Dnes je tomu přesně dvacet let, co Občanské fórum oznámilo kandidaturu Václava Havla na funkci prezidenta Československa. Za devatenáct dnů poté se jím skutečně stal. Těchto devatenáct opojně krásných dní se neslo v duchu Havlova volebního hesla Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Myslím, že většina z nás tomu tenkrát věřila.

Heslo mělo velkou sílu, o čemž nejlépe svědčí fakt, že se podnes připomíná. A nenechme se mást tím, že se připomíná zpravidla pejorativně. Vývoj veřejných věcí v naší zemi v posledním dvacetiletí, jako by hnal všechnu vodu na mlýn cynikům vydávajícím se za realisty, takže je-li třeba někoho, kdo si zadá s idealismem libovolného typu, nějak zvlášť vtipně shodit, bývá označen za pravdoláskaře; a pokud některý společenský proud hovoří o nápravě věcí veřejných tak nahlas, až by se mohlo zdát, že to myslí skutečně vážně, bývá označen za Stranu pravdy a lásky. Přiřazení libovolného jedince k této straně má být stanovením diagnózy: myslí to dobře, ale je to nepraktický prosťáček, takový trouba.

Toto jsou sice třesky plesky, ale přehledná argumentace, která by výsměch cyniků pádně usadila, zatím obecně zažitá není.

Nutno též uznat, že pro pověst svého hesla zřejmě mohl více vykonat sám Václav Havel. Nepřiřazujeme se zde k zástupu těch, kteří s rozkoší otloukají Havlovi kotníky, neboť výš mu nesahají. Stále platí, že nelze smysluplně kritizovat Václava Havla, aniž bychom mu přiznali také jeho velikost. Druhou půlí devadesátých let a první půlí let nultých nás provázel jako zosobnění silné občanské kulturně-politické alternativy k bezduchému hmotařství Klausovy ODS. A nikdo Havlovi nemůže upřít jeho fenomenální intelektuální a organizační výkony v konfrontaci s Husákovou normalizací.

Přesto i Havlův dobrý přítel Jacques Rupnik si před dvěma lety na jedné z akcí k třicátému výročí vzniku Charty 77 posteskl, že evropský dialog ustrnul na mrtvém bodě, neboť evropští disidenti vyměnili podmanivou ideu života v pravdě za podporu války ve lži. Havlova nekritická příchylnost ke Spojeným státům ho přivedla k mnoha činům, jež budou následovníkům zřejmě bránit v tom, aby jej brali jako vzor bezvýhradně. Strašně se mýlil, když s Berlusconim a Aznarem podepisoval dopis, který podkopával nohy snaze politicky vyspělejších evropských státníků odvrátit ilegální invazi do Iráku.

Ještě hůře se mýlil, když znevažoval jako zbabělce české odpůrce brdského radaru. Ve skutečnosti není nic odvážného na nekritické příchylnosti k největší světové velmoci, zatímco naopak kus občanské odvahy si v současných českých zemích žádalo čelit mediálně-politické mašinérii, kterou na podporu plánu umístit do Brd radar rozpoutala vláda Mirka Topolánka, Jiřího Čunka a Martina Bursíka. Je ironií, že z krátkozrakosti politickou koncepci, o níž se úmysl postavit radar v Brdech opíral, nakonec usvědčila dohoda Baracka Obamy s jeho ruským protějškem Medveděvem. V té době Václav Havel působil, jako by se mu po Bushovi stýskalo. Měl to zapotřebí?

Vždyť ve svých nejlepších letech, letech konfrontace s Husákem, dobře věděl, že východ je jen „vypouklým obrazem směřováním západu“ a konsekventně navrhoval současné zrušení obou vojenských bloků. On sám v osmdesátých letech nechtěl nic jiného, než co chtějí míroví aktivisté dnes, kdy už vyspěli k větší zdrženlivosti, jejíž anatomie by měla být Václavu Havlovi povědomá.

Protivných otázek by se dalo nakupit víc, ale nemají mást to základní. Volba Občanského fóra před dvaceti lety byla správná a neměla silnější variantu, ba co víc, neměla realistickou variantu. Zato Havlův slogan jistě měl tisíce realistických variant, jejichž jediným společným rysem by patrně byla ta vlastnost, že dnes už by si na ně nikdo nevzpomněl. Nebyl by důvod o nich přemýšlet.

Havlův tehdejší slogan tu tedy trčí jako problém i po dvaceti letech. Petr Rezek jej svými studiemi elegantně řeší jako kýč. Guma Guar takovému názoru vtiskla i vizuální uměleckou podobu, když v Havlově vyzvětšovaném podpise jeho naivistické srdíčko nahradila podobně naivistickou tříštivou pumou.

To vše má přinejmenším velký kus oprávnění, ale nezbavuje nás to vlastní podstaty nastoleného problému: co má tedy nakonec zvítězit nad lží a nenávistí? Určitě nebudou stačit pouze velká slova. Zkušenosti uplynulých dvaceti let, a to včetně cesty, kterou během nich urazil Václav Havel sám, nás nutí jeho krédo opravit.

Nad lží a nenávistí dokáže zvítězit pouze bytí a čas. Ale lidé jim v tom svou drobnou prací mohou pomáhat.