Současná politická krize je šancí vyjasnit si pozice. Co my, obyvatelé České republiky, vlastně chceme? Jaké jsou základní hodnoty, na nichž lze budovat tradici republiky?

Kdykoliv se ve veřejném prostoru objeví debata nad českými dějinami, hned vyplouvají na povrch zarytá nepřátelství; myšlenka objektivní, tedy jediné možné pravdy, a v neposlední řadě neschopnost opustit dichotomii dobra a zla. Výsledkem je sdělení: „Nesouhlasíš se mnou, jsi spojencem ďábla!“.

A přitom v českých dějinách existují vzácné okamžiky dorozumění inspirativní i pro dnešek. Dokud nebudeme schopni vytvořit vědomí společné totožnosti, nebudeme schopni řešit naši budoucnost. Vědomí společného základu: společného vyprávění, po staru idea českého státu totiž představuje základ sebeporozumění.

Na internetových stránkách Hospodářských novin je možno číst úvahu Petra Kamberského: Čeká nás osm až dvanáct těžkých let. Autor se domnívá, že předpokládaná prohra pravice s sebou přinese i zánik liberálně demokratického státu. Podobným směrem jdou myšlenky v hlavním komentáři Respektu: Vstříc volbám. Na závěr zazní patetické God save the Queen! nebo předvolební agitka ve stylu buď Havel, nebo Zeman.

Jistě se mohou ozvat na počátku diskuse námitky, komu Respekt nebo Hospodářské noviny patří, stejně jako poznámka o celkové politické orientaci obou periodik. Jenže to bychom se dopustili chyby, která je pro českou veřejnou debatu typická: neptáme se, co se říká, ale kdo to říká. Argumentace ad hominem je nešvarem hluboce zakořeněným.

Z dominance Miloše Zemana můžeme mít obavy, jen pokud nevěříme v sílu demokracie, jejích kontrolních mechanismů v rámci ústavního systému; pokud nespoléháme na svobodu tisku i demokratické povědomí většiny obyvatel. Současný prezident skutečně není vzorem ctností: spojení s vlivovými skupinami je očividné a jen pohled na jihočeské představitele jeho strany mi dává znát, jak vážně se to s těmi kmotry myslí. Ano, jde o levicového populistu, tedy člověka, který míchá populární myšlenky bez ohledu na jejich ústrojnost s konceptem, jež navenek hlásá. Jistě, má blíže k Václavu Klausovi, než k vlastní bývalé straně.

Ovšem na druhou stranu, základní premisy jeho uvažování jsou bližší evropskému politickému modelu, než Orbánovy úvahy o novém Maďarsku nebo Kaczynského sny o zakonzervovaném Polsku. Od Miloše Zemana se sice ještě dočkáme mnohých faulů, ale stále budeme na hřišti a bude záležet na nás, kam jej ještě pustíme. Zkrátka levice se musí vypořádat s faktem, že i její řady zaplňují lidé jako Zeman nebo Zimola, tedy nikoliv svatí a bezúhonní mužové. Zjednodušeně: levice není jen dobro a pravice zlo.

Pravému středu musí být jasno, že jím podporované vlády přivedly zemi k politické a hospodářské krizi, jejímž výsledkem je podpora konceptu, jež se navenek tváří levicově, ale v podstatě jde na ruku způsobu vládnutí z časů opoziční smlouvy. Výsledek prezidentské volby i Rusnokovo letní kralování vyjadřuje hlubokou frustraci obyvatel z politických skandálů i jejich vlastní tíživé situace.

Český tisk přitom v samotném prezidentském klání ztratil pel nevinnosti, fanatické preferování jednoho z kandidátů znedůvěryhodnilo jakoukoliv současnou Zemanu kritiku. To je pro nastávající zápas o charakter české demokracie výrazný hendikep. Na zemanovsko-klausovské straně totiž stojí mocná průmyslovo-agrární lobby, která si nákupem inzerce předplácí podporu nebakalovského tisku před volbami.