Současná politická krize je šancí vyjasnit si pozice. Co my, obyvatelé České republiky, vlastně chceme? Jaké jsou základní hodnoty, na nichž lze budovat tradici republiky?

Kdykoliv se ve veřejném prostoru objeví debata nad českými dějinami, hned vyplouvají na povrch zarytá nepřátelství; myšlenka objektivní, tedy jediné možné pravdy, a v neposlední řadě neschopnost opustit dichotomii dobra a zla. Výsledkem je sdělení: „Nesouhlasíš se mnou, jsi spojencem ďábla!“.

A přitom v českých dějinách existují vzácné okamžiky dorozumění inspirativní i pro dnešek. Dokud nebudeme schopni vytvořit vědomí společné totožnosti, nebudeme schopni řešit naši budoucnost. Vědomí společného základu: společného vyprávění, po staru idea českého státu totiž představuje základ sebeporozumění.

Na internetových stránkách Hospodářských novin je možno číst úvahu Petra Kamberského: Čeká nás osm až dvanáct těžkých let. Autor se domnívá, že předpokládaná prohra pravice s sebou přinese i zánik liberálně demokratického státu. Podobným směrem jdou myšlenky v hlavním komentáři Respektu: Vstříc volbám. Na závěr zazní patetické God save the Queen! nebo předvolební agitka ve stylu buď Havel, nebo Zeman.

Jistě se mohou ozvat na počátku diskuse námitky, komu Respekt nebo Hospodářské noviny patří, stejně jako poznámka o celkové politické orientaci obou periodik. Jenže to bychom se dopustili chyby, která je pro českou veřejnou debatu typická: neptáme se, co se říká, ale kdo to říká. Argumentace ad hominem je nešvarem hluboce zakořeněným.

Z dominance Miloše Zemana můžeme mít obavy, jen pokud nevěříme v sílu demokracie, jejích kontrolních mechanismů v rámci ústavního systému; pokud nespoléháme na svobodu tisku i demokratické povědomí většiny obyvatel. Současný prezident skutečně není vzorem ctností: spojení s vlivovými skupinami je očividné a jen pohled na jihočeské představitele jeho strany mi dává znát, jak vážně se to s těmi kmotry myslí. Ano, jde o levicového populistu, tedy člověka, který míchá populární myšlenky bez ohledu na jejich ústrojnost s konceptem, jež navenek hlásá. Jistě, má blíže k Václavu Klausovi, než k vlastní bývalé straně.

Ovšem na druhou stranu, základní premisy jeho uvažování jsou bližší evropskému politickému modelu, než Orbánovy úvahy o novém Maďarsku nebo Kaczynského sny o zakonzervovaném Polsku. Od Miloše Zemana se sice ještě dočkáme mnohých faulů, ale stále budeme na hřišti a bude záležet na nás, kam jej ještě pustíme. Zkrátka levice se musí vypořádat s faktem, že i její řady zaplňují lidé jako Zeman nebo Zimola, tedy nikoliv svatí a bezúhonní mužové. Zjednodušeně: levice není jen dobro a pravice zlo.

Pravému středu musí být jasno, že jím podporované vlády přivedly zemi k politické a hospodářské krizi, jejímž výsledkem je podpora konceptu, jež se navenek tváří levicově, ale v podstatě jde na ruku způsobu vládnutí z časů opoziční smlouvy. Výsledek prezidentské volby i Rusnokovo letní kralování vyjadřuje hlubokou frustraci obyvatel z politických skandálů i jejich vlastní tíživé situace.

Český tisk přitom v samotném prezidentském klání ztratil pel nevinnosti, fanatické preferování jednoho z kandidátů znedůvěryhodnilo jakoukoliv současnou Zemanu kritiku. To je pro nastávající zápas o charakter české demokracie výrazný hendikep. Na zemanovsko-klausovské straně totiž stojí mocná průmyslovo-agrární lobby, která si nákupem inzerce předplácí podporu nebakalovského tisku před volbami.

Politici podporovaní skupinami kolem kapitánů hospodářství mají snazší přístup k mediálnímu prostoru, například některé stavební firmy a regionální politické buňky jedno jsou (Liberec, České Budějovice). Vstup Andreje Babiše na politickou i mediální scénu jen stávající negativní trendy potvrdil. Z výše uvedeného vyplývá, že liberální demokracie v české kotlině může mít skutečně na kahánku, ale to není vina Miloše Zemana. On je stejně jako jeho pravicový přítel Václav Klaus symptomem dlouhodobé nemoci naší společnosti, právě tak jako Miroslav Kalousek a Karel Schwarzenberg.

Nastalé volání do zbraně ze strany komentátorů Respektu a Hospodářských novin může místo kýžené obrany demokracie vést k dalšímu rozdělení společnosti, k prohloubení animozity mezi vrstvami, městem a venkovem. Recept, který nám znovu obě bakalovská média tiše nabízejí, není zárukou žádného zlepšení. Je nepochopením hlubšího problému, než je dichotomie Havel versus Zeman.

Důvěřovat smíme v nastávajícím zápase pouze v demokracii samu, jako politický systém založený na usilování hodných cílech, jako je rovnost, volnosti a bratrství. A spoléhat se můžeme pouze sami na sebe. To znamená: správně pojmenovat české demokratické tradice a při hledání další cesty se jimi řídit. To znamená skončit s ideologií osvícených monarchů (oranžových, modrých nebo zelených…) a začít s budováním občanského sebevědomí.

Česká liberálně demokratická tradice vyrůstá ze dvou kořenů. Jedním z nich je protestantská filosofie dějin spojená se jmény Hus, Chelčický, Komenský a Masaryk. Hus, vycházeje také z myšlenek Jana Viklefa, postuloval ideu Pravdy jako závazného morálního řádu, v němž člověk žije.

Tato Pravda není totožná s nějakým názorem, naopak každá myšlenka je s ní konfrontována a získává nebo ztrácí na své platnosti. Například je-li špatný panovník, nemusíme jej poslouchat, protože jeho špatné vládnutí je v rozporu s úkolem vládnout podle zákona. Naším úkolem je hledat Pravdu a nejen sebe, ale i své okolí jí poměřovat.

Chelčický navázal zásadní kritikou středověkého řádu, protože biblickému křesťanství spíše odpovídá rovnost všech před Boží tváří a ne společnost pánů a poddaných. Jihočeský reformátor je zajedno s husitstvím i v otázce svobody slova nebo zákazu světského panování církve, rozchází se s ním v pojetí boje proti nepříteli.

Komenský navazuje na starší dílo Jednoty bratrské ve svém školním systému a jeho mírotvorné snahy směřují ke sjednocení Evropy. Politické myšlení české reformace přináší hojné ovoce v podobě svobody slova, rovnosti pohlaví i jednotlivých společenských vrstev. Výsledkem takových myšlenek je první česká ústava: Konfederace stavů českých umožňující omezení panovnické moci i prosazení náboženských svobod deklarovaných předtím Majestátem Rudolfa II. i smlouvou mezi protestanty a katolíky.

České reformace si po Palackém všiml výrazněji až Masaryk, který ji učinil součástí svého programu národní mravní obrody. Nikoliv národ žijící v nacionalistických mýtech (ať už rukopisných nebo husitských), ale sebevědomé společenství usilující o prosazování svobody, demokracie i solidarity je hodno se hlásit k reformátorům 15. až 17. století. Jeho konstrukt byl přijat jako základní idea československé republiky, až teprve, když se podařilo smířit jej s druhým kořenem českého demokratického myšlení.

Tím je katolická filosofie českých dějin. Přestože zde nemůžeme, s výjimkou Bolzana nebo Havlíčka a později Riegera, mluvit o významných osobnostech, byla nejdříve jako vymezení a později syntéza s předchozím konceptem nejrozšířenějším souborem představ o české státnosti, demokracii i občanské angažovanosti. Zdrojem této ideje je zemský patriotismus, vyrůstající z úcty k zemským patronům, zejména sv. Václavovi.

Na venkově byl spojen s konzervativním myšlením, vztahem k půdě a úctou k rodinným tradicím. Ve městech došlo k jeho smíšení s myšlenkami francouzské revoluce, religiózní zájem o katolické nebe byl postupně nahrazován zájmem čistě nacionálním. Pro druhou polovinu 19. století typické se vymezení vůči sousednímu německému etniku bylo nejen důvodem pro politickou řevnivost, ale i pro zdravou soutěživost, která na přelomu století vedla k hospodářské a kulturní emancipaci.

Občanské vrstvy na venkově i ve městech v tomto čase získávají podíl na politické moci, byť aristokracii a římské církvi zůstávají mnohá privilegia. Katolicko—osvícenecký liberalismus vychovává generace politických, ekonomických a kulturních elit, které zaujmou přední místo v české společnosti v čase první světové války. V jejím průběhu se přikloní k myšlence samostatného státu, protože předtím byla rozbita idea rakouského státu jako ochránce před německým, ruským nebo osmanským nebezpečím.

Německo a Osmanská říše se staly spojenci habsbursko-lotrinského soustátí a národ se nechtěl vojensky vymezovat proti státům, jež byly kulturně považovány za příbuzné, tedy Rusku a Srbsku. Masarykova idea republiky byla přijata, protože odpovídala tužbám městské i venkovské buržoazie po státní nezávislosti a přáním dělnictva po politické rovnoprávnosti.

Republika tak byla konsensem mezi konzervativním, liberálním a sociálním pojetím státu. Zřízení nového státu a jeho ústava byla tedy nutným kompromisem, ale duch ústavy vycházel z přijetí odpovědnosti za vlastními silami budovanou republiku. Na životě této republiky se podílejí všechny vrstvy, lidé všech vyznání a všech národností.

Achillovou patou celého projektu bohužel bylo vyčlenění Němců a Maďarů z československého národa. Aktivistická politika Masaryka a Beneše na jedné a představitelů německých demokratických stran na druhé straně předpokládala sblížení obou největších etnik, ale Hitlerův nástup k moci slibný vývoj ukončil. Republice však zůstává věrná německá sociálně demokratická strana.

K étosu společné republiky se hlásila i exilová vláda Dr. Edvarda Beneše, a tak se podařilo uchránit zemi před úplným pohlcením ze strany SSSR. Další vývoj však odpovídal rozdělení sfér vlivu v poválečné Evropě. Ke konsensuální politice se občanská veřejnost mohla vrátit až na konci 60. let. Na něj pak navázala nejen Charta 77, ale i jiné skupiny a jednotlivci vymezující se vůči komunistické moci.

Období let 1990 až 1992 bylo časem návratu společné ideje republiky, která však byla nahrazena myšlenkově lacinou, ale hospodářsky drahou snahou přinést nárůst životní úrovně pomocí neoliberálních receptů. Republika se rozpadla, což vedlo k zvýšenému nacionalismu na obou stranách nových státních hranic.

Jaká je idea republiky? Republika je společným státem obyvatel všech společenských vrstev, národností a náboženství. Občané vědomi si své odpovědnosti za společný stát rozhodli se pro demokratické zřízení. Zde lze odkázat na preambuli Ústavy České republiky. Republikánské zřízení předpokládá rovnost všech občanů před zákonem, bez rozdílu původu, náboženského nebo politického přesvědčení.

Parlamentární forma vlády předpokládá dohodu mezi politickými stranami zastoupenými v dolní parlamentní komoře. Vláda tak představuje praktický dopad výše zmíněného konsensu, levice i pravice je vyvažována středovými stranami. Ty pak umožňují kontinuitu vládnutí. Součástí kulturních tradic je silné vědomí solidarity mezi společenskými vrstvami. Náboženská a politická tolerance je  vepsána do Standarty prezidenta republiky Husovým heslem: Pravda vítězí.

Vychýlení z tradice republiky znamenalo pád státu — druhá republika, protektorát, i nástup komunismu jsou varovnými mementy. Takový proces byl spojen s vytlačením jedné nebo druhé filosoficko—dějinné koncepce, husité byly pomyslnými hrdlořezy za protektorátu, katolíci za Gottwalda. Současné tápání je odrazem neochoty ke konsensu nad dějinným vyprávěním. Neumíme jako národ vyprávět své dějiny a vztahovat se k nim.

Odpovědnost vůči republice je otázkou dalších voleb. Po vítězství sociální demokracie bychom měli zahájit debatu nad Ústavou. Jejími nutnými prvky jsou kromě lidsko-právních momentů i body posilující Parlament na úkor prezidenta jako představitele moci výkonné. Z ústavního konsensu má vycházet politický. Žádná politická strana nebude útočit na principy sociálního státu, který je výrazem solidarity i vyvážení nerovností mezi chudými a bohatými. A v neposlední řadě je nutné debatovat nad reformou správy.