Vydat se s Husem na cestu
Ondřej HolubZbaven všech pozdějších nánosů, zůstává nicméně Jan Hus v českých dějinách jako osobnost hledačské a inspirativní víry. Mrtvou spiritualitu forem konfrontuje s živou spiritualitou obsahu.
Čeští národní socialisté chtěli svého času „přenést Husa do éry fabrik a bank“. Pro pravicového národního demokrata Viktora Dyka byl Hus „každým coulem Čech“. Atributy bytostného „češství“ přiřknul Husovi ve své České otázce také Tomáš Garrigue Masaryk — byť ve zcela jiném duchu, ve smyslu apelu k neustávajícímu zápasu o demokratickou svobodu svědomí a víry, ve kterém Masaryk viděl podstatu a úkol českých národních dějin.
Jen o několik dekád později vyrostl Hus na stránkách komunistických historiků do podoby „revolucionáře, z jehož příkladem vyšly tisíce vykořisťovaných do boje za opravu společnosti“. V srpnu 1968 pak Václav Havel vyzýval československou veřejnost, aby čelila okupační vojenské moci taktizováním a volbou mezi pozicemi Husa a Švejka — jako kdyby právě ony dvě představovaly dvojí nevyhnutelný pól historické tragédie češství a jedinou myslitelnou strategii morální sebezáchovy v dobách všeobecného otřesu hodnot.
V českých dějinách stěží najdeme postavu, jejíž reálné obrysy by se tak silně rozplynuly v desítkách ideologických výkladů a mytologizací, jako osobnost někdejšího rektora pražské univerzity. Snad žádná jiná historická postava nenosila tolik různých ideologických masek — po takovou dobu a do té míry, že nakonec téměř ztratila vlastní historickou tvář.
Osobně bych snad spíše použil formulaci "prázdné formy spirituality"; to ale nic nemění na tom, že Ondřej Holub opět jednou přišel s úvahou, s jejímž obsahem je možno se prakticky bezvýhradně ztotožnit.
Napřed ale vysvětlím, proč bych spíše užil oné formy: "prázdné formy spirituality" - protože takto celá záležitost dostává univerzálnější rozměr. Nejedná se totiž jenom a pouze o - právě probíhající - ritualizované a v mnohém pouze formalizované církevní svátky; nýbrž ona dominance prázdných forem nad živoucím obsahem je profilujícím rysem dneška.
Tato prázdnota forem tedy vládne nejen v oblasti duchovní, ale i politické, státní, společenské, a i společenskovědní. Václav Bělohradský - a v tomto ohledu je možno s jeho tézemi vyslovit naprostý souhlas - principiálně zpochybňuje "legalitu" stávajících politických a státních institucí, struktur, center moci; neboť u těchto legálních (tj. vnějškově demokratickým procesem ustavených) forem nenalézá jejich legitimitu - tedy oporu v přirozených potřebách lidské bytosti, oporu v pravém, nedeformovaném a nevyprázdněném lidském rozumu.
Dalo by se v této souvislosti bezmála říci: pokud má mít příští revoluce autenticky humánní obsah a smysl, pak musí být v prvé řadě zaměřena právě proti této prázdnotě zdánlivě nezpochybnitelných forem v současné době panujících elit - politických, ideologických, ekonomických, i těch duchovních. Tato revoluce tedy musí být přinejmenším stejně tak revolucí kulturní, jako společenskou, politickou a ekonomickou.
Písničkář Jaroslav Hutka svého času složil protestní song s názvem "Instituce": http://www.hutka.cz/new/html/_texty/instituce.html Mnohem více nežli jeho známější, úzce politické texty má tento song univerzální, nadčasový charakter; odráží se v něm věčná nadvláda prázdných forem moci nad živoucím světem.
"Bezpečni systémem, který si zavedli
Tisíce let už jsou skořápkou současna
Cítí se obručí na sudu světa..."
Tím prvním, kdo systematicky začal rozbíjet formalistické "skořápky současna", byl jistý Sokrates; a zaplatil za to svým životem. Poté jistý Ježíš Nazaretský; a zaplatil za to svým životem. Pak Jan Hus; a zaplatil za to...
Quo usque tandem, chtělo by se zvolat. Jak dlouho nám ještě mají vládnout "skořápky prázdných forem"?!