Proč nejsem husita

Daniel Soukup

Autor se kriticky zamýšlí na „husitstvím“ coby podstatným rysem české kultury. Odmítá zejména jeho přehnané zdůrazňování „mravnosti“.

V tomto husovském roce by bylo na místě se zamýšlet nejen nad samotnou postavou velkého a statečného reformátora — to přenechám povolanějším — ale také nad odkazem „husitství“ v českých kulturních dějinách. Kladu tento výraz záměrně do uvozovek: spíše než konkrétní historické hnutí a epochu mám totiž na mysli jistý obtížně postižitelný, ale mnohostranně působící soubor emblémů, postojů i předsudků, jenž tvoří pevnou součást české kultury. Do něj vstoupily jednak historické postavy, děje a názory z oné éry na sklonku středověku, jednak jejich odrazy v nejrůznějších výtvarných, literárních a publicistických dílech, a to zejména za posledních zhruba dvě stě let. 

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Nedá se stručně a snadno říct, co „husitství“ v tomto smyslu je; jednodušší je možná vyslovit, jaké emoce celý tento komplex v člověku vyvolává. Sám musím říct, že mě „husitství“ spíše odrazuje; nejsem husita a nejspíš bych se jím nestal, ani kdybych náhodou nebyl katolík. 

Husitství mě děsí svým apokalyptickým násilím namířeným „proti všem“. Je pravda, že historičtí husité si nepočínali krutěji než jejich nepřátelé. Nicméně v české kultuře přetrvává nebezpečná představa, že coby vlastníci jakési vyhrazené pravdy máme výsostné právo i povinnost přetrumfnout (nebo — v pokleslé podobě — přechytračit) okolní svět. S tímto izolacionistickým povýšenectvím souvisí i vlezlý národovecký odér, který husitství postupně obklopil. 

Husitství mě odpuzuje svým obrazoborectvím a vůbec odmítáním všech bohatších a prokreslenějších podob kultury. Vadí mi na něm, že více než um oceňuje „upřímnost“, že přímočarému vyjadřování automaticky důvěřuje víc než rozrůzněné argumentaci a duchaplné rétorice.

A nejvíc mi na husitství vadí, že do prostoru, z nějž byly vypuzeny důvtip, ironie, hravost a smysl pro složitou krásu, se dere hypertrofovaná „mravnost“. I ona ovšem — a to je na ní nejnebezpečnější — má vlastní svébytný patos a přitažlivost: patos samozřejmé logiky a krásu totální niternosti. 

Ukažme si to na několika „husitských“ tezích. Všechny jsou ve skutečnosti starší než historické husitství; a ne všechny, pokud vím, vyučoval přímo Hus, byť některé z nich mu kostnický koncil účelově předhazoval ve snaze očernit ho jako viklefistu. Nejde mi ale o to, kdo přesně kdy v dějinách zastával který teologický názor; jen chci na několika z nich letmo naznačit, jak šalebné může být vábení „mravnosti“.

Co může být na pohled krásnější, co logičtější než učení, že křest a další církevní svátosti jsou platné jen v případě, že kněz, který je uděluje, není hříšník. Vždyť jak by prostředníkem vznešené Boží milosti mohl být zloděj, křivopřísežník nebo vrah? 

A přece je tento názor scestný, jelikož absolutizuje legitimitu na úkor legality. A jelikož míra legitimity vždy záleží na subjektivním posouzení, rozsévá toto učení všudypřítomnou nejistotu. Najednou totiž nikdo neví, jestli se ten či onen (liturgický, ale i právní, politický...) úkon, který všichni na vlastní oči pozorovali, „skutečně“ stal, anebo ne. Odkážeme-li „skutečnost“ do sféry niterného, otevíráme tím cestu všeobecné interpretační svévoli. 

Totéž platí o představě — zdánlivě tak povznášející — že „skutečná církev“ nemá nic společného se světskostí prosáklými církevními strukturami; že „skutečná církev“ je neviditelná a sestává výlučně ze spravedlivých. Tato představa se totiž přesnadno zvrtne do snahy příslušníky oné údajně neviditelné církve jednoho po druhém (počínaje samozřejmě mluvčím) pěkně zřetelně označit. 

Lidé nemohou žít bez struktur. Pokud si proto radikální nedůvěrou sami rozleptají existující (a jistěže nedokonalé) instituce, začnou si brzy vytvářet nejrůznější vzdušné zámky — třeba v podobě tříšti samozvaných sektiček vzájemně znesvářených „spravedlivých“.

Co může vypadat oprávněněji než poslední z husitských artikulů, podle nějž má být kněžím a mnichům „odjato“ hříšně světské panování a mají být „navedeni k stavu Kristovu a apoštolskému“. Je přece zřejmé, že ti, kdo nenasytně hromadí majetek a moc, se protiví Kristovu učení a šíří pohoršení. 

Jenže čertovo kopýtko vězí v onom trpném rodě — „odjato... navedeni“. Samo od sebe „se“ nic neudělá; tato uhýbavá formulace tedy pozakrývá představu, že kdosi, koho označíme za spravedlivého (třeba světská vrchnost nebo nějaká akční úderka), napraví všechny nešvary rázným zásahem zvenčí. 

Mimochodem: z dnešního pohledu působí dost ironicky, že sedm let předtím, než si husité — v Praze obležené Zikmundovými křižáky — artikuly odsouhlasili, se jednomu světskému mocnáři právě takový mistrný zásah do znesvářené a zesvětštělé církve podařil; totiž právě Zikmundovi Lucemburskému, když se v příhodné chvíli směle chopil iniciativy a listem z října 1413 svolal do Kostnice reformní koncil. 

A konečně druhý pražský artikul: „Aby všichni hřiechové smrtedlní a zvláště zjevní a jiní neřádové zákonu Božiemu odporní... v každém stavu byli stavováni a kaženi, a zlá a křivá pověst o tejto zemi aby vyčištěna byla, a tak aby se obecné dobré dálo království a jazyku Českému. Nebo kdož ty hřiechy činie, jakož die sv. Pavel (Rom. 1,32), hodni jsú smrti, netoliko jenž je činie, ale i ti, jenž jim k tomu svolují.“ 

Často se zdůrazňuje, že tento článek — na svou dobu moderně — požaduje rovnost před zákonem (trestání „každého stavu“). Sám v něm, snad ahistoricky, vidím spíš jiné, znepokojivé věci: nerozlišitelné splývání náboženství, etiky a práva (požaduje se trestání hříchů, nikoliv zločinů!); a účelově vytržený citát ze sv. Pavla. Věta, že hříšníci „jsou hodni smrti“, je totiž v Listu Římanům míněna jednoznačně teologicky: „všichni... jsou pod mocí hříchu“ (Římanům 3, 9); a „mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši.“ (Římanům 6, 23)

Ale druhý artikul vykládá Pavlova slova trestněprávně. Pokud bychom ho vzali doslova, tak požaduje, aby všichni, kdo „úřad k tomu mají“, nechali popravit každého, kdo se dopustí kteréhokoliv z dlouhé řady vyjmenovaných hříchů. Na tomto seznamu najdeme i tradiční smrtelné hříchy; ovšem představa, že by trest smrti měl stihnout každého žrouta, lháře, lakomce nebo závistivce, je vskutku strašidelná. 

Představy o konkrétním uplatňování tohoto požadavku se u jednotlivých husitských skupin různily; podle Petra Čorneje požadovaly trest smrti pro zjevné hříšníky „pouze nejradikálnější složky husitského spektra“. Nicméně je pozoruhodné, jak podobné jsou některé dnešní populární návody na dosažení „obecného dobrého pro Království české“. Tedy: jak rozšířená je dnes představa, že na osoby „vyššího stavu“ (politiky, lobbisty a jinou nepopulární havěť), které páchají cokoliv odsouzeníhodného, je nutné stůj co stůj najít nebo vymyslet nějaký přísný zákon a pěkně jim to spočítat. 

Jan Hus požadoval, aby mu bludnost jeho článků byla prokázána z Písma. Nevedu spor přímo s Husem; a navíc si nemyslím, že by se dalo z Bible to či ono nevývratně dokázat — spíš se mi zdá, že biblickými citáty lze při troše šikovnosti doložit cokoliv.

Přesto mi připadá podstatné, jak výrazně se liší Ježíšovo vystupování i smysl řady jeho podobenství od světonázoru nejrůznějších mravokárných horlivců napříč dějinami:

„S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když však lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel plevel do pšenice a odešel. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové toho hospodáře a řekli mu: ‚Pane, cožpak jsi nezasel na svém poli dobré semeno? Kde se vzal plevel?‘ On jim odpověděl: ‚To udělal nepřítel.‘ Sluhové mu řeknou: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“ (Matouš 13, 24—30)

    Diskuse
    February 24, 2015 v 10.54
    děti doby
    Husitství, už je proto, že to je jev trvající desítky let a čítající řadu proudů, je nesmírně složité. Zjednodušujeme pro dnešek a nálepkujeme v nálepkách, které jsou zároveň částečně pravdivé a částečně nepravdivé a k tomu se navíc vzájemně vylučují. Může být tak snahou o větší svobodu vyznání, ale i náboženskou heresí, snahou o reformu církve, ale i náboženským fanatismem, obranou před cizí intervenční armádou, ale i bratrovražedným bojem, universálním programem i českým specifikem, myšlenkovým kvasem, ale i důkazem toho, že múzy mlčí během války. Husitství je v tomhle jako zmíněná Bible - jde jí doložit cokoli.
    Není tak problém si vybrat to špatné a proti tomu se vymezovat. V tak bohatém historickém dědictví, na které můžeme v dobrém navazovat, to je škoda.

    Když se odprostíme od dnešních náhledů na toto období, najednou se husité i jejich protivníci budou jevit jako děti své doby. Nepřekvapí, že koncil do Kostnice svolal císař Zikmund. v době kdy trůn i oltář byl jedním, církev měla dbát na správné (=křesťanské) panování, panovník měl církev chránit a v krajním případě dohlížet na její správný vývoj. Pokud by v té době koncil svolal 1 ze 3 papežů (tak hluboce v úpadku se církev ocitla), zastánci ostatních 2, by tam jednoduše nepřijeli. Z dnešního pohledu by byl Zikmund samozřejmě tím zlým - k účasti tam mnohé nutil, nebo naopak korumpoval.

    Podobně i artikul o "světském panování církve". Panovník jako ochránce zemské církve, mohl v krajním případě (ano,bylo by to kontroversní) její majetky konfiskovat. Husité vkládali původně naděje do Václava IV., který jim proto dal i pádný argument - sekularisoval ve prospěch své pokladny chomutovskou komendu Řádu německých rytířů. Paradoxně s církví jako svým majetkem zacházel nejvíce "husitobijec" Zikmund, který zadlužen válkou, majetky klášterů rozdával svým straníkům a korumpoval i husitské vojevůdce.
    Na druhou stranu je pravda, že husité, kteří Zikmunda za panovníka nechtěli a jiného zvolit nedokázali, se proti původním plánům ujali zabavování klášterních majetků (katoličtí páni je zase "ochraňovali" před husity)

    V těchto bodech tak husité následovali radikální výklad tehdejšího práva, nevymýšleli nic nového, nechtěli zakládat výbory, ani úderky.

    Podobně teoretické oddělení církve jako instituce a společenství určenému ke spasení nebylo nic převratného - to postuloval Augustin, když přestal s pitím, konkubinátem a filosofií a stal se teoretikem křesťanství. Podobně jako jeho životopis (dokázal, že je možná změna z hříšníka na světce), to byl apel k mravnosti, nikoliv právní norma a už vůbec ne výzva k zakládání nějakých výborů.

    Lpění na mravnosti je pochopitelné už z podstaty křesťanství. Pokud chtěli reformovat obecnou katolickou církev, museli přijít s novou mravností nebo alespoň důsledněji dodržovat tu stávající. Nakonec to sice skončilo zabíjení, pálením a bořením, nebylo to jediným možným vyústěním. Desetiletí před revolucí se dařilo české a moravské fary obsazovat prohusovskými (reformními) faráři. Příznačně opět skrz světskou moc (kamarády Husa u pražského dvora), tentokrát šlechty, která držela patronátní práva ke kostelům a rozhodovala, kdo se stane farářem.

    Zasazení dnešních názorů na husitství (a na cokoli) do kontextu doby ukáže, že negativní nálepky nemusí být tak negativní (jako v tomto případě) nebo naopak, že za oslavnými ódami se skrývá mnoho velmi temných stínů (i zde je husitství příklad par excellance). To je ale historie, není černá, ani bílá, jde si z ní vybrat cokoli, tedy výběrově i to, co se nám v současnosti z nějakého důvodu hodí.
    JP
    February 24, 2015 v 13.10
    Na které straně pravda?
    Takže, máme tu dva názory, dva pohledy na věc. Oba rozdílné, fakticky protikladné - a přece, oba argumentativně velmi dobře podložené.

    Takže - co s tím? Na které straně je teď pravda? A je tomu skutečně tak, že bychom teď nezbytně museli rozhodnout, že pravda je j e n o m a zcela na straně jedné, a vůbec ne na straně druhé?

    Jan Škvrňák má bezpochyby pravdu v tom, že husitské hnutí je nutno hodnotit v dobovém kontextu. A že právě v tomto kontextu představovalo bezpochyby mravně i společensky radikálně obrodný faktor.

    Na straně druhé nelze jen tak pominout ani základní tézi a intenci autora článku, že totiž jakákoli sebevztažná, tedy jenom do svého vlastního argumentačního kruhu uzavřená mravokárnost má přinejmenším velmi silnou tendenci k tomu, stát se dogmatickou, fundamentalistickou, až přímo totalitní. Bývá to skutečně pravidelným osudem takovýchto radiálně obrodných hnutí: ve svých počátcích, kdy se musí vymezovat proti institucionálnímu zlu respektive nepravosti, se nachází v té velké výhodě, že si vystačí právě jenom s tou ryze kritickou pozicí, která se proti institucionalizované nepravosti může jevit absolutním Dobrem.

    Když ale pak dojde k tomu, že toto obrodné hnutí se samo musí nějakým způsobem institucionalizovat - pak do nemalé míry přebírá nectnosti svých vlastních protivníků, a to právě v ještě mnohem radikálnější podobě.

    Takže, celkově by bylo možno si vzít poučení: ano, jsou historické okamžiky, kdy veřejné poměry jsou natolik deformované, že je zapotřebí radikální kritiky, a tedy i radikálního činu. Ovšem, nikdy se nesmí zapomenout na to, že po tomto radikálním řezu bude zapotřebí celé lidské společenství zase uvést do klidných vod vezdejšího bytí - a to i s tím smyslem pro diferenciaci, pro krásno, pro kulturu...

    -----------------------------------------

    Mimochodem, pane Soukupe: kdy pak vlastně nastává ten "čas žní", kdy už je legitimní "sebrat plevel a svázat jej do otýpek k spálení" - až v den Posledního soudu, anebo je tak možno přece jenom učinit už někdy dříve?...
    TT
    February 24, 2015 v 13.12
    Ach jo
    No to je zase rozbor :-)) Daniel není Husita, protože to by nebyl katolík. Potud má pravdu. Ostatní jsou většinou nesmysly vycházející z neznalosti a nepochopení kontextu.

    Například údiv, že se v Evropě uděloval trest smrti za kdejaký nesmysl. No možná se to chtělo lépe učit na střední škole.

    Rovněž starý katolický argument, že Biblí se dá dokázat cokoli a proto nepatří lidem do rukou, jsem už považoval za překonaný. Také proto, že Hus prostě nebyl kdekdo.

    Autorovo naivní předpoklady, co je a co není v Bibli míněno "teologicky" ukazují sice pěkné přání, ale základ myšlenky chybí. Výklady se lišily podle potřeb církve i kazatelů.
    Konec konců právě ten citát, kterým autor končí, byl jeho Římsko-katolickou církví používán k upalování nepřátel té pravé a jediné víry, kterou autor zastává.

    Dnes nemůže být husitou ani autor, ani nikdo jiný. Bylo by to stejně trapné, jako cimrmanovští husité vyjíždějící z Blaníku. Historie nás však může poučit o nebezpečí zkorumpovaného establishmentu, který utlačuje jakýkoli jiný názor a ždímá lidi dokud to jde. A poučit se i z toho, že ani krvavé povstání tyhle lidi nepřesvědčí o nutnosti nápravy.

    A poučit se i z toho, že stále jsou lidé, kteří se tohoto establishmentu budou do roztrhání těla zastávat.
    PK
    February 24, 2015 v 14.11
    Udělám výjimku
    a krátce se opět vyjádřím, vzhledem k tomu, že se tady po dlouhé době objevila opravdu zajímavá diskuse.

    Především tedy díky Danielu Soukupovi za článek, se kterým v mnohém rezonuji, a díky Janu Škvrňákovi za kvalitní a velmi zajímavou oponenturu. Díky rovněž panu Poláčkovi za snahu pochopit obě stanoviska.

    Bylo by samozřejmě moc pěkné, kdyby lidé, kteří nemají k tématu co říci, se prostě účasti v diskusi zdrželi, a zejména kdyby se zdrželi agresivních a dryáčnických reakcí. Že něco takového se tady nedá očekávat, jsem ovšem pochopil už dávno.

    Takže panu Tožičkovi jenom velmi krátce: D. Soukup ani náznakem nenapsal, že "není Husita, protože to by nebyl katolík". A už vůbec ani nenaznačil, že "Biblí se dá dokázat cokoli a proto nepatří lidem do rukou".

    A že "Dnes nemůže být husitou ani autor, ani nikdo jiný." ? Inu, existuje jistá církev, která si říká československá husitská, a jejíž členové sami sebe (jistě pro zkrácení, ale to nehraje roli) označují za "husity", a své duchovní za "husitské faráře-farářky". Zkrátka hlásí se k odkazu husitství, a to zejména teologickému, o který D. Soukupovi jde.

    Takže tolik dnešní pětiminutovka základní osvěty pro pana Tožičku (který se jistě na střední škole dobře učil).
    February 24, 2015 v 14.53
    Kdo je dnes husita?
    V tom smyslu, jak husity líčí pan Soukup, dnes opravdu žádní husité nejsou, určitě ne představitelé Československé církve husitské. Žádného "apokalyptického násilí" od těchto husitů se bát netřeba a nějaké výzvy k trestání smrtelných hříchů od jejich patriarchy také neslýcháme.
    VK
    February 24, 2015 v 16.31
    PM
    February 24, 2015 v 17.44
    Že jsem to já .......
    ...........rozum není schopen rozhodnout zda člověk se stane agnostikem a nekonečnou prázdnotu naplní nekonečnou prázdnotou, nebo zda se rozhodne věřit v Boha a nekonečnou prázdnotu naplní nekonečnou Plností.
    Myšleno jako "rozumné" slovo do pranice proti pranici ....bych dodal.
    February 24, 2015 v 20.1
    Pane Škvrňáku,
    děkuji za velice zajímavý příspěvek. Můj příspěvek zkrátká spadá do žánru "krátký text o velkém tématu", a proto ledacos nutně zjednodušuje (jak nastiňuje i pan Kubička). Nicméně i pokud bychom - Vy svůj příspěvek a já svůj článek - rozpracovali do objemných knih, tak by, myslím, názorový rozdíl přetrvával; a zároveň by, myslím, nebylo nutné se ho pokoušet přemostit. Ostatně pan Poláček už to napsal za mě.

    Souhlasím s Vámi i v tom, že na "tak bohaté historické dědictví... můžeme v dobrém navazovat". Rozhodně nechci husitství ani "husitství" z české kultury vylučovat (to by ostatně bylo dost pošetilé); jen jsem prostě chtěl o tomto tématu napsat spíš "vymezující se" než "sjednocující" článek.
    February 24, 2015 v 20.10
    Pane Poláčku,
    děkuji za velice zajímavý příspěvek. Ad "čas žní": nerad bych se tu pokoušel vtěsnat další velké téma do několika vět. Vyslovím tedy jen svůj názor: nejsem pacifista; a nemyslím si, že každá revoluce je nutně špatná.

    Tedy: v teologickém smyslu je "čas žní" až Poslední soud; ale i v dějinách může nastat násilná změna, kterou budeme hodnotit jako (z větší části) oprávněnou. Je také potřeba vzít v potaz i historický odkaz dané události či éry: např. za francouzské revoluce bylo těch gilotinovaných opravdu poněkud moc; nicméně její ideje posunuly západní svět výrazně dopředu. Ale opakuji, je to příliš velké téma na takto stručnou poznámku.
    February 24, 2015 v 20.13
    Pane Tožičko,
    Vaše představa, že názorového oponenta je potřeba nejen zkritizovat, ale i znectít, mi není blízká, ale proti gustu žádný dišputát.

    Nicméně jako obvykle v podobných případech platí, že část energie vynaložené na vymýšlení invektiv by asi bylo lepší věnovat pozorné četbě oponentova textu. Kupříkladu v pasáži, kde podle Vás vyjadřuji "údiv, že se v Evropě uděloval trest smrti za kdejaký nesmysl", vyjadřuji něco úplně jiného. Podívejte se na ni znovu, prosím. Stojí to tam zcela zřetelně.
    + Další komentáře