednou týdně, pokud možno v neděli, bohoslužby. Římskokatolická církev tak má daleko k pozici národní či státní církve. Nemůže aspirovat na jakousi oficiální roli. Zůstává spolu s ostatními desítkami různých směrů soukromým subjektem. Nepředstavuje většinu dokonce ani mezi těmi, kteří se označili za nábožensky věřící.

Překvapivě se druhou nejsilnější církví po římských katolících stali pravoslavní. Svůj počet zdvojnásobili. Předběhli evangelíky a husity, kteří dlouhodobě drželi druhou a třetí pozici. Ze čtyřiceti tisíc pravoslavných bude zřejmě značná většina těch, ať už s českým občanstvím nebo jen dočasně působících u nás, kteří pocházejí ze zemí, kde pravoslaví převládá. Z nich bude nejvíc Ukrajinců.

Pravoslavná církev má politické aspirace. V aktuálním velkém konfliktu světového pravoslaví se staví, i když ne se souhlasem všech, na stranu Moskevského patriarchátu.

Církev československá husitská a Českobratrská církev evangelická se pohybují pod polovinou procenta s 0.2 a 0.3 %. Husité se za pár desetiletí od svého vzniku v roce 1920 — tehdy pod názvem Církev československá — propracovali blízko k milionu členů. Jejich počáteční ambice být církví československého národa a státu se však neprosadila. Živé komunity v ní dnes čerpají nejvíc ze svobodomyslně pojaté katolické tradice.

Evangelíci patří k té menšině české náboženské scény, která nenásleduje římské katolíky v jejich nacionálně konzervativních, autoritativních preferencích. S jejím oficiálním názvem sice najdeme ve výsledcích jen 0.3 %, ale k nim bude třeba přičíst ty, kteří se prohlásili obecně za evangelíky.

Máme sice v České republice pět církví, které mají slovo „evangelická“ v názvu, ale českobratrským evangelíkům můžeme přiřknout možná až polovinu procenta. A to by proti předchozímu sčítání byl mírný nárůst.

Pozoruhodný růst vykazuje také položka označovaná jako věřící bez uvedené náboženské příslušnosti. Někdy se v této souvislosti mluví také o nenáboženské spiritualitě, i když toto zařazení vyvolává diskusi.

S více než milionem lidí je vůbec největší náboženskou skupinou a proti minulému sčítání, kdy poprvé vyvolala pozornost, stoupla o čtvrtinu. Lze předpokládat, že v celkově nenáboženském českém prostředí si náboženství zachovává své místo a v rámci jeho plurality se přelévá od větších, tradičních náboženských subjektů ke skupinám menším a alternativním a k růstu osobního náboženství či spirituality.

Pokračuje a roste spíše protestní přihlášení k rytířům Jedi (podle kultu z filmové ságy Star Wars). I když zřejmě neexistují jako organizace, jeví se díky konkrétnímu pojmenování jako pátá nejsilnější náboženská skupina v České republice. Na tisíce sáhla i parodická náboženství jako Církev létajícího špagetového monstra.

Zajímavý vývoj nastal u islámu. Obavy z takřečené islamizace se sice nenaplnily, přihlásilo se však k němu přece jen více lidí než před deseti lety. Už roku 2011 se jen část z nich přihlásila k registrované náboženské společnosti Ústředí muslimských obcí. Jiní prostě jen zaznamenali jako příslušnost islám. Vloni se k ÚMO sice přihlásilo pouhých 112 osob, ale k islámu celkem včetně těchto členů to tentokrát je 5244, což je nárůst zhruba o třetinu.

Významný je také růst počtu buddhistů na více než dvojnásobek. Buddhismus sice ztrácí příznivce v zemích, kde byl doma tradičně po dlouhá staletí, ale vzkvétá v západním světě. V českých zemích se k němu roku 2011 hlásilo 2632 stoupenců, v posledním sčítání celkem 5757. Zdaleka nejvíc (5049) k buddhismu bez bližšího určení směru či školy. Z tří registrovaných buddhistických společností dokonce jedna, sdružující vietnamské buddhisty, zaznamenala jediného příslušníka, i když k nedávné registraci potřebovala tři sta podpisů členů.

Seznam náboženských identit, které Český statistický úřad nezařadil pod „jiné“ (21 308 ze sčítaných osob), zahrnuje registrované náboženské společnosti a snad víceméně libovolný výběr dalších. Celkem představuje jednasedmdesát položek. Sotva lze bohužel předpokládat, že tyto jiné, nepojmenované, příslušnosti budou publikovány.