Dne 11. října 1962 byl slavnostně zahájen koncil římskokatolické církve. V mohutném procesí vešlo do baziliky sv. Petra 2498 koncilních otců ze 133 zemí. Prostor baziliky byl upraven na mohutnou koncilní aulu. V prostřední lodi se po obou stranách nacházely devadesát metrů dlouhé stupňovité tribuny, na kterých seděli účastníci debat.

Koncil či sněm je označován jako všeobecný nebo ekumenický, protože na něm mají být přítomni všichni biskupové této církve. Reálně to nebylo možné, protože některé režimy neumožnily biskupům vycestovat. Z tehdejších českých biskupů se pouze čtvrtého zasedání mohl zúčastnit kardinál Josef Beran, jemuž úřady umožnily oficiální vystěhování.

Všech zasedání se zúčastnil budoucí kardinál a pražský arcibiskup František Tomášek. Jejich poradcem byl biblista Jan Merell.

Sněm byl pokládán za dvacátý první. Římskokatolická církev dostala, jak odůvodňuje ve své knize Křesťanstvo (Brno: CDK, 1996) Pavel Filipi, svou dnešní podobu na tridentském koncilu, který po etapách probíhal mezi léty 1545 až 1563. Považuje se však za plnost křesťanské církve v přímé kontinuitě na Ježíše Krista a jeho apoštoly.

Ostatní větve křesťanstva považuje za církve a církevní společenství, které mají na této plnosti pouze jistou spoluúčast. Proto za své počítá sněmy od prvního, společného víceméně všem křesťanům, který probíhal v maloasijské Nikái roku 325.

Sněm v roce 1962 svolal papež Jan XXIII., který dal znamení, jakým směrem chce koncil vést, když se v bazilice nenechal nést na nosítkách a předsedal jednání s mitrou a nikoli tiárou na hlavě — ne tedy jako absolutní suverén nad církví, ale spíše jako první z jejích služebníků. Biskupové zasedali každý rok mezi léty 1962 až 1965 vždy na podzim. Od druhého roku pod vedením nového papeže Pavla VI. Mimo tato generální shromáždění připravovaly koncilní komise složené z biskupů a jejich teologických poradců texty, o nichž měli koncilní otcové jednat.

Pozornost věnovaná sněmu, jeho přijetí či odmítnutí v církvi, jeho výklad zdůrazňující kontinuitu nebo nové prvky, to vše může být zajímavé, pokud to nezůstane vnitrocírkevním tématem. Interní záležitostí církve se jevila například reforma liturgie.

Pozornost širší veřejnosti přesto vzbudila možnost použít v liturgii vedle dosavadní latiny národní jazyky, pokyn rozšířit čtení z Bible při bohoslužbách a doporučení oprostit obřady. To vše se realizovalo, i když poněkud chaoticky, v létech následujících po koncilu.

Vnitrocírkevní význam má rovněž koncilní dokument, jímž je dogmatická konstituce Lumen gentium. Ta nově řeší, co je církev. Nepřipomíná se v ní tolik posvátná, hierarchická instituce budovaná shora od papeže v pyramidální struktuře.

Spíše má být Božím lidem, ve kterém všichni jeho členové, ne jen klérus, tomuto lidu a jeho jménem světu slouží. Společné kněžství celé církve se promítá do kněžství služebného. Připomíná se, že biskupové představují kolegium se svým vlastním významem. Pokud by to nezůstalo v teoretické rovině a promítlo by se to právní struktury církve, byl by v ní demokratický rozměr a dalo by se od ní očekávat, že bude sloužit demokracii v širším rámci.

Témat překračujících hranice římské církve bylo na sněmu víc. Byly to vztahy ke druhé polovině křesťanstva, tedy ke starobylým východním církvím, k pravoslaví a jeho faktickému centru v Moskvě, jakož i k pestrému společenství protestantských denominací. S celkovým klimatem ve společnosti souvisí vztah k mimokřesťanským náboženstvím, k sekulární společnosti, k občanským svobodám a lidským právům a k sociální spravedlnosti.

Pastorální konstituce Gaudium et spes má v úvodní pasáži slova, že „radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu“. Konstituce probírá oblasti lidského života a přiznává autonomii člověka, například v kultuře.

Sněm připomíná učení, že „je dvojí řád poznání“ od sebe odlišný, totiž řád víry a řád rozumu, a že církev nezakazuje, aby se „obory lidského umění a vědy řídily na svém poli vlastními zásadami a užívaly vlastní metodu“; proto „uznává tuto náležitou svobodu“ a zastává oprávněnou autonomii kultury a zvláště věd. To je zásadní posun ve srovnání s dobou těsně předkoncilní.

Deklarace sněmu o vztahu této církve k mimokřesťanským náboženstvím se prosazovala těžce a do tématu pronikala politika. Významnou část prohlášení tvoří kapitola o vztahu k Židům, vůči nimž církev měla značné historické dluhy.