Pravda a realita

Eva Hájková

Slovo pravda souvisí se slovem pravý. Pravý ne ve smyslu polohy, ale ve smyslu správný. Pravdu můžeme chápat jako právo a řád, i jako nejlepší možný výklad reality. Pravda se také vyznačuje zejména tím, že musí být vyslovována nahlas.

V dnešní době se o pravdě příliš nemluví. Častěji se mluví o realitě (kterou každý člověk vidí a které je zpravidla nutné se přizpůsobit). Slovo pravda totiž - jakmile se použije mimo kontext běžného jazyka (máš pravdu, to není pravda) - vzbuzuje podezření, že se jedná o cosi metafyzického.

Známe přece vznešená slovní spojení jako „pravda je s námi“, popřípadě „pravda vítězí“ a víme, že Jan Hus napsal: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti“. Ten závan metafyziky na nás z takových slov prostě dýchne, hned si představíme tu pravdu s velkým P.

Je tedy „obyčejná“ pravda pouhým odrazem reality, shodou výroku se skutečností, jak by řekl logik? Možná mělo slovo pravda původně ještě jiný význam. Berte mě prosím trochu s rezervou, jakožto laika v lingvistice či ve filosofii a vlastně i v historii, a neposuzujte tento text příliš přísně vědecky. Interpretuji svými slovy to, co znám, co jsem četla, a způsob, jakým jsem to pochopila, takže je klidně možné, že se mýlím a že to tak není.

Slovo pravda souvisí se slovem pravý. Pravý ne ve smyslu polohy (opak levého), ale ve smyslu správný. Pravda bývala ve slovanských jazycích (a pravděpodobně nejen ve slovanských - viz německé „du hast Recht“) významově totožná s právem, zákonem, spravedlností. „Ispraviti pravdu“ znamenalo ve staroslověnštině „napravit spravedlnost“ čili vlastně zavést spravedlnost, protože obě slova se významově překrývají.

Opakem slova „pravý“ čili „správný“ bylo slovo „křivý“, nebo „pokřivený“. Známe například křivou (nepravou, nepravdivou) přísahu. V tomto významu jsou slova „křivý“ a „lživý“ totožná. Analogicky opakem pravdy nebyla jen lež, ale též křivda. Když si tohle uvědomíme, pak se nám heslo na prezidentské vlajce už tak metafyzické nezdá. Znamená vlastně totéž jako „Právo vítězí“, což je heslo pro hlavu státu docela vhodné. Podobný význam má slovo pravda ve slovním spojení „být na pravdě boží“. V tomto případě odkazuje k jiné spravedlnosti, než je ta světská.

Právo, pravda, čili spravedlnost už v těch dávných dobách jevila tendenci „křivit se“ a občas bylo nutné ji napravovat, to znamená „narovnat křivdy“. Naši dávní předkové byli zvyklí právo neboli pravdu nalézat. Středověké rozsudky se nám dochovaly pod označením „nálezy“.

Nalézání pravdy čili práva bylo podle tehdejších představ ovšem záležitostí stavovskou (zemské právo pro šlechtu, městské právo pro měšťany, církevní pro duchovní osoby - a nad sedláky vykonávala právo vrchnost), neboť taková už byla feudální společnost a většina lidí to v té době akceptovala, aniž by přemýšlela o tom, zda samo toto uspořádání je spravedlivé.

Naši slovanští předkové původně neměli v oblibě psané zákony. Cítili se jimi omezováni. Podstata pravdy byla v dialogu, ve střetu mínění; a netýkalo se to jen soudů. „Slovanská pravda nebyla něčím daným, byla neukončeným dějem“, píše Dušan Třeštík v závěru své knihy Vznik Velké Moravy, který mě kvůli tomu výkladu slova pravda zaujal víc, než celá publikace.

Když se tenkrát vznešení Moravané sami a dobrovolně - tak to autor formuluje, dál už to jsou jen moje úvahy - rozhodli pro přijetí křesťanství, nešlo o pouhou náboženskou konverzi. Vyjádřili tím zároveň ochotu k nápravě poměrů ve společnosti, aby tyto souhlasily s přicházející novotou - s pravdou (spravedlností, zákonem) křesťanů. Ta sice byla závazná a každé další „nalézání“ s ní tedy mělo být v souladu, zato však patrně byla nejlepší ze všech možných.

Alespoň se to tak tenkrát jevilo. Mimoto byla, jak známo, jednoduchá a univerzální, tedy všem přístupná, což mělo nesporné výhody. I v dnešní sekulární době se ukazuje, jak ten složitý svět, který jako by se pořád zmenšoval, čím dál tím víc potřebuje jednu společnou pravdu-spravedlnost, jedno společné pojmenování skutečnosti, jeden společný řád. Pochopitelně nesmí jít o takový řád, který je prospěšný jen jedné části světa, zatímco druhou znevýhodňuje, a vůbec už ne o řád prosazovaný násilím.

Pravdu tedy můžeme chápat jako právo a řád, i jako nejlepší možný výklad reality. Pravda se také vyznačuje zejména tím, že musí být vyslovována nahlas. Když si ji totiž člověk nechá sám pro sebe (jen si ji v duchu myslí), je to stejné, jako by nebyla. Kupodivu to platí i obráceně: když člověk nějakou pravdu uznává jen navenek, zatímco vnitřně se s ní neztotožňuje, vyjde to nakonec nastejno.

Vědeckou pravdou se v tomto článku zabývat nehodlám, ale mimochodem o ní také platí, že se vytváří v dialogu, tedy ve střetu různých mínění. Pravda (ve smyslu pojmenování, popsání skutečnosti) nikdy není naprosto věrným a dokonalým vyjádřením složité a dynamické reality. Ani jím být nemůže. Je vždy jejím poněkud zjednodušeným obrazem.

Cítíme, že pravdu potřebujeme, že se bez ní jako společnost neobejdeme, máme-li se vůbec spolu domluvit. Nestačí nám individuální prožívání reality. Mimochodem, představme si, jak by se asi na prezidentské standartě vyjímalo heslo „Realita vítězí“? To by si na vlajku asi nikdo nedal, že?

Když je řeč o vítězství pravdy, je třeba zmínit i to, že pravda, chápaná jako právo a řád, bývala také předmětem bojů, kdykoliv se začaly ve společnosti rozcházet představy o ní a kdykoliv lidé usoudili, že se neděje pravda, ale křivda. V dnešní době už nečekáme, že pravdu čili spravedlnost „narovnají“ nějací aristokraté, ba ani na politiky nemůžeme spoléhat, jak už jsme se na vlastní oči a uši přesvědčili.

Už za pravdu ani nebojujeme se zbraní v ruce. O to víc je třeba pravdu nahlas vyslovovat. Měli bychom upozorňovat na křivdy, čili křivé pojmenování skutečnosti, a měli bychom vyžadovat, aby byl slyšen náš hlas, týkající se spravedlivého uspořádání společnosti (spravedlivého řádu), aby byl brán politiky a státníky na vědomí.

Měli bychom se snažit formulovat a následně realizovat své představy o pravdě, čili spravedlnosti, nepovažovat ji za něco jednou pro vždy daného, nýbrž za nekonečný tvořivý proces. A samozřejmě bychom se měli učit tu společnou (nikoliv už stavovskou a dokonce ani ne jenom národní) pravdu nalézat ve vzájemném dialogu a vzájemném porozumění.

    Diskuse (108 příspěvků)
    Martin Šimsa, filosof
    August 29, 2013 v 10.52
    K úvahám o pravdě
    Oceňuji, že se paní Hájková pustila do náročného filosofického tématu, před kterým filosofové v rámci postmoderny raději utíkají a se ctí se s ním vyrovnala.

    Ta souvislost pravdy s právem a spravedlnosti je spíše biblického, židovského a křesťanského původu, než řeckého, kde Aristoteles pravdu definoval jako shodu výpovědi se skutečnosti, dodnes tradovanou jako adekvační či korespondenční teorii pravdy. Stojí na ní pozitivistické pojetí filosofie i vědy.

    V rámci onoho biblického pojetí pravdy, která inspirovala Husa bych zmínil dva citáty z evangelia Jana: "Poznejte pravdu a pravda vás vysvobodí" a "Proto jsem (Ježíš) na svět přišel, abych vydal svědectví pravdě" - tedy pravda je zde chápána jako něco, co Ježíš uznává, že je nad ním a pokouší se před ní svědčit.

    Masaryk vedle Husova "Pravda vítězí" říkal také "Nic není veliké, co není pravdivé" Samozřejmě se nabízí otázka: A co to tedy je? Myslím, že na to není jedna odpověď, která by byla jasná a jednoznačná, ale je to věc celoživotního hledání a tázání.

    Nejbližší mi jsou pokusy o konsensuální, dialogickou či pragmatickou teorii pravdy, tedy pravda jako to, na čem by se mohli shodnout všichni v situaci nenátlakové dialogické situaci (Habermas) či v ideálním komunikativním společenství, kde je vyloučen mimoargumentační nátlak (Apel). Rozhoduje pouze tlak lepšího argument. Tím se samozřejmě dostáváme k tomu, co je onen lepší argument a jak zajistit onu férovou, rovnoprávnou dialogickou situaci a nebudeme snadno čelit námitkám, že to jsou idealistické utopie, které nejsou realizovatelné.
    Roman Kanda
    August 29, 2013 v 16.47
    Moc pěkná úvaha
    Vlastně jakoby anachronická – kdo by se dnes zabýval nějakou pravdou? Ale anachronismy mám rád, mají schopnost výbušným způsobem upozornit na nečekané souvislosti a potlačované otázky.

    Nečekanou souvislostí je spojení pravdy a dialogu. Jestli tomu dobře rozumím, byla by pravda věcí vyjednávání, nikoli zjevení (v náboženském i nenáboženském smyslu). Takové otevření pojmu pravda by mohlo uniknout absolutizujícím nárokům.

    Potlačovanou otázkou je otázka po vztahu pravdy a skutečnosti. To je tenký led v situaci, kdy se pohybujeme ve světě simulaker, diskurzů, subjektu, který je gramatickou fikcí apod.

    Nechci se pouštět do sáhodlouhých spekulací. Jen jsem si vždy intuitivně říkal, jestli v tom sémiotickém kosmu odvážných teorií některých postmoderních autorů není cosi důležitého zamlčeno. Není např. fyzická bolest vždycky pravdivá?
    ŠŠ
    Štěpánka Šprynarová, důchodkyně
    August 29, 2013 v 17.52
    Navazující otázka:
    a není bolest psychická - třeba ze sociálního utrpení - také vždycky pravdivá?
    Eva Hájková, penzistka
    August 29, 2013 v 18.18
    Teď jste mě doběhl, pane Kando. Zda je fyzická bolest pravdivá? Pokud bych se vrátila například k těm antonymům pravda x křivda, tak je to spíš to druhé, ne?
    Pokud nás něco bolí a není to na nás poznat, pak se v každém případě jedná o subjektivní prožívání reality. Lidé jsou v tomhle velice rozdílní. Při stejném zranění prožívá jeden člověk menší bolest a druhý větší. Jistěže fyzická bolest existuje. Je to řeč těla, které nás upozorňuje, že s ním něco není v pořádku. Někdy se ani nevyplatí potlačovat ji prášky, protože nás to vede k ignorování závažné poruchy. Jiná věc je, když nás něco bolí a je to na nás poznat tak, že si toho všimnou jiní lidé (nebo jim to řekneme). To může vyvolat jejich soucit. Ono to tělesné utrpení může docela souviset se společenskými problémy (hlad, zima aj., nemluvě o válce). O významu utrpení v levicové teorii dokonce píše M. Hauser v několika článcích:

    http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=450&Itemid=28
    http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=381&Itemid=28
    http://www.sok.bz/index.php?option=com_content&task=view&id=302&Itemid=28

    "Teorie, která reflektuje slabost a utrpení, je silnější než ta, jež tyto věci přehlíží. Proč? Protože tělesné utrpení je vedle smrti a sexuality hlavní kotvou, která myšlení váže k životní a společenské matérii, k sociálnímu Reálnu, a tento kontakt dává myšlení jeho tíhu," píše autor v jednom z těch článků.

    Podobně jako jedinec potlačuje svou bolest prášky, tak se i společnost může snažit trpící těla někam ukrýt, aby byla neviditelná. Aby to vypadalo, že je vše v pořádku (třeba odstranit z měst bezdomovce). Snaží se tak zabránit tomu, aby se na těch trpících ukázala nespravedlnost systému. Znepokojení vyvolané pohledem na bolest druhého má potenciál měnit svět.

    Pro paní Šprynarovou: Myslím si, že mezi tělesným a psychickým utrpením není vždy úplně jasná hranice.
    Eva Hájková, penzistka
    August 29, 2013 v 19.42
    Ještě k té bolesti: Možná, že v jistém smyslu ti bezdomovci, žebráci nebo lidé prožívající válečná utrpení vydávají podobná svědectví o nespravedlnosti systému jako Ježíš. Viz ten citát, který uvádí pan Šimsa, jemuž tímto také děkuji za připomínku.
    ??
    August 29, 2013 v 19.53
    Spousta krásných vět o pravdě p.Šimsa.
    Bohužel p.Šimsa, první citát vyvrací ten druhý. Slečna Rychlíková tvrdí že tam byla. Krásně dovedete o pravdě mluvit, když se Vám nehodí pohodlně se bez ní obejdete.

    "Absolutně nepřijatelné ovšem bylo vystoupení hosta Mgr. Jiřího Siostrzonka Ph.D, který byl v pořadu vydávaný za sociologa věnujícího se právě romské problematice. "

    "A jakou pravdu Vy tvrdíte, že mě stejně jako s. Rychlíkovou obviňujete ze lži? To, že v reportáži nebyla věta, o které nikdo netvrdí, že tam byla?"
    Jiří Kubička, psycholog
    August 29, 2013 v 21.18
    Ta pravda, o které Hus říkal, že zvítězí, byla pravda boží. Nevím, kolik lidí rozumí středověkému myšlení natolik, aby mohlli vůbec mít nějaký názor na to, zda Hus pravdu měl. Já ne. Představa, že z Písma přímo plyne nějaká aktuální pravda bez mezistupně lidské interpretace, je z dnešního hlediska dost podivná a vyznávají jí jen sekty jako Svědkové Jehovovi.

    Ovšem zdá se jisté, že Hus tomu, co říkal, opravdu věřil a v tomto smyslu se mohl mýlit, ale určitě nelhal.

    Slovo „lež“ se dnes hodně zneužívá, zahrnují se pod něj nejen případy, kdy někdo tvrdí něco, o čem ví, že to tak není, ale i omyl a rozdílnost v názoru tam, kde žádná jistota není.

    V tomhle podivně rozšířeném smyslu zneužívá slovo „lež“ pan Kuchejda. I kdyby paní Rychlíková jednoznačně tvrdila, že v tom pořadu ta slova padla, stále by to mohl být omyl, ne vědomá lež. Ale ani není jisté, že to nemyslela prostě jen tak, že pan Siostrzonek byl za odborníka na Romy označen kontextem celého pořadu. V tom případě jde ovšem o otázku názoru a interpretace, slovo lež předstírá jednoznačnost, která zde není.
    ŠŠ
    Štěpánka Šprynarová, důchodkyně
    August 29, 2013 v 22.10
    Kde je „pravda“ a „právo“
    v „takzvané občanské válce v Sýrii, která je po studené válce prvním ozbrojeným konfliktem, v němž proti sobě stojí mocnosti“. Jak upozorňuje Oskar Krejčí v Britských listech, má tento ozbrojený konflikt šanci přerůst ve válku světovou - pakliže platí definice, že světová válka je „válka všech mocností“. A to vše jen proto, že je potřeba pokud možno s užitkem periodicky vyprazdňovat sklady zbraní, jež časem zastaraly. (http://www.blisty.cz/art/69845.html).

    Že se to naší pravdy a našeho práva netýká – to jako že se nám zajisté třetí světová válka vyhne, pokud se náš zájem soustředí hlavně na to, zda má v informacích o Sýrii pravdu naše velvyslankyně nebo naši analytici (http://www.denikreferendum.cz/clanek/14012-co-vsechno-ceska-velvyslankyne-na-ct24-o-syrii-nerekla)? Neměli bychom se spíš pokoušet nalézat i o Sýrii pravdu čili právo v nenátlakovém dialogu, abychom by se mohli shodnout na tom, v jakém smyslu se máme pokoušet ovlivnit naše politiky?

    Stačí nám jejich rezervovaný postoj? I když popravdě řečeno pámbu zaplať za něj, je pořád lepší než „humanitární bombardování“ mající zajistit rentabilitu tohoto typu „skartace“ zastaralých zbraní.
    Martin Šimsa, filosof
    August 29, 2013 v 22.49
    pravda, Slované a bolest
    Panu Kuchejdovi naposled: Slečna Rychlíková nepíše, že v reportáži bylo řečeno, že "pan S. je sociolog věnující se rómské problematice" za což jste ji Vy tvrdě obvinil ze lži, ale že byl "vydávaný za sociologa ..." a to byl tím, že byl dotázán redaktorkou na názor. Tedy nebylo to řečeno explicitně, ale bylo to implicitně obsaženo v situaci samé. Na koho se v podobných situacích obracejí redaktoři či redaktorky? Na odborníky zabývající se danou problematikou, což v tomto případě nebylo, ale divák to nemohl tušit. Vy jste se chytil jedné věty a nepokusil jste se pochopit smysl textu a využil jste věty vytržené z kontextu k útoku na slečnu Rychlíkovou - to je manipulace,

    Ono slovanské pojetí pravdy, o kterém píše paní Hájková v původním textu s odkazem na Dušana Třeštíka bude možná inspirováno Rádlem, který o pravdě mluvil jako nehotové, jako dění či stávání - jeden citát "Pravda se pravdou stává, když se přihlásí rytíř za její práva". V podobném smyslu píše ve "Válce Čechů s Němci" (1928, 1993) o přijetí křesťanství Slovany, kde polemizuje s dominantním nacionálním výkladem pocházejícím z 19. století, že latinská bohoslužba vnucená nám Němci nás připravila o slovanskou bohoslužba, které bychom lépe rozuměli a byla bližší našemu národu. (zjednodušené, nepřesné) Rádl naopak tvrdí, že tehdy nešlo o problém národní, ale náboženský a že naším štěstím bylo, že jsme přijali západní křesťanství, ne východní. Dokonce to formuluje tak, že tehdy prostřednictvím Němců, kteří nám přinesli západní křesťanství zvítězila pravda, protože teprve v tomto západním pojetí křesťanství má smysl mluvit o pravdě, kdežto v onom východním pojetí se problém pravdy v podobném smyslu neotvírá.

    Wittgenstein se ptá, zda má smysl pochybovat o tom, když někdo jiný řekne, že ho bolí zuby. Pochybovat o tom sice můžeme, ale naše pochybnost je nesmyslná, protože ji nemůžeme ověřit. Jen druhý ví, zda ho bolí či nebolí zuby. Ovšem poukazuje také na to, že nás zuby buď bolí nebo nebolí a nemá smysl mluvit ani o vědění. Je rozdíl mezi bolestí fyzickou a sociální. Sociální je vždy interpretována, ale ani o fyzické bolesti nemůžeme říci, že ji všichni pociťují stejně, protože někdo vydrží více, někdo méně a také náš přístup a pohled na bolest ji dávají různý význam a intenzitu, tedy i fyzická bolest podléhá individuální interpretaci.
    ??
    August 30, 2013 v 8.8
    Už to neřeším, kdo chce pochopí.
    "Absolutně nepřijatelné ovšem bylo vystoupení hosta Mgr. Jiřího Siostrzonka Ph.D, který byl v pořadu vydávaný za sociologa věnujícího se právě romské problematice. "

    "slečna Rychlíková nepíše, že v reportáži bylo řečeno, že "pan S. je sociolog věnující se rómské problematice"

    "Z politické korektnosti udělal v rámci svého výstupu příčinu současných problémů a namísto jakéhokoliv rozboru situace nabídl pouhopouhý populismus a de facto obhajobu téměř do důsledků provedeného lynče. "

    Jenom dodatek. Protože mám jistě právo zacházet s textem jako vy, dovoluji si konstatování. Poslední uvedený citát slečny Rychlíkové je a nejen z mého hlediska lživý a manipulatívní. Nic ve smyslu textu v reportáži není. Pana Siostrzonka si jeho přátelé váží a nedovedou si jej představit coby rasistu. Nedošlo tedy k ničemu zvláštnímu (v Čechách). Byl pošpiněn jeden slušný člověk. A jakémukoliv hnutí na podporu Romů, prokázala slečna Rychlíková opravdu medvědí službu. Všichni kdo Siotrzonka opravdu znají, budou velmi opatrní a skeptičtí, pokud se na ně podobná iniciativa obrátí s prosbou o podporu. A nebude to z rasistických důvodů. Tož tolik o pravdě, která nás osvobozuje. Amen.

    + Další komentáře