Baví mě číst veřejná prohlášení politiků či reprezentantů kulturní fronty k rozličným událostem a postavám především národních dějin. U příležitosti rozličných výročí se vyzdvihují hodnoty s nimi spojené, bojuje se proti ztrátě paměti, zaklínán je odkaz a tradice, které by měly dotyčné příběhy a osoby symbolizovat.

Schválně píši, že by měly. Ve skutečnosti jsou totiž takové promluvy svérázným břichomluvectvím — nejde o žádná nadčasová poselství, ale o představy a přání těch, kteří o minulosti a jejich více i méně významných aktérech mají potřebu hovořit.

Vždy se přitom jedná o selektivní zacházení s dějinami, které samo sebe často staví do role rozhodčího nad historií. Bylo tomu tak v minulosti a platí to i dnes, jak ukazuje letošní jubilant Jan Hus.

„Pro naše národní obrození, pro našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka a pro první republiku se Hus stal postavou symbolizující mravní autonomii jako náš národní demokratický program. Na Husův ideál života v pravdě navazovalo také odbojové hnutí za druhé světové války, reformní tendence občanské společnosti v období Pražského jara, oběti Jana Palacha i Jana Zajíce, a nakonec i sametová revoluce v roce 1989.“

Letošní kulaté výročí upálení Jana Husa „je tedy nejen připomínkou života a tragické smrti jedné viditelné postavy našich dějin, nýbrž i připomínkou hlubšího smyslu našich politických snah“. Nenarýsoval před námi ve svém husovském projevu Bohuslav Sobotka atraktivní historický příběh i s jeho obecně akceptovatelným smyslem?

Jistě, prakticky každá etapa moderních českých dějin si vytvářela vlastní podobu Jana Husa a husitského hnutí, a jejich výklady představovaly pro český kolektiv od 19. století politikum. Ale platí to i dnes?

Musím se přiznat, že při sledování letošního politicko-kulturně-zábavně-duchovně-výstavně-vědeckého cvrkotu spojeného s Janem Husem jsem měl problém poznat, o jakém Husovi je řeč. Tedy aby mi bylo rozuměno, letos byla, je a bude Husovi věnována řada akcí. O betlémském kazateli se hovoří. Postrádám ale suverénní hlas, který by si troufl Husa jasněji charakterizovat a konkrétně využít ve společenské diskuzi.

Kdeže jsou legendární a pochopitelná, byť snadno zesměšnitelná prohlášení Zdeňka Nejedlého, například to z roku 1946, že „dnes by Hus byl hlavou politické strany a jeho tribunou by nebyla kazatelna, ale pražská Lucerna anebo Václavské náměstí. A jeho strana byla by velmi blízko — o tom můžeme být přesvědčeni — nám komunistům“.

↗

I Bohuslav Sobotka před nás při letošním výročí postavil jen jeden z obecně akceptovatelných smyslů Husova odkazu. Repro husitstvi.cz

Nevolám po účelovém převracení dějin naruby, netoužím po nekritickém historickém aktivismu á la Nejedlý. Přemýšlím jen o tom, nakolik jsou výročí a historické postavy dnes odsouzeny jen k okrasné funkci v rámci výročního státního či partajního kalendáře.

Nakolik jsou pouze příležitostí k uspořádání nějakých těch veřejných akcí, protože se to prostě čeká a sluší, s jejichž pomocí se notabene potvrdí raison d'être zaangažovaných vzdělávacích či kulturních institucí, kterým navíc přinesou nějaké dotace.

A uvažuji, nakolik jsou příležitostí ke společensko-politicky podmíněným aktualizacím, jež se konkrétně v případě Husa nespokojí pouze s očekávatelnými a v důsledku nekonkrétními zmínkami o mravnosti, pravdě a věrnosti svědomí, ale půjdou o krok dál tak, aby vznášely na dnešek jasné nároky.

Tak například tváří v tvář postavám současné protiimigrantské kampaně a v situaci účelové, politicky i rasově motivované konstrukce islámského nepřítele stojí za domyšlení aktualizace Františka Grause z Rudého práva roku 1951:

„Jaký rozdíl mezi hrdým národním sebevědomím Mistra Jana, který přitom nikterak nepřezírá jiné národy a se stejnou samozřejmostí, s jakou je hrdý na své češství, se hlásí ke všem „dobrým lidem“ kdekoliv, — a omezeným šovinismem měšťáka, pro kterého je národovectví pouze pláštíkem, za kterým skrývá své čachry!“