V dnešní době se o pravdě příliš nemluví. Častěji se mluví o realitě (kterou každý člověk vidí a které je zpravidla nutné se přizpůsobit). Slovo pravda totiž - jakmile se použije mimo kontext běžného jazyka (máš pravdu, to není pravda) - vzbuzuje podezření, že se jedná o cosi metafyzického.

Známe přece vznešená slovní spojení jako „pravda je s námi“, popřípadě „pravda vítězí“ a víme, že Jan Hus napsal: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti“. Ten závan metafyziky na nás z takových slov prostě dýchne, hned si představíme tu pravdu s velkým P.

Je tedy „obyčejná“ pravda pouhým odrazem reality, shodou výroku se skutečností, jak by řekl logik? Možná mělo slovo pravda původně ještě jiný význam. Berte mě prosím trochu s rezervou, jakožto laika v lingvistice či ve filosofii a vlastně i v historii, a neposuzujte tento text příliš přísně vědecky. Interpretuji svými slovy to, co znám, co jsem četla, a způsob, jakým jsem to pochopila, takže je klidně možné, že se mýlím a že to tak není.

Slovo pravda souvisí se slovem pravý. Pravý ne ve smyslu polohy (opak levého), ale ve smyslu správný. Pravda bývala ve slovanských jazycích (a pravděpodobně nejen ve slovanských - viz německé „du hast Recht“) významově totožná s právem, zákonem, spravedlností. „Ispraviti pravdu“ znamenalo ve staroslověnštině „napravit spravedlnost“ čili vlastně zavést spravedlnost, protože obě slova se významově překrývají.

Opakem slova „pravý“ čili „správný“ bylo slovo „křivý“, nebo „pokřivený“. Známe například křivou (nepravou, nepravdivou) přísahu. V tomto významu jsou slova „křivý“ a „lživý“ totožná. Analogicky opakem pravdy nebyla jen lež, ale též křivda. Když si tohle uvědomíme, pak se nám heslo na prezidentské vlajce už tak metafyzické nezdá. Znamená vlastně totéž jako „Právo vítězí“, což je heslo pro hlavu státu docela vhodné. Podobný význam má slovo pravda ve slovním spojení „být na pravdě boží“. V tomto případě odkazuje k jiné spravedlnosti, než je ta světská.

Právo, pravda, čili spravedlnost už v těch dávných dobách jevila tendenci „křivit se“ a občas bylo nutné ji napravovat, to znamená „narovnat křivdy“. Naši dávní předkové byli zvyklí právo neboli pravdu nalézat. Středověké rozsudky se nám dochovaly pod označením „nálezy“.

Nalézání pravdy čili práva bylo podle tehdejších představ ovšem záležitostí stavovskou (zemské právo pro šlechtu, městské právo pro měšťany, církevní pro duchovní osoby - a nad sedláky vykonávala právo vrchnost), neboť taková už byla feudální společnost a většina lidí to v té době akceptovala, aniž by přemýšlela o tom, zda samo toto uspořádání je spravedlivé.

Naši slovanští předkové původně neměli v oblibě psané zákony. Cítili se jimi omezováni. Podstata pravdy byla v dialogu, ve střetu mínění; a netýkalo se to jen soudů. „Slovanská pravda nebyla něčím daným, byla neukončeným dějem“, píše Dušan Třeštík v závěru své knihy Vznik Velké Moravy, který mě kvůli tomu výkladu slova pravda zaujal víc, než celá publikace.

Když se tenkrát vznešení Moravané sami a dobrovolně - tak to autor formuluje, dál už to jsou jen moje úvahy - rozhodli pro přijetí křesťanství, nešlo o pouhou náboženskou konverzi. Vyjádřili tím zároveň ochotu k nápravě poměrů ve společnosti, aby tyto souhlasily s přicházející novotou - s pravdou (spravedlností, zákonem) křesťanů. Ta sice byla závazná a každé další „nalézání“ s ní tedy mělo být v souladu, zato však patrně byla nejlepší ze všech možných.

Alespoň se to tak tenkrát jevilo. Mimoto byla, jak známo, jednoduchá a univerzální, tedy všem přístupná, což mělo nesporné výhody. I v dnešní sekulární době se ukazuje, jak ten složitý svět, který jako by se pořád zmenšoval, čím dál tím víc potřebuje jednu společnou pravdu-spravedlnost, jedno společné pojmenování skutečnosti, jeden společný řád. Pochopitelně nesmí jít o takový řád, který je prospěšný jen jedné části světa, zatímco druhou znevýhodňuje, a vůbec už ne o řád prosazovaný násilím.

Pravdu tedy můžeme chápat jako právo a řád, i jako nejlepší možný výklad reality. Pravda se také vyznačuje zejména tím, že musí být vyslovována nahlas. Když si ji totiž člověk nechá sám pro sebe (jen si ji v duchu myslí), je to stejné, jako by nebyla. Kupodivu to platí i obráceně: když člověk nějakou pravdu uznává jen navenek, zatímco vnitřně se s ní neztotožňuje, vyjde to nakonec nastejno.

Vědeckou pravdou se v tomto článku zabývat nehodlám, ale mimochodem o ní také platí, že se vytváří v dialogu, tedy ve střetu různých mínění. Pravda (ve smyslu pojmenování, popsání skutečnosti) nikdy není naprosto věrným a dokonalým vyjádřením složité a dynamické reality. Ani jím být nemůže. Je vždy jejím poněkud zjednodušeným obrazem.

Cítíme, že pravdu potřebujeme, že se bez ní jako společnost neobejdeme, máme-li se vůbec spolu domluvit. Nestačí nám individuální prožívání reality. Mimochodem, představme si, jak by se asi na prezidentské standartě vyjímalo heslo „Realita vítězí“? To by si na vlajku asi nikdo nedal, že?

Když je řeč o vítězství pravdy, je třeba zmínit i to, že pravda, chápaná jako právo a řád, bývala také předmětem bojů, kdykoliv se začaly ve společnosti rozcházet představy o ní a kdykoliv lidé usoudili, že se neděje pravda, ale křivda. V dnešní době už nečekáme, že pravdu čili spravedlnost „narovnají“ nějací aristokraté, ba ani na politiky nemůžeme spoléhat, jak už jsme se na vlastní oči a uši přesvědčili.

Už za pravdu ani nebojujeme se zbraní v ruce. O to víc je třeba pravdu nahlas vyslovovat. Měli bychom upozorňovat na křivdy, čili křivé pojmenování skutečnosti, a měli bychom vyžadovat, aby byl slyšen náš hlas, týkající se spravedlivého uspořádání společnosti (spravedlivého řádu), aby byl brán politiky a státníky na vědomí.

Měli bychom se snažit formulovat a následně realizovat své představy o pravdě, čili spravedlnosti, nepovažovat ji za něco jednou pro vždy daného, nýbrž za nekonečný tvořivý proces. A samozřejmě bychom se měli učit tu společnou (nikoliv už stavovskou a dokonce ani ne jenom národní) pravdu nalézat ve vzájemném dialogu a vzájemném porozumění.