Když se ptám rozumných přívrženců politické strany jak křesťanské pravice i laické pravice, tak nacházím v motivech jejich angažovanosti neoddiskutovatelně společnou vizi víry v civilizační pokrok.

Slovy laika: „Člověk musí věřit v Boha a jestliže víru nemá, tak nesmí namísto Boha dosadit žádnou atrakci, ale hledat, osaměle hledat, sám se sebou a svým svědomím. K důstojnému lidskému údělu patří bezpodmínečná nutnost pokorné víry v jiný svět, než je ten ve kterém se nacházíme.

Slovy Věřícího: Člověku „nejde o definitivní pozemský (časoprostorový) rezultát, ale jde o neutuchající snahu dosáhnout takového lidství, které přesahuje definitivně jeho nynější smrtelnou pozemskost. Na to jsme totiž nastaveni, i když ne vybaveni. A to je též náš úděl v časoprostoru.

Ovšem když se ptám nerozumných, tak........

Zajímavá úvaha, pane Petrasku. Máme tu tedy dvě vztahové linie: jednou mezi "rozumnými" na jedné straně sekulárního, na straně druhé duchovního zaměření; podruhé mezi "rozumnými" a "nerozumnými".

Zastavme se napřed u našeho "údělu v časoprostoru". Podle věřících tento úděl spočívá v "lidství které přesahuje smrtelnou pozemskost" člověka.

Co kdybychom se napřed spokojili s hledáním - a naplněním - lidství v rámci naší "smrtelné pozemskosti"? Takto naplněné lidství by totiž obsahovalo samo o sobě jak přítomnou, pozemskou, tak i transcendentální dimenzi.

A zároveň by mohlo být i mostem mezi "rozumnými" a "nerozumnými": ti "nerozumní" totiž také dozajista touží po naplnění své lidskosti. Jenom se pravidelně mýlí v cestách k tomuto naplnění, a namísto hledání pravé substance tohoto lidství se utápějí v oněch "atrakcích".

Když se ptám rozumných přívrženců politické strany křesťanské pravice i laické l e v i c e, tak nacházím v motivech jejich angažovanosti neoddiskutovatelně společnou vizi víry v civilizační pokrok.

Mým záměrem bylo naznačit pane Poláčku fakt, že křesťanské pojetí ve své podstatě vychází ze snahy akceptovat širokou paletu vizí takového lidství, které přesahuje definitivně jeho nynější smrtelnou pozemskost.

Takže nejhlubší lidská existenciální kontradikce - být na něco nastaven, na co nejsme vybaveni - se nestává zdrojem nepřátelských střetů, , ale rozpravy osudem sobě rovných.

Což by mohlo učarovat leckomu, ba i zastáncům klasické smrtelné pozemskosti............bych v duchu H.A. dodal.

Jsme podle rozšířeného označení "nejateističtější" země Evropy. Může to být pravda, i když většina šetření, která to měla verifikovat, má nějakou podstatnou metodologickou chybu.

A samozřejmě pod podmínkou, že učiníme rovnítko mezi "ateistou" a "tím, kdo není věřící žádného obecněji uznávaného náboženství".

Rozhodně ale nejsme "nejsekulárnější" země Evropy. Tedy země, jejichž zákony a instituce by se nejdůsledněji odděleny od parciálních nároků církvi a nábožensky motivovaných norem.

To první, mix různých věr a bezvěrectví rozšířený v populaci je nahodilý fakt, to druhé je úkol každé slušné moderní společnosti. Úkol, který umožňuje, abychom se přes ten mix věr a nevěr navzájem nepomlátili.

Pane Profante, tohle je přesně ten důvod, proč modelu liberální demokracie znovu a znovu vytýkám její pouze negativistický charakter. To jest: samotné jádro ideového konfliktu (ani mezi věřícími a ateisty, ani mezi "rozumnými" a "nerozumnými") tu není nejen pozitivně vyřešeno, ale - což je ještě mnohem horší - ani aktivně uchopeno. Nýbrž je pouze učiněn pokus tento ideový (respektive intelektuálně-mravní) konflikt nějakým způsobem zmrazit, zakonzervovat, vytěsnit.

Ano, s takovýmto zmrazením ideových konfliktů je sice možno bezprostředně vytvořit stav "kdy se navzájem nepomlátíme"; jenže každý psycholog Vám řekne, že vytěsněné problémy, vytěsněná životní traumata nemizí, nerozpouští se, nýbrž se jenom přesouvají do sféry nevědomí, kde pak o to účinněji mohou provádět svůj destruktivní vliv.

V oblasti společenské - docela bych si troufal tvrdit, že ona vlna identitárních hnutí současnosti je do nemalé míry zapříčiněna právě tímto vytěsněním ideových témat (a s nimi spojených konfliktů, ovšem). Zkrátka: člověk který je zbaven jasného - v životě společnosti aktuálně a programově přítomného - ideového zakotvení, ten si začne podvědomě hledat jiné zdroje k získání pocitu vlastní identity; a je jenom v logice věci, že tyto náhražkové zdroje (tj. především nacionalismus, a populismus všeho druhu) pravidelně představují pád k nižším, obhroublejším formám onoho ideového zakotvení. Takže chátra s tím "vzájemným mlácením se" nakonec stejně začne.

Pan Petrasek: tady je především otázka zda si pod oním "civilizačním vývojem" obě strany představují to samé. Alespoň v té míře, aby na tomto základě bylo možno vystavět nějaký most mezi jejich protichůdnými pozicemi.

A za druhé: nebyl bych si nijak jist bezpodmínečnou platností téze, že na určité - vyspělé - formy lidství jsme "nastaveni, ale ne vybaveni".

Oproti tomu by Hegel (a spolu s ním i Marx) řekli, že ty či ony ideje se v dějinném vývoji lidstva vynořují až v tu chvíli, kdy lidstvo je (v zásadě) zralé tyto ideje uskutečnit.

Nechci na tomto místě nějak definitivně rozhodovat tento rozdíl perspektiv; nicméně ono tvrzení "nastaveni ale ne vybaveni" na mě působí dost úhybným dojmem. A to především ze strany tábora křesťanského. Buďto jsou pro nás určité hodnoty skutečně absolutně nedosažitelné; pak nemá smysl je vůbec tematizovat, vytyčovat je jako cíle.

Anebo pro nás v principu dosažitelné jsou; a pak je povinností člověka postoupit, vzít na sebe tu veškerou námahu, která je s dosažením těchto cílů spojena.

Ona společnost nemá duši, proto se psychologické analogie moc nehodí. S tím vzajemným nemlácením se to, co se náboženské tolerance týče, v Evropě funguje dvě století.

Mimochodem právě proto, že se ty problémy nevytěsňují, ale naopak.

Pane Profante, tvrzení že "společnost nemá duši", je velice diskutabilní. V každém případě existuje vědecký směr "sociální psychologie", který je právě o tom.

A už samotné odloučení státu od církve (tedy obecně: od duchovních otázek) není ničím jiným nežli právě aktem vytěsňování. Stát liberální demokracie tím fakticky deklaruje: "Nejsem schopen/ochoten řešit základní existenciální otázky člověka; proto tyto záležitosti vytěsním na periferii mého zájmu, prohlásím je být ryze soukromou, nikoli veřejnou záležitostí. A sám svou působnost omezím víceméně jenom na čistě fyzickou stránku existence člověka - na jeho zabezpečení potravinami, obydlím, a na veškerou ryze technokratickou správu jeho občanských záležitostí."

Tento počin novodobého sekulárního státu byl svého času ale naprosto přelomovým dějinným aktem; znamenal zásadní odklon od prakticky veškeré dosavadní dějinné státní tradice. A počin takto zlomový nemohl zůstat bez důsledků. Jistě, tento akt odluky církve od státu byl ve své době nutný, a lidskému individuu přinesl nové svobody; ale na straně druhé i zde platí, že každá mince má dvě stránky. Není akce bez reakce. Tam kde se něco získá, se pravidelně něco jiného ztrácí. Tento akt nabyté individuální svobody byl nevyhnutelně vykoupen ztrátou duchovního (a tedy i emocionálního) zakotvení člověka v jeho společenské komunitě, reprezentované státem. Tato ztráta duchovně-emocionálního zakotvení nemohla a nemůže natrvalo zůstat bez následků. Opakuji proto znovu: současná vlna identitárních hnutí je přirozeným, logickým a nevyhnutelným důsledkem hodnotového sekularismu státu liberální demokracie, jeho snah veškeré existenciální otázky člověka vytěsnit na periférii zájmu, devalvovat je na pouze ryze soukromou záležitost.

Vytěsňování je potlačení nějaké touhy, potřeby, myšlenky atd. z vědomého vyjádření do podvědomí.

Když trváte na těch psychologických metaforách, pak v případě společnosti vytlačení z objektivního ducha.

Ale tak tomu není, náboženství je součástí veřejných rozprav, uměleckých vyjádření, předmětem právních úprav (poměrně rozsáhlých, vstupuje do zákonů proti týrání zvířat, do antidiskriminačních zákonů, do školských zákonů, zákona o vězeňství).

Jen se stát naučil, že nemá, co pozitivně mluvit do výkonu a výtvorů náboženství, tak jako nemá, co mluvit do výkonu a výtvorů umění nebo vědy. Je tu od toho, aby těmto říším absolutního ducha zajistil co nejsvobodnější podmínky jejich rozvoje.

To ale neznamená, že by náboženství, umění nebo věda mohly být soukromá záležitost. Jen je jejich zespolečenštění poněkud složitější a zprostředkovanější než by dokázal stát.

.

"náboženství je součástí veřejných rozprav" - ano, náboženství ano - ale nikoli samotný Duch. Stejně tak jako umění. Ano, stát "vytváří podmínky" - ale jinak je naprosto stejně tak prostý jak duchovní, tak i umělecké roviny respektive inspirace. Stát pro ně vytváří podmínky, stejně tak jako dejme tomu pro fotbal - je to záležitost natolik rozšířená, že ji stát nemůže zcela ignorovat, musí ji tedy nějakým způsobem technokraticky zpracovat; ale proto ještě tyto oblasti nepřestávají být primárně soukromou záležitostí.

To že (křesťanské náboženství ještě úspěšně ingeruje do určitých oblastí které by vlastně náležely státu (například duchovní služba v armádě a ve věznicích), je na jedné straně důsledkem určité "kulturní setrvačnosti", na straně ale dokladem toho, že ani sekulární stát se zcela bez alespoň částečné přítomnosti duchovního rozměru neobejde, a to právě v těch nejexponovanějších oblastech lidského žití. V těch méně exponovaných - tam je možno tento deficit po určitou dobu relativně úspěšně skrývat, přebíjet ho hypertrofovaným konzumem, ale - opakuji znovu - natrvalo to nejde, tento deficit si nakonec vždy najde cesty své ventilace.

Ve svém článku v Právu předminulý čtvrtek V. Běohradský (právě před chvíli jsem k němu dopsal můj komentář, v příštích dnech ho vyvěsím na mých webových stránkách) konstatoval, že odstranění komunismu mělo ten vedlejší efekt, že naprosto zmizela jakákoli politická inspirace.

A to je přesně to, o co se jedná: stát který se naprosto separoval od jakýchkoli idejí, který sám sebe redukoval jenom na bezkrevného technokrata, ten tím samým aktem zničil veškerou kreativitu ohledně jak sebe samého, tak i celé společnosti. Tam kde stát - jakožto reprezentant společnosti - funguje jenom jako chladně uvažující technokrat, tam už není vůbec o čem přemýšlet, není nic co by bylo možno kreativně přetvářet. Takovýto stát není nic jiného nežli automat, fungující na stisknutí knoflíku.

Jenže: už Aristoteles dovodil, že ve skutečnosti stát je vždy něčím více, nežli pouze správcem vzájemných výhod. Jeho klíčovým argumentem bylo, že když se původně samostatné kmeny sdružovaly do prvních států, pak kdyby se opravdu nejednalo o nic jiného nežli o vzájemné výhody, pak by naprosto stačilo uzavřít smlouvy o obchodu, o vzájemné obraně a tak dále. Jenže právě tak tomu nebylo; státy které vznikly byly "něčím více" nežli jenom ryze utilitaristickými zřízeními, byly vždy zároveň "obcí", polis, byly vždy místem k žití, místem které formuje životy svých členů stejně tak, jako on je formován jimi.

A když se tento stát prohlásí být pouze bezduchým, neutrálním technokratem, pak se to může stát pouze ve společnosti která sama ztratila svého ducha, která se plně upsala utilitarismu a plochému technicismu; a naopak, takto uspořádaný stát tuto bezduchost a utilitarismus společnosti zpětně ještě více posiluje a cementuje.

Stojí nad každou radnicí jednoho evropského státu. A duch který za tím vězí - náš život se odehrává mimo pracoviště - vyhnal včera a vyžene i zítra milióny do ulic.

Za tím vězí stát, který sám sebe neredukoval jenom na bezkrevného technokrata, který se neseparoval od vize víry v civilizační pokrok....bych nejistě dodal.

Už Vám za mě odpověděl Milan Petrásek.

Jen dvě poznámky na okraj -- Aristoteles neměl, co dělat se státem, žil v obci, a to v obci, která Vás vyhnala, když jste neuctíval v její bohy.

A rozpravy by bez ducha jaksi nebyly možné.

Přesněji změnily by se v to bahno, kterému se říká marketing a diskuse politiků.

To sice hrozí, ale ještě nenastalo a pokud nastane, tak za tím určitě nebude hodnotová neutralita státu.

Pane Petrasku, přesně o tom - údajném - "bratrství" píšu v mé avizované replice na esej V. Bělohradského. Na HD ji vyvěsím v nejbližších dnech.

Bude tam ostatně řeč i o "rozumu", jakožto regulativu mezilidského jednání a vztahování se. (To samé téma jsem právě dnes projednával i pod novým článkem I. Štampacha.)

Pan Profant: ale jistě, můj stát mě svého času vyhnal "když jsem neuznával jeho bohy". Ale stejně tak druhou stránkou celé záležitosti je to, že to byl právě tento stát, který - a to i s celým svým ideovým či ideologickým diktátem - vytvářel permanentní výzvu pro člověka, a to jak v oblasti morální tak v oblasti intelektuální. Znovu a znovu bylo nutno se vypořádávat s otázkou, co je vlastně tento svět, jaké je - a jaké být má - jeho uspořádání, aby bylo v souladu s podstatou, s dějinným, kulturním a duchovním směřováním a naplněním lidské existence.

Oproti tomu liberální stát do kterého jsem odešel - ten ovšem nikoho nevyhání, ale za tu cenu že fakticky eliminuje, to jest naprosto devalvuje všechny zmíněné otázky. Ne že by se o nich - v příslušných zájmových respektive akademických kroužcích - vůbec nediskutovalo; ale tyto diskuse zůstávají právě pouze buďto v rovině čistě akademické, tedy sterilní, anebo nejsou ničím více nežli docela obyčejnými názorovými střety různě nastavených individuí. Není zde nic, co by lidské myšlence, lidskému hledání propůjčilo alespoň zlomek oné závažnosti, oné naléhavosti, oné nadčasové významovosti, jako tomu bylo ve "státě s bohy".

a) Ten stát poslal do vyhnanství málokoho, většina odešla sama pro jeho nesnesitelnost.

b) Neměl ani Boha, ani bohy, jen ideologii a uctívané vůdce, o kterých ovšem dobrý komunistický básník vykecal, že dnes se chvějí celé kontinenty, když se zamračí. A kdyby zítra umřel a do týdne vstal z mrtvých, nenašel by ve své býval říši místo ani jako portýr v hotelu (cituji Brechta po paměti, proto bez uvozovek).

A co se slova ve vaší nové vlasti týče, mám dojem, že Lützenrath ukazuje, že dokáže slovo pohnout lidi k mnohému.

Pane Profante, Lützenrath nemá se "slovem" naprosto nic společného, jedná se o ryze protestní akci. Tedy o naprosto standardní střet názorů a zájmů.

Je mnoho lidí i na levici, kteří v ekologickém hnutí spatřují jakýsi spásný impuls pro všeobecnou nápravu společenských poměrů, či snad přímo pro zásadní transformaci kapitalistické společnosti. Přitom se naprosto přehlížejí tři zásadní okolnosti:

- za prvé, kapitalismus může naprosto dobře fungovat i "ekologicky"; to naprosto nic nezmění na jeho konzumně-komerčním charakteru

- za druhé, je docela dobře možné že se podaří současnou ekologickou krizi vyřešit čistě technologicky, přechodem na bezemisní technologie, čímž tento (domnělý) impuls k systémové transformaci kapitalismu zase zmizí

- a nakonec, tak jako tak tento ekologický tlak na změnu chování zůstává pouze externím faktorem. Nevychází ze samotného nitra člověka, nijak se nedotýká jeho základního nastavení, jeho povrchně konzumentského způsobu existence. Nemůže tedy být nikdy dostatečným impulsem pro opravdovou metanoiu, vnitřní proměnu - ani jednotlivce ani celé společnosti.

Samozřejmě, že Lützenrath má co dělat se slovem. Ti lidé tam podstupují značný diskomfort, riskují nějakou tu ránu obuškem a kriminální postih -- dělají to pro zájem, o kterém se dohodli, že je to obecný zájem.

Jejich v rozpravě (tedy slovem) ustanovené přesvědčení nejde dost dobře redukovat ke zištnému soukromému zájmu -- dokonce ani k působení nějaké vůči vůči uhlí konkurenční (např. plynové) lobby, která by je ideologický manipulovala. Navíc podobně jako Libkovic je ten boj zcela symbolický (tedy opět záležitost slova), protože oni vědí, že zachráněním jedné vybydlené vesnice nevybojují rozhodnou bitvu, která by zvrátila devastaci krajiny, plýtvání neobnovitelným fosilním zdrojem a průmyslové chrlení CO2 do atmosféry.

Takže buďte poctivý -- není to to slovo, které by Vás oslovovalo, ale je to slovo, které se stává činem.

Jakýkoliv citový vztah ke společnosti, ať té kterou jsem byl odkojen, či do které jsem po odkojení zasazen, se odehrává v režii absolutismu kapitalistického podnikání víceméně slušné či neslušné provenience. Spor o jemné rozdíly zlořádu přinese poučení pokud internalizuje seznání jedné expedice za kanibaly. Na dotaz "Jsou mezi vámi kanibalové" zněla odpověď "ne včera jsme snědli posledního". (Žižek Slavoj) ...jsem si pomyslel.

Pane Profante, když v dané souvislosti používám pojem "slovo", mám na mysli jeho obsažný význam, víceméně ve smyslu (řeckého) logu. Slovo je pouze tehdy skutečným slovem, pokud vyjadřuje myšlenku.

V minulém vstupu jsem doložil, proč se nedomnívám že by ekologické hnutí vycházelo primárně z myšlenky, respektive takovou obsahovalo. Budiž, je nutno uznat: zrovna nedávno Greta Thunbergová velice dopálila pravici tím, že se nespokojila s pouhým poukazováním na ničené životní prostředí (což dnes už - s výjimkou klanu Klausů - přiznávají i příslušníci pravice), nýbrž se "opovážila" jmenovat i příčiny: expanzivní kapitalismus, s jeho hltavostí, s jeho sociálními nerovnostmi, i - prý - s jeho rasismem.

Toto byl od Grety Thunbergové bezpochyby pozitivní počin; nicméně aby bylo možno uznat že v těchto jejích slovech zazněl i autentický logos, k tomu by bylo zapotřebí přece jenom něco více, nežli - přece jenom už dost konvenční a v levicovém prostředí stále dokola omílané - předhůzky na adresu kapitalismu.

On je obušek zcela legitimní donucovací prostředek a někdy při konfrontaci ten nejpřiměřenější. Nepodezrám německou policii -- velmi málokdy i českou--, že by ho používala zbytečně.

Chápu, slovo je jen to, co za slovo uzná Josef Poláček.

Osobně považuji "Fall Lützenrath" za německou hanbu. Že je v zemi z nejvyspělejších něco takového vůbec ještě možné. Náš člověk snad aspoň i proto rychleji pochopí, že ani v případě ČR není na místě spojovat špatnosti s postkomunismem, ale s kapitalismem i jemu sloužící formou demokracie.

Co se týče vlastního sporu o citlivost společnosti vůči "slovu", zde se domnívám, že je v pozadí a klíčem k vysvětlení (i konkrétního případu) etablování a úspěch určitého ideologicky zformovaného hnutí. Citlivost na slovo tedy existuje, ale jen za uvedených podmínek. Zpravidla, nejen v pojednávané záležitosti, jde o dílčí, nikoli, jak se dnes říká, celostní postoj. Nejinak tomu bylo, hlavně dříve, rovněž v případě jaderné energetiky.

Kdyby toto neplatilo, muselo by než bourání Lützenrathu budit větší protesty ničení ukrajinských měst. Než převozy jaderného paliva svého času nyní aktuální výhružky jadernou apokalypsou v ruských médiích. Atd.

Zmíněný výraz celostní jsme dříve nepoužívali, ani neznali. Lidé však mívali na mysli právě takové pojetí společenského zájmu. Nenadchávali se místo něho pro jednotlivosti, dokonce typu legality marihuany, či emancipačních "dozvuků" v případě "menšin v menšinách menšin". Tímhle vybíráním jen ideologicky aktuálních politicky korektních témat se nakonec posiluje hlavně představa, že systém je díky iniciativám zdola lepší než doopravdy je.

Co se Lützenrathu týče, tady je ovšem zapotřebí si uvědomit i to, že zde neprotestovali místní obyvatelé, nýbrž výhradně ekologičtí aktivisté. Vesnice sama byla už dávno prázdná.

A pro srovnání: právě včera jsem v německých novinách četl o tom, že když svého času přijeli ekologičtí aktivisté protestovat proti taktéž uhelnému dolu na území dřívějšího východního Německa, tak je místní obyvatelé přivítali - vodou ze zahradních hadic! To jest: místní obyvatelé bránili (!) svůj uhelný důl, neboť pro ně byl jediným dosažitelným zdrojem obživy.

Na tomto příkladu je znát, jak velice obtížná je ve skutečnosti ekologická problematika. Ano, na jedné straně je bezpochyby nutno chránit (respektive zachránit) životní prostředí, jako podmínku života na naší planetě. Ale na straně druhé - je opravdu možné několika tisícům lidí jen tak prostě sdělit: "My škrtnutím pera zrušíme vaše pracovní místa, sebereme vám práci, a celý zbytek svého života strávíte v chudobě a bez jakékoli další životní perspektivy"?...

Ano, je chybou a vinou dřívějších vlád, že už dávno nezačaly s ekologickou transformací (doprovázenou vytvářením alternativních pracovních míst pro místní obyvatelstvo); ale v situaci jaká teď konkrétně je je jen krajně obtížné nalézat nějaká jednoduchá, pro všechny strany přijatelná řešení.

Ostatně, stát sám neměl v případě Lützenrathu vůbec žádnou jinou možnost nežli jeho vyklizení prosadit; i jeden poslanec za stranu Zelených (který byl na místě přítomen) nemohl jinak nežli konstatovat, že toto rozhodnutí "prošlo všemi soudními instancemi". Zkrátka, byl zde platný vyklízecí titul, a státní moc nemohla jinak nežli danou exekuci provést.