Čeští národní socialisté chtěli svého času „přenést Husa do éry fabrik a bank“. Pro pravicového národního demokrata Viktora Dyka byl Hus „každým coulem Čech“. Atributy bytostného „češství“ přiřknul Husovi ve své České otázce také Tomáš Garrigue Masaryk — byť ve zcela jiném duchu, ve smyslu apelu k neustávajícímu zápasu o demokratickou svobodu svědomí a víry, ve kterém Masaryk viděl podstatu a úkol českých národních dějin.

Jen o několik dekád později vyrostl Hus na stránkách komunistických historiků do podoby „revolucionáře, z jehož příkladem vyšly tisíce vykořisťovaných do boje za opravu společnosti“. V srpnu 1968 pak Václav Havel vyzýval československou veřejnost, aby čelila okupační vojenské moci taktizováním a volbou mezi pozicemi Husa a Švejka — jako kdyby právě ony dvě představovaly dvojí nevyhnutelný pól historické tragédie češství a jedinou myslitelnou strategii morální sebezáchovy v dobách všeobecného otřesu hodnot.

V českých dějinách stěží najdeme postavu, jejíž reálné obrysy by se tak silně rozplynuly v desítkách ideologických výkladů a mytologizací, jako osobnost někdejšího rektora pražské univerzity. Snad žádná jiná historická postava nenosila tolik různých ideologických masek — po takovou dobu a do té míry, že nakonec téměř ztratila vlastní historickou tvář.

Jan Hus se stal patrně nejhmatatelnějším symbolem všech nadějí, hodnot a nenaplněných snů české politické modernity. Úděl symbolu však bývá neodvratně spojen s údělem kýče. Patos bývá závažím i nejodvážnějších vizí. A tak i na kostnickém pomezí české duše se nejednou potkávala nejvyšší ctnost ideálů s morální kocovinou doby.

Promlouvá k nám vůbec ještě něčím muž, z něhož turbulence 19. a 20. století učinily pomník? Nejsou pomníky z podstaty němé, dokonce bezbranně nahé ve světle opakujících se ideologických projekcí? Není nakonec i státní svátek 6. července pokusem redukovat nekončící zápas o lidskou důstojnost a volné svědomí na úzce oslavný charakter jednoho svátečního odpoledne?

Zbaven všech pozdějších nánosů, zůstává nicméně Jan Hus v českých dějinách jako osobnost hledačské a inspirativní víry. Mrtvou spiritualitu forem konfrontuje s živou spiritualitou obsahu.

Je to víra angažovaná. Dotýká se ran doby. Obepíná dogma smyčkou argumentů. A pravdu vědy spojuje s odvážnou představivostí toho, co je v duchovní sféře ještě myslitelné, opravdové a nové. Takto vstupuje do veřejného prostoru lidské obce, zranitelná a sama beze zbraní.

A často míří rovnou k vlastní kostnické hranici, jako svědek dočasného triumfu formy a moci nad obsahem. Přesto mělo jeho pojetí víry v českých zemích řadu moderních pokračovatelů. V konfrontaci s demagogií, dezinterpretací a mocí ji žili a dosvědčili mnozí. Vedle teologů a filosofů Jaroslava a Jana Šimsových, Emanuela Rádla nebo Ladislava Hejdánka také filosofka Božena Komárková nebo disidentka Dana Němcová.

Dnes se v českém prostředí aktivismus pokládá za necudné slovo. Angažmá se počítá, jen pokud není, nedej bože, extrémní a nejde „za hranu“. Dotýkat se ran doby, napadat dogmata — to mnozí považují za zpochybňování principů a stanovisek, kterým říkají západní a ze kterých staví nové zdi proti „barbarům“.

Spiritualita mrtvých forem okupuje Staroměstské náměstí čímsi, čemu nepřístojně říká kopie — a co je v posledku jen dutým ozvukem barokní bombastičnosti. A proniká i do řad politických a duchovních elit.

Tam se sdružuje do různých aliancí a poradních orgánů vlády a rychle se stává věrnou průvodkyní oblíbené politiky segregace a veřejného ponižování homosexuálních a jiných spoluobčanů, vykázaných do řad takzvaných menšin. V rozporu s ideou ústavy anebo prostě jen — s prostou lidskostí, která druhého vidí vždy jen jako bratra. A nikdy jako objekt vlastních zájmů, machinací, prestiže a mocenských her.

Skutečnost, že nemalá část duchovních a věřících, protestantů, pravoslavných i katolíků, našla v minulých dnech odvahu vymezit se vůči působení Aliance pro rodinu jako poradního orgánu vlády je znakem toho, že střet spirituality živé a spirituality forem je i v naší zdánlivě sekulární současnosti realitou. Kolize dogmatu a žitého svědectví víry je stále tím, čím byla vždycky — dokladem, že tichá cesta duchovního hledačství nakonec přehluší sebejistý, leč tupý křik fundamentalismu. Jde jen o to se na tuto cestu vydat.

Hus, Hejdánek i Němcová se na ni vydali. Vydají se na ni další. A tak Jan Hus v naší době nemusí být jen Husem pomníků, projekcí a plaket. Může být výzvou k rozhodnutí. Rozhodnutí učinit první krok na cestě.